MARKÉTA CUKROVÁ

Cesta přední mezzosopranistky Markéty Cukrové k hudbě a zpívání vedla oklikou. Vyhledávaná interpretka s obdivuhodnou hudební všestranností vystudovala na Filosofické fakultě Karlovy univerzity anglický jazyk a literaturu, věnovala se i uměleckým překladům. Pak ale přece jen zvítězil talent, geny a vliv rodinného prostředí: „Pocházím z rodiny, kde byli dobří amatérští muzikanti,“ vysvětluje. „Maminka, povoláním vědkyně, biochemička, se aktivně věnovala sborovému zpěvu. Není divu, že jsem od dětství zpívala i já.“ Milovníci hudby znají Markétu Cukrovou hlavně z koncertů staré hudby; spolupracuje s předními domácími i zahraničními soubory a orchestry – Collegium 1704, Collegium Marianum, Musica Florea, Ensemble Inégal, z ansámblů v zahraničí např. se švýcarským orchestrem Musique des Lumières nebo polským Arte dei Suonatori, s Mala Punica, atd. S nemenším úspěchem zpívá skladby klasicistní, romantické i díla nejnovější. Podílela se na novém CD vydavatelství Supraphon MORAVSKÉ DVOJZPĚVY Antonína Dvořáka.

Moravské dvojzpěvy ve vašem podání jsou nesporně krásné. Také je půvabný jejich příběh, který v literární a dramatické stylizaci známe z knížky Vladimíra Neffa nebo z televizního seriálu Sňatky z rozumu: jak Antonín Dvořák přišel k Neffům, dostal za úkol složit druhý hlas k lidovým písním, ale odmítl. Raději zkomponoval na lidové texty svou vlastní hudbu. A ty písně přitom jako by lidovým z oka vypadly…
Moc by mě potěšilo, kdyby je posluchači dokázali takto vnímat. Dvojzpěvy jsou typickým dílem Antonína Dvořáka a jeho širokého hudebního srdce. Autor zachovává lidovou notu, ale zároveň k ní přidává svůj intelektuální obsah a silnou citovost. Lidovou hudbu povyšuje a zároveň hluboce respektuje. K tomuto druhu tvůrčího přístupu mám velký obdiv.

Jak se vám zkoušelo v týmu Cukrová, Šaturová, Nekoranec, klavírista Spurný?
Asi bych to neměla říkat – ale přišlo nám to překvapivě lehké. V základním pohledu na dvojzpěvy jsme se totiž naprosto shodli: chtěli jsme vytáhnout na povrch jejich mládí, hravost a poezii. Sentiment, ladnost, melancholii, možná i jakousi historickou estetiku, jistou prostotu.

Musela jste jako interpretka převážně staré hudby něco zvláštního překonávat, řešit?
Obecně vzato, instrumentálně psaná stará hudba po zpěvákovi nežádá tolik barev v hlase, ani tolik emocí, vystačíte si s menší výrazovou paletou. Písňový romantismus samozřejmě klade na interpreta jiné nároky. Na druhou stranu prostota ve vedení fráze, ke které musí dospět interpret staré hudby, najde uplatnění i u Dvořáka. Z jeho zápisu nevyčtete představu velkooperního zpěvu, ale spíš schopnost ztišení a detailní práce s frází. Takže v romantické hudbě využívám všechnu zkušenost z interpretace historických děl a přidávám to, co dokážu vyčíst z konkrétního notového materiálu. Starám o to, aby můj hlas zněl volně a aby konsonoval s dalším hlasem. Občas jsme se se Simonou vzájemně i trochu usměrňovaly, protože když zpíváme velkou operu ve velkém prostoru, používáme jiný volumen, zpíváme takzvaně na šířku. Chtěly jsme Dvořákovi dát přesně to, co po nás žádá on, ne co jsme zpívaly v Rossinim, Mozartovi nebo třeba Gluckovi.

Co jste si ještě z natáčení odnesli?
Myslím, že jsme se na vzniklé souhře všichni – zpěváci i klavírista Vojta Spurný – naučili něco důležitého o komorní hudbě. A taky o tom, že člověk má být pokorný vůči tvůrci, má hledat především jeho hudební představu. Samozřejmě k ní přidá vždy i něco svého, ale v souhlase s autorovým záměrem a se znalostí dobových souřadnic.

Říkáte, že se vám zkoušelo lehce, ale dvojzpěv jako takový přece není snadná disciplína.
To je pravda. Kdybych se neshodla s kolegyní zpěvačkou nebo s klavíristou, kdybychom se lišili v estetickém pohledu nebo vyluzovali nesourodé zvuky, určitě by to bylo nepřekonatelně obtížné. Ale já jsem věnovala výběru spolupracovníků velkou péči. Se všemi jsem se pracovně potkala na jiných projektech a vím přesně, v čem jsou jedineční. Volba byla snadná. Hlídali jsme jen pár technických problémů, například přirozenou intonaci, která je na komorní vokální hudbě zásadní.

Zabezpečovala jste uměleckou a zčásti i i manažerskou stránku desky, není to tak?
Manažerskou ne, to neumím, kdybych to zajišťovala já, deska nevyjde ani za sto let. Ale uměleckou stránku jsem si hlídala. Už i proto, že natočit Moravské dvojzpěvy je prestižní zadání a chtěla jsem co nejlepší výsledek.

Vybrala jste i skvělého klavíristu.
Ano, klavírista je duší celého podniku. Vojtěch Spurný dokáže doprovodit zpěváka lépe, než by se doprovodil on sám. Frázuje s ním, ví o každém tónu, ví, jak dlouho se bude zpěvák nadechovat a počká s akordem. To je talent svého druhu a zpěváci vyvažují takto empatické písňové klavíristy zlatem.

Při poslechu desky je poznat, že jste ji natáčeli s chutí.
My jsme se do dvojzpěvů beznadějně zamilovali! Komořina je nejobtížnější disciplína v rámci klasické hudby. Vyžaduje velkou technickou i muzikantskou připravenost, hodně síly, tvůrčí energie a fantazie. A to všechno dvojnásob, pokud je autorem Dvořák. Je potřeba pečlivě číst jeho zápis, nic nepřehlédnout. Když jste dostatečně pozorní, Dvořák vás dílem přesně provede. Ve Dvojzpěvech je plno něhy, poezie, humoru. Nejsou výlučnou hudbou pro fajnšmekry, jsou naopak přístupné a srozumitelné všem posluchačům.

Tak trochu o tom je i příběh Moravských dvojzpěvů. Měly ve své době nejen umělecký význam, ale i vlastenecky společenskou roli.
To by nebyl Dvořák, aby napsal pouhé písničky pro slečny z bohatých rodin. Pod jeho perem vznikla záležitost, která je otiskem doby, umělecký popis druhé půlky 19. století.

Dvořák není jediný a určitě ne poslední komponista, který znovu zhudebnil texty lidových písní. Co vy osobně v nich považujete za tolik silné, že to skladatele stále „bere“?
Přímočarost. V lidových textech je přímé lidské sdělení a také rázovitý, nikoliv vyumělkovaný jazyk. Už sama zvukomalba slov a jednotlivé výrazy skladatele určitě inspirují. A jak říkám, ta přímost sdělení. On ji chce, ona ho nechce, nebo obráceně. Jednoduše nastavená výchozí situace jako ze života; všichni jsme něco podobného zažili. A když se vrátím k Dvořákovi, jeho dílo je inspirováno folklórem a zároveň je intelektuální, není vykonstruované, vždy obsahuje linii sdělení, jdoucí přímo k duši posluchače. Jeho hudba je upředená složitě, ale vždy dokáže citově zasáhnout i člověka, který jde náhodou na koncert a o klasické hudbě neví nic.

Budete Dvojzpěvy uvádět na koncertech? Možná by se hodilo turné…
Turné s písňovým repertoárem není vzhledem naší vytíženosti moc pravděpodobné, ale uvést je živě bychom samozřejmě chtěli na akcích, které se věnují Dvořákovi nebo písňové tvorbě. Budeme ale muset plánovat minimálně dva roky dopředu.

Kterou část kompletu máte nejraději?
To vám řeknu přesně, je to posmutnělý, melancholický dvojzpěv s názvem Hoře. Zatímco velký cyklus Moravských dvojzpěvů se někdy v programech koncertů přece jen objeví, menší cykly se neuvádějí takřka vůbec. Dvořák zde napsal hlasy v těsné harmonické blízkosti. Jako dítě jsem Hoře zpívala v dětském sboru a na dlouhých dvacet let mi uvízlo v paměti. Je to jeden z kompozičních vrcholů desky. Nádherně se tu ukazuje, jak působivě dokázal Dvořák zhudebnit smutnou, zadumanou náladu. Možná proto je tak bytostně český, slovanský.

Jak byste vyzvala publikum k poslechu nové desky?
Řekla bych, aby si Moravské dvojzpěvy povinně všichni poslechli! Protože pokud je neznají, mají bílé místo ve vzdělání a o mnoho přicházejí. Je to jedna z vrcholných skladeb našeho národního dědictví.

Dovolte pár otázek o vás. Kde jste přišla k tak pěknému, zvláštnímu příjmení? Je originálně české?
Určitě je, kdysi jsem se snažila sestavit rodokmen a najít k němu podklady, a zjistila jsem, že naše kořeny sahají až do 14. století. Na Rakovnicku jsme dokonce vlastnili pár tvrzí, byli jsme prý zchudlá šlechta a každý druhý muž z našeho rodu byl falešný hráč v karty… romantická představa.

Další generace rodu zas měly ve svých řadách muzikanty. Ale vy jste se na čas trochu odchýlila – přes hudební rodinu a zpívání v dětských sborech jste zvolila jazykové studium. Proč?
V dětských sborech jsme zpívali většinou klasiku a já jsem se proti tomu v pubertě vzbouřila. Věkový průměr klasického publika se mi zdál příliš vysoký, to přece nebylo nic pro mě! A tak jsem udělala zkoušky na Ježkovu konzervatoř s tím, že budu zpívat jazz. Ten jsem měla a stále mám ve velké oblibě. Vydržela jsem pouhé tři roky, než mě výuka jazzového zpěvu přestala bavit, protože můj hlas si říkal o něco jiného. Vydala jsem se tedy studovat angličtinu a jistou dobu se oboru i věnovala.

Kdy přišel ten rozhodující hudební impuls?
Já jsem se vlastně od hudby nikdy úplně nevzdálila. Rozhodujícím momentem byl pobyt ve Valticích na letních kursech staré hudby.

Jak jste si doplnila hudební vzdělání?
Samozřejmě jsem hned zjistila, že mi leccos chybí, a to především technicky. Měla jsem sice velký potenciál, krásný hlas, ale neuměla jsem nic. Takže jsem absolvovala delší kolečko při hledání pedagoga, což vůbec nebylo lehké. Moc se mi nechtělo na oficiální školy, protože operní obor u nás mi tenkrát připadal strašně zkostnatělý. Hledala jsem tedy soukromé učitele a naštěstí narazila na paní Marii Urbanovou. Jí vděčím za to, že dnes můžu profesionálně zpívat. Od ní jsem získala všechno, co vím a umím.

Od začátku jste se chtěla věnovat staré hudbě, kterou teď převážně interpretujete?
Ano, asi i proto, že tato oblast pro mě hodně souvisela s jazzem, kterého jsem se nechtěla úplně vzdát. Stará hudba – stejně jako jazz – vyžaduje určitou volnost v projevu, schopnost improvizace. Do provozu barokní hudby se navíc tehdy mohl dostat i amatér. Pokud byl nadaný a pracovitý, i bez profesionálního hudebního vzdělání zpíval v ansámblech, ve sborech, dostával sóla, což byla veliká motivace, mohl hrát na různé neznámé, zábavné nástroje. Tenkrát neexistovaly školy stylového zpěvu, ani hry na staré nástroje. Má generace je v tomto oboru plná samouků. Dnes se situace zvolna mění díky Brnu a Ostravě, kde již lze studovat starou hudbu na vysokoškolské úrovni.

Znalost jazyků se vám asi hodila pro život i hudbu, že?
Umět jazyky je pro zpěv nezbytně důležité. Život muzikanta je pestrý a plný cestování. Cokoli umíte navíc, nejen jazyky, vás výrazně obohatí. Jeden z mých kolegů je ornitolog a zároveň barytonista, jeden je novinář, další chemik… Líbí se mi, že neumějí jen zpívat, ale mají širší rozhled.

Na festivalu Dvořákova Praha letos v září budete zpívat Lužanskou mši. Jak byste ji komentovala?
Je to skladba, kterou klidně mohl napsat barokní skladatel. Dvořák znal barokní postupy, samozřejmě znal a ovládal kontrapunkt, uměl skládat podle přísných barokních pravidel. Tahle malá mše připomíná nádherné cvičení z barokní kompozice. Asi i proto v ní často účinkují lidé, kteří mají s tzv “poučeným” zpěvem něco do činění.

Už jste někdy v této skladbě účinkovala?
Jistě, dokonce mnohokrát. S moderními orchestry i se soubory staré hudby. Může se provádět na oba způsoby, oba jsou srovnatelně dobré.

Moc často se ale neuvádí.
Pokud se neuvádí, tak to je jen naše chyba. Patří k nejkrásnějším skladbám české hudební tradice a já doufám, že Moravské dvojzpěvy i Lužanská mše se stanou hitem festivalových programů.

Multilink: https://supraphon.lnk.to/…oravianDuets