ŠTEFAN MARGITA

Po úspěšných a platinovou deskou oceněných albech Melancholie (2013) a X MAS (2016) se tentokrát slavný tenorista rozhodl vstoupit do svůdného světa francouzských šansonů, ale i dalších písní, které ho zaujaly svými nevšedními melodiemi a výtečnými texty. Album Mapa lásky by měla posluchačům přinést hned několik příjemných překvapení, a to jak v podobě vybraného repertoáru, tak i ve volbě hudebních hostů. U příležitosti vydání CD, jsme se Štefana Margity zeptali na několik témat, která s tímto nevšedním projektem souvisejí.

Říkáte, že touhle deskou zasypáváte propast mezi populární hudbou, v tomhle případě šansonem, a operou. Cítíte takovou propast?

Ano, cítím. I proto jsem se rozhodl tuhle desku natočit. Za to, že si tohle můžeme dovolit, musíme my, operáci, být vděční Lucianu Pavarottimu. Bez něho by tohle asi nefungovalo. Pavarotti byl první operní zpěvák, který udělal krok do populární muziky a do šansonu, jednak s trojicí slavných tenorů Pavarotti, Carreras, Domingo, jednak na svých koncertech. A pak se rozhodl udělat projekt Pavarotti a přátelé, kam si pozval Stinga, Lizu Minelli, Mariah Carey, Lionela Richieho a mnohé další. Ti, kteří mají rádi jenom klasiku, ho tenkrát nechápali. A mnozí to nechápou dodnes. Ale pro nás, kteří zkoušíme v opeře šest až osm týdnů novou inscenaci, a to osm hodin denně, je takový výlet do jiného světa báječné odreagování.

Odreagováváte se takhle i jako posluchač?

Jasně, doma, když přijdu unavený ze zkoušky, tak si nepustím operu, ale třeba Franka Sinatru. V tu chvíli potřebuju odlehčení, které mě zbaví předpremiérového stresu. Koneckonců – vždycky jsem chodil i na koncerty této muziky. Na druhou stranu mám ale jednu hezkou historku se slavnou pěvkyní Jelenou Obrazcovovou z doby, kdy jsme spolu vystupovali v Paříži. Ona na dva dny odjížděla do Moskvy s tím, že má představení Carmen. Když jsem jí řekl, že je to těžké, odpověděla: těžké? Kdepak! To je vlastně šansonový večer. Vyjma karetní árie jsou to samé šansony. A měla pravdu.

Jak dlouho jste se odhodlával ke svému prvnímu crossoveru, tedy projektu s prolnutím žánrů?

Trvalo mi to docela dlouho. První, poloviční cesta bylo album Melancholie, to je asi pět let, vloni to pak byla operní vánoční deska, a teď jdeme do šansonu. Na albu jsou známé věci, spousta francouzských šansonů, ale i novinky – třeba od dvojice Soukup – Osvaldová nebo od Martina Chodúra. Je nádherné, že vám ještě dneska někdo něco tak krásného napíše. Toho si člověk musí vážit. Navíc jsou tu i překvapení. Od Ondřeje Soukupa a Gábiny Osvaldové jsem očekával něco vážného a smutného, ale oni napsali úžasně vtipný pijácký šanson. Když jsem ho slyšel poprvé, popadl mě záchvat smíchu a moc jsem se těšil na chvíli, kdy ho půjdu do studia nahrávat. Podobné to bylo i s jedním francouzským šansonem, na který napsal český text Václav Kopta. Když jsem ho dostal, byl jsem zrovna v Londýně a hned jsem mu volal, že mě úplně nadchl. Byla to jedna z drobných náhod, které v životě potkávám.

Koneckonců – sám říkáte, že máte náhody rád.

Přesně tak, zaplať za ně pánbůh. Náhody miluji, protože přinesou něco, co se běžně nestane. Ať jde o písničky od Osvaldové se Soukupem, Martina Chodúra nebo Václava Kopty. Ale náhoda je i to, když jdete do studia, řeknete si, jakou píseň nahrajete, a pak je to jinak. Na tu naplánovanou se zrovna necítíte, změníte tedy natáčecí plán – a dobře uděláte. Tu jakoby náhradní píseň totiž natočíte nečekaně rychle, a přitom dobře. Asi každý zpěvák má při nahrávání desky žebříček svých top favoritů, těmi nejoblíbenějšími písněmi začnete a ty další, sice dobré, ale ne ty nejoblíbenější, si necháte na závěr. A pak přijdete do studia a právě ty poslední písničky natočíte s citem a za krátký čas, prostě vám sednou. Tohle všechno jsou ty náhody, které mám rád. Samozřejmě ale musíte být dobře připraven.

Neuvažovali jste o natočení některých písní s originálním textem, třeba ve francouzštině?

Uvažovali, ale nakonec jsme si řekli, že uděláme česko-slovenskou desku. Dva texty jsou ve slovenštině, všechny ostatní v češtině. A jsem moc rád, že jeden mi doslova na míru napsal slovenský básník Ľubomír Feldek, který psal texty i pro Hanu Hegerovou.

Na albu je i, jak říkáte, virtuální duet s Hanou Hegerovou. Jak se tato nahrávka rodila?

Povolení od Hany Hegerové zařídil její přítel, režisér Fero Fenič. Jednoho dne, nečekaně brzo od mé prosby, mi zavolal a řekl: máš požehnání! Z jedné její starší nahrávky jsme použili její hlas, Dan Hádl natočil hudební základ a já ho nazpíval. A hlas paní Hegerové jsme do nahrávky domíchali. Pak jsme si po drobných úpravách rozdělili text, v písni zpíváme i spolu, byla to moc hezká spolupráce. Na tuhle nahrávku jsem pyšný i proto, že je to opravdu první virtuální duet v České republice. Jsem rád, že s ním paní Hegerová souhlasila. Velmi si toho vážím, stejně jako si vážím spolupráce se Zlatou Adamovskou a Mirem Žbirkou.

Duet s vaší manželkou Hanou Zagorovou se předpokládal, kde se ale na desce vzali už zmínění Miroslav Žbirka a Zlata Adamovská?

S paní Adamovskou máme na desce duet, který původně natočili slavná zpěvačka Dalida se slavným hercem Alainem Delonem. Je to stará písnička, která dodnes nezestárla. Když jsem Zlatě Adamovské zavolal, ráda souhlasila. Prý mimo jiné i proto, že vždycky záviděla Jiřímu Bartoškovi duet s Marií Rottrovou Klíč ke štěstí. Zlata pak přišla do studia, byla perfektně připravená a za chvíli měla natočeno. A představte si, co se pak stalo! Tuhle písničku jsem léta neslyšel, a když jsme ji ve studiu dotočili a šli se Zlatou Adamovskou do restaurace, zrovna ji tam hráli! To je osud, nemyslíte? A k Miro Žbirkovi. Původně jsem chtěl dělat jeho Atlantidu, už se měla aranžovat, ale pak jsem jednou v taxíku slyšel jeho písničku Jesenná láska. Uvědomil jsem si, jak je nádherná, a natočili jsme ji. Dokonce mě na základě téhle nahrávky Miro pozval na turné, které jsem musel odmítnout, protože jsem měl jiné závazky.

Když jste zmiňoval začátky svého crossoverového působení, nezmínil jste album s názvem Ave, které jste nahrál s Hanou Zagorovou. Proč?

Jéje, to už je dávno! Ave byl crossover jenom trochu, měli jsme tam s Hankou duet Ave Maria, který napsal tatínek Dana Hádla. A teď, po letech, Dan spolu s Janem Adamem produkoval moje nové šansonové cédéčko Mapa lásky, a postaral se o jeho hudební část, aranže a orchestr! Taky asi osud… S Hankou jsme pyšní na jednu věc. Za sedmadvacet let, co jsme spolu, bychom mohli mít desítky společných vystoupení a desítky duetů, ale máme pouhé čtyři. Víte, já jsem vždycky nenáviděl pořad Zpívá celá rodina, touhle cestou jsme s Hankou jít nechtěli.

Ale k písni na nové album jste ji asi nemusel dlouho přemlouvat, je to tak?

Je. Ona věděla, jací hosté na cédéčku budou, a ráda se k nim připojila. Já jsem přitom od začátku věděl, kterou písničku spolu zazpíváme. Chtěl jsem song Sláva, je bál, cítil jsem ho jako finálovku desky, a taky tam je.

U šansonů jsou důležité texty; jak moc jste si je u alba Mapa lásky hlídal? Vracel jste třeba některé?

V podstatě nemůžete vrátit text, můžete ovšem požádat o drobnou úpravu, když se vám slova nezpívají úplně dobře. Ale ani to se nestalo. Všichni napsali skvělé texty, ať už šlo o Gábinu Osvaldovou, Martina Chodúra nebo Václava Koptu. U některých jiných jsme museli text maličko upravit, třeba proto, že byl původně napsaný pro ženu.

Booklet vašeho nového CD je bohatý na informace, obsahuje texty a ke každé písni popsanou historii jejího vzniku. To je práce producenta desky Jana Adama, která hodnotu alba hodně zvyšuje!

Honza Adam je profík a odvádí fantastickou práci. Jeho průvodní texty jsou skvělé i vtipné. Navíc má přehled. Příklad. Když jsme si řekli, že budeme točit Aznavourův šanson La Mama, který česky zpívá Marie Rottrová, poslal mi Honza třicet dalších nahrávek téhle písně. Samozřejmě jsme šli za originálem, a přitom jsme našli nahrávku, na které Aznavour zpívá Mamu ve španělštině. S kytarou. To se mi moc líbilo, podobně jsem si ji představoval i pro sebe. Dan Hádl pak pro mě napsal skvělou aranž se španělskou kytarou. A Hanka mi poradila: natoč tu písničku tak, aby si posluchač uvědomil, jak důležitá je pro něj máma. Že je jediná na světě, a že by jí třeba měl hned zavolat. Doufám, že to takhle vyšlo. A ještě jeden příklad spolupráce s Honzou Adamem uvedu. Na album jsem si vybral jeden z nejslavnějších šansonů Jacquese Brela Quand on n'a que l'amour a o český text jsem požádal Martina Chodúra, který ho v souladu s originálem nazval Lásku mít a nic víc. Honza mne upozorňoval, že pravděpodobně nezískáme jeho autorizaci ze zahraničí. Ale i tak psal anglicky a francouzsky do Francie a do Belgie. A nedostal žádnou odpověď. Ale nedal se a jednoho dne našel na netu kontakt na Brelův kanadský fan klub. A ten mu poradil, kam napsat. Stalo se a Chodúrův český text pro mne nakonec autorizovala sama Brelova dcera France.

V tuto chvíli, po nedávném odchodu vaší maminky, je pro vás tahle píseň asi hodně niterná…

Je. Taky ji teď nějakou dobu nebudu moci zpívat. Na příští rok ale plánujeme turné k téhle desce, a tam ji na její památku zpívat budu. To je to nejmenší, co pro mámu můžu udělat. Tahle nahrávka má smutný osud. Hned po natočení a domíchání jsem ji chtěl mámě v Košicích pustit, ale bohužel, už se toho nedožila. Beru ji ale jako památku na ni, a jako takovou ji určitě budu pouštět a zpívat často.

VIDEO:
https://www.youtube.com/watch?…