JIŘÍ BĚLOHLÁVEK

Supraphon v polovině května vydává výpravný komplet stěžejních i neznámých nahrávek Jiřího Bělohlávka. Kolekce 8 CD Jiří Bělohlávek – Recollection je vzpomínkou na nejvýznamnějšího českého dirigenta posledního půlstoletí. „Tento výběr z odkazu Jiřího Bělohlávka vznikal necelý rok po jeho odchodu na věčnost a je především vzpomínkou na výjimečného hudebníka a člověka,“ uvedl producent Supraphonu Matouš Vlčinský.

Život Jiřího Bělohlávka lze krátce popsat výčtem největších úspěchů: šéfdirigent České filharmonie, BBC Symphony Orchestra, hostování u Berlínské filharmonie, New York Philharmonic, Royal Concertgebouw, v MET, Glyndebourne atd.; nositel Řádu Britského impéria, čestného doktorátu Akademie múzických umění v Praze atd. Sám Jiří Bělohlávek by však asi dal přednost vzpomínání nad nahrávkami. Vybraných třiadvacet z téměř tří set snímků, jež vznikly pro Supraphon mezi lety 1971 a 2016, představuje jeho pozoruhodné zrání v čele několika vynikajících českých orchestrů, počínaje Filharmonií Brno (energický Janáček z roku 1977, zde poprvé vydáno na CD) a konče Českou filharmonií a „jeho“ PKF. V samém srdci Bělohlávkova repertoáru najdeme díla Dvořáka (Novosvětská), Smetany (Má vlast), Suka, Janáčka a Bohuslava Martinů, kterého objevoval světu.

Kolekce 8CD Jiří Bělohlávek – Recollection je však doplněna i o řadu výletů do dalších repertoárových oblastí (Mozart, Ravel, Mahler, Bartók, Schönberg, Haas), jež dokládají pozoruhodnou šíři dirigentova záběru. Titul vychází v pátek 18. května 2018.

ZE VZPOMÍNEK NA JIŘÍHO BĚLOHLÁVKA

JOSEF ŠPAČEK – houslista
„Jiří Bělohlávek byl osobností, která se nesmazatelně zapsala do dějin české hudby. Byl to nejen vynikající umělec, ke kterému chovám velkou úctu, ale také člověk s dobrým srdcem, který uměl kolem sebe rozdávat radost. Jeho odkaz už s námi zůstane napořád."

MAGDALENA KOŽENÁ – sopranistka
„Jiří Bělohlávek byl pro mne inspirací nejen jako skvělý dirigent, ale také coby moudrý a vlídný člověk s osobitým smyslem pro humor. Nesmírně si vážím toho, že jsem po léta patřila do jeho ,týmu‘ zpěváků a směla jsem zrát po jeho boku.“

PAUL HUGHES – generální manažer Symfonického orchestru BBC
„Vždy budeme vzpomínat na dobu, kdy Jiří Bělohlávek řídil Symfonický orchestr BBC, jako na zlaté období. Přinesl s sebou spoustu nových přístupů a objevil pro nás českou hudbu. Dokázal publikum nadchnout. Všichni s ním velmi rádi spolupracovali. Když přišel, bylo to tu veselejší, protože byl tak optimistický a velkorysý."

JAKUB HRŮŠA – dirigent
„V Jiřím Bělohlávkovi mi odešel drahý osobní přítel. Nikdo mi již nebude moci nabídnout tu tak úžasně cennou, pozornou a navýsost kultivovanou zpětnou vazbu, kritické slovo, zasvěcené povzbuzení."

DAGMAR PECKOVÁ – mezzosopranistka
„Při vzpomínkách na Jiřího Bělohlávka se mi v hlavě odehrávají vzpomínky na moje umělecké začátky a jeho velkorysou pomoc, společné koncerty, nahrávky Mahlera, Wagnera, Brahmse a na naše duševní napojení v době největší spolupráce.“

ŠTEFAN MARGITA – tenorista
„V Jiřím Bělohlávkovi odešla velká dirigentská osobnost, která toho udělala velice mnoho pro dobré jméno České republiky v zahraničí. Byl jedinečným velvyslancem české hudby!“

ADAM PLACHETKA – basbarytonista
„Pan dirigent Bělohlávek byl výjimečný umělec i člověk. Příliš brzy v něm odešla významná osobnost hudebního a společenského života. Velmi nám chybí na pódiu i v soukromí.“

JIŘÍ HEŘMAN – operní režisér
„Při vzpomínkách na Jiřího Bělohlávka bych rád připomněl, že uvedl na světové scény další naše české dirigenty, ať už je to Tomáš Hanus, Jakub Hrůša nebo Tomáš Netopil. Je skvělé, že díky tomu, že byl profesorem na Akademii hudební fakulty v Praze, sdílel své bohaté zkušenosti s dalšími mladými českými dirigenty. Svým způsobem tak nikdy neodejde, protože tady vždycky budou ti, kteří u něj studovali, a jeho pohled na hudbu a um tak zůstal s námi. Jiří Bělohlávek svou péčí o mladé talenty české hudbě zajistil důležitý kus umělecké kontinuity.“

RADIM OTÉPKA – ředitel PKF – Prague Philharmonia
„Jiří Bělohlávek fascinoval. Nejenom – navzdory svému mládí – svou vyzrálostí umělce a člověka, ale i svým vlivem na tehdy se utvářející nové orchestrální těleso, jehož se stal šéfdirigentem. Rodící se Pražskou komorní filharmonii. Kamkoliv s ním mladý orchestr zavítal, tam vzbudil neobyčejný zájem a zvědavost.
Hráči i management byli doslova očarováni způsobem, jakým s nimi Jiří komunikoval, jak s nimi jednal. Hudebníky miloval všeobecně, o to více ty své z PKF, kteří by za něj dýchali. Jeho vztah k nim dokumentuje řada historek. Velmi dobře si vzpomínám na chvíli, kdy seděl po koncertě v Karlových Varech v kruhu hráčů, řešila se problematika organizačních stanov. Pochopitelně zaznívalo hodně protichůdných názorů, až do toho zaznělo Bělohlávkovo: „Udělejte to tak, jak to bude vyhovovat vám.“ Vpravdě historická věta, která dokonale vystihla budoucí filozofii fungování PKF, kde má dodnes každý hráč právo podílet se na podobě orchestru a utvářet jej svými názory.
Jiří Bělohlávek pracoval s orchestrem svědomitě, systematicky, pečlivě. Orchestr „šel“ po jeho ruce jako hladový vlčák. Hráči se postupně dostávali na takovou úroveň, že v podstatě neexistovalo gesto, na nějž by nereagovali jako jeden muž. Individuální schopnosti jednotlivých hudebníků byly vysoké, takže technickou obtížnost partů nebylo nutno řešit, pouze hudbu. A to bylo něco, co dávalo Jiřímu a jeho mladým hráčům obrovskou chuť tvořit. Nezřídka nastávala situace, kdy pan šéfdirigent „vytáhl“ na zkoušce jednotlivé, zdánlivě však spolu nesouvisející nástroje, které měly dohromady hrát určitý úsek skladby. Až později všem zúčastněným došlo, že hlavní účel byl vzájemně se poslouchat, sladit se, být správně rytmicky a mít povědomí o tom, co se odehrává při symfoniích i v jiných nástrojových skupinách.
Své fascinace si šéfdirigent i hráči předávali vzájemně. Společně si dobíjeli baterky nejen na koncertech, zkouškách, nahráváních, ale také na zahraničních cestách. Pan šéfdirigent se velmi často vyhýbal statusu „VIP“, který mu na cestách dávali jeho agenti či pořádající agentury. Chtěl být nablízku a cestovat se „svým“ orchestrem. Rád jezdil s hudebníky v autobuse a polykal s nimi stovky kilometrů, užívaje si atmosféru zájezdu. Skoro pokaždé, pokud mu to jeho pracovní povinnosti dovolovaly, se s hráči zúčastňoval „pokoncertních“ dýchánků. Velmi často, především v Japonsku, zval „své“ muzikanty do restaurací, kde s nimi vedl nekonečné debaty o zákulisí japonských kuchyní a lahodnosti pokrmů.
Ani v pozdějších dobách se nikdy neopomněl zajímat o osudy „své PKF“. Při jakémkoliv uměleckém kontaktu se „svými filharmoníčky“ z něj čišela ta stejně velká energie, chuť muzicírovat, sršely z něj jiskřičky šibalství….
Měl jsem rád diskuse, které jsme vedli. O hudbě, o dramaturgii, o manažerských věcech, o PKF. Jeho schopnost jasně vyjádřeného a formulovaného, nejen uměleckého, názoru byla obdivuhodná.
Obrovská škoda, že jej už nebude moci předávat „své PKF“ ani nikomu jinému.“