Violoncellové koncerty Antonína Krafta, Antonína Vranického a Carla Stamitze Cello Concertos (SU 4108-2) nahrál na své nové supraphonské album Michal Kaňka. Zdárně mu sekunduje Pražský komorní orchestr (bez dirigenta). Vzniklo tak cédéčko, které má nejen domácí, ale beze sporu celosvětové ambice.
Deska vznikla ve spolupráci s Českým rozhlasem…
Všechno to začalo koncertem C dur Antonína Krafta, jehož novou nahrávku si u mě Český rozhlas objednal. Přivítal jsem to; i když hraji poměrně často sólově, s klasickými českými violoncellovými koncerty jsem neměl skoro žádné zkušenosti. Je to trochu ostuda, ale nějak mi to doposud nevyšlo.
Poté, co jste zmíněný koncert nahrál, se do věci vložil i SUPRAPHON.
Ano; přišla nabídka na desku, a ta musela samozřejmě být doplněna o další kompozice. Pustili jsme se do vyhledávání reprezentativních titulů a ke Kraftovi přidali další dva české skladatele období klasicismu.
Je violoncellová literatura z per českých klasicistních skladatelů bohatá?
Na konci 18. století už se cello prosadilo jako sólový nástroj rovnocenný (a směle konkurující) houslím, takže literatury pro tento nástroj je poměrně dost. My jsme se rozhodli pro to nejlepší.
Co vámi nahrané skladby (kromě původu komponistů) spojuje?
Skladatele, jejichž díla jsme zahrnuli na nové album, rozhodně spojuje Vídeň. Byť to byli čeští skladatelé, všichni se tu sešli. Pobývali ve společnosti Josepha Haydna, působili na šlechtických dvorech, přátelili (nebo alespoň znali) se s Ludwigem van Beethovenem.
Kraft se u Haydna dokonce krátce učil – je to na jeho muzice znát?
Určitě. Některé Haydnovy kompozice byly dokonce připisovány Kraftovi – a naopak. Haydn je ale, myslím si, těžko napodobitelný, takže se nakonec dalo všechno docela dobře rozplést.
Antonín Kraft byl navíc vynikající cellista; je to z jeho skladeb pro tento nástroj cítit?
Kraft skutečně patřil k nejlepším violoncellistům své doby, byl velice uctíván, mnozí skladatelé psali přímo pro něj. Například Haydn mu věnoval cellový koncert a Beethoven psal svůj trojkoncert s tím, že jedním z jeho interpretů bude právě Antonín Kraft. Schuppanzighovo kvarteto, ve kterém Kraft hrál, premiérovalo smyčcová kvarteta jak Beethovenova, tak třeba i Mozartova. Co se týče Krafta – skladatele, je to složitější. Asi byl natolik vynikající cellista, že si dovolil do svých skladeb psát pro tento nástroj neuvěřitelně obtížné pasáže. Ale všechno je to logické a nakonec, byť s obtížemi, i hratelné.
Koncert Antonína Vranického jste prý toužil nastudovat a nahrát třicet let, od chvíle, kdy se vám dostala do ruky nahrávka profesora Sádla!
Je to tak, tahle nahrávka byla jednou z prvních černých desek, které jsem měl; myslím, že pocházela ze Supraphonu! Zmíněný koncert mě tak provázel celý život. Dost obtížné bylo dostat se k notovému materiálu. Od profesora Sádla jsem získal jeho vlastní, rukou opisovaný part. Kde k němu přišel a kde pan profesor sehnal orchestrální materiál, jsem se ale nedozvěděl. Nakonec to tedy všechno dobře dopadlo, dokonce jsem byl „donucen“ se tenhle koncert naučit, což celou věc uspíšilo. Ale nastudoval jsem jej s radostí.
Který ze tří violoncellových koncertů na vaší nové desce je nejobtížnější?
Asi ten Kraftův. Ale krásné jsou všechny tři. Jsem rád, že jsem se jimi prokousal a v současnosti je mám v repertoáru.
Platilo i u vzniku téhle desky úsloví „složité domlouvání, krátké nahrávání“?
Platilo. Možná paradoxně bývá u podobných projektů většinou mnohem delší produkční fáze než samotná realizace. V našem případě proběhla řádově v hodinách, během tří dnů bylo CD natočené. Asi by bylo lepší, kdybych si mohl nahrávání rozložit do delšího období, ale Pražský komorní orchestr je hodně vytížený a já nakonec taky.
Sázíte na osvědčený nahrávací tým?
Rozhodně, i u vzniku tohoto alba jsem požádal o tým, se kterým spolupracuji už desítky let – jeho kostru tvoří hudební režisér Jiří Gemrot a zvukový mistr Honza Lžičař. Byl jsem si jist, že odvedou tu nejlepší práci, navíc už jsme na sebe zvyklí. Pokud jsem měl z něčeho obavy, tak z akustiky Anežského kláštera, která se jeví být možná až příliš příjemnou. Hraje se tam ale krásně, Anežský klášter je určitě hodně inspirujícím prostředím. Nahrávka dopadla, myslím si, dobře.
Jaké máte plány pro nejbližší období?
Čeká mě spousta zahraničních zájezdů s Pražákovým kvartetem. U svého sólového hraní dbám na to, abych spolupracoval s kvalitními orchestry, hrál kvalitní repertoár a aby se jednalo atraktivní zahraniční turné. Jeden konkrétní příklad: těším se například na každoročně se opakující zájezd do Japonska se sérií komorních koncertů (violoncello s klavírem).