VLADIMÍR MIŠÍK

Vladimír Mišík je nezpochybnitelný fenomén domácí hudební scény. Svědčí o tom nespočet jeho písní, které sice možná nejsou hity, takříkajíc „na první dobrou“, ale i tak rezonují v posluchačích takovým způsobem, že o řadě z nich můžeme směle prohlásit, že zlidověly. Aktuálně to dokazuje hudebně i vizuálně velmi působivá kompilace Životní režim – Bigbít 1976 – 2010, kterou podobně jako před čtyřmi lety Královský večer sestavil sám Mišík. Tentokrát však došlo na rychlejší, bigbítové skladby a klíčem k jejich výběru opět nebyla toliko „hitovost“ jako spíše osobitost. Více k pojetí celé kompilace ale už prozradí sám Vladimír Mišík v našem rozhovoru…

U kompilací je vždycky nejzajímavější klíč, podle kterého se skladby zařazují. Vám už navíc několik výběrů vyšlo. Podle čeho jste vybíral tentokrát?
Pravda je, že Supraphon už všechno vydal (smích). A zaplaťpánbu za to! Je skvělé, že znovu vyšlo Kuře v hodinkách na “elpíčku” nebo opravdu obsažné krabice Déja Vu 1976 – 1987 a 1989 – 1996. A protože minule vyšly na výběru Královský večer balady, a také poslední řadové album Ztracený podzim už je z roku 2010, tak jsme se tentokrát s Karlem Denišem domluvili, že vybereme ty “svižnější pecky”. Chvilku to celé mělo i pracovní název “Rock’n’Roll”, ale pak jsme se shodli, že to je přecejen u nás vnímáno jen jako jeden ze stylů rocku, a pokorně jsme se vrátili k tomu staročeskému pojmu “bigbít”.

Píseň Životní režim, jejíž název nakonec celou kolekci pojmenoval, ovšem nepatří zrovna k těm největším hitům. Proč právě ona?
Protože jsem naopak uvažoval tak, že nejde o to, řídit se podle hitovosti. Takové kritérium mě nebaví. Smysl mi dávalo to, že si pořád myslím, že je v repertoáru Etc… hodně zajímavých skladeb, které stojí za to připomenout. Tedy nikoli těch, o kterých platí, jak říkával Werich, “To je blbý, to se bude líbit”. Ostatně my jsme se v kapele nikdy nesnažili tímto směrem o muzice přemýšlet. Ten výběr je do značné míry osobní, chtěl jsem, aby tam byly i skladby, které mi konvenují, třeba dobrým textem, nebo svou náladou, a přitom splňují tu prvotní charakteristiku – tedy že jsou svižné. Na hity nebo to, co by si možná publikum přálo, jsem tentokrát, s prominutím kašlal.

Takže ani například zastoupení osvědčených autorů textů, jako je Jiří Dědeček, od kterého je ten titulní, nehrálo roli?
Ne, vůbec. S podobnými úhly pohledu jsem vůbec nekalkuloval, a ani mi nešlo o zastoupení například všech období. Je to čistě pocitové. Kdysi, když v rádiích nebylo moc na výběr a všichni jsme měli “kazeťáky”, dělali jsme si do auta vlastní výběry – tak aby i dlouhá cesta zpět, jako je ta z Ostravy nebo z Bratislavy, lépe utíkala. Chtěl jsem, aby to to byl podobný výběr, který se bude například v autě příjemně poslouchat.

Pamatujete si všechny svoje skladby? Představuji si, že probírat se svými starými písničkami musí být podobné, jako listování ve fotoalbu…
Musím říct, že občas jsem byl i docela překvapený. Některé jsem přece jen neslyšel docela dlouho.

Vždy jste měl blízko ke zhudebňování básní. Objevil jste, teď v poslední době, nějaké pro vás zajímavé nové autory? Nebo se držíte jen těch léty prověřených?
Přiznám se, že ne. Ale není to chyba těch mladých básníků, to je spíš můj problém, že už nemám širší rozhled a přehled o tom, co vychází. Asi to i trochu souviselo s mými zdravotními problémy, kdy jsem nějaký čas měl trochu jiné starosti. Ale na druhou stranu i v těch dřívějších dobách jsem neměl potřebu něco cíleně vyhledávat – vždy se mi to dostalo do ruky spíš náhodně. A vždy jsem také měl kolem sebe hodně lidí, které jsem považoval za básníky už v době, kdy to ještě nebylo tak zdůrazňováno – jako třeba Vladimíra Mertu. Kteří mi ale zároveň dávali k dispozici ze svých textů, cokoli se mi zamanulo. Speciální případ byl Josef Kainar – jeho verše byly natolik melodické, že si o zhudebnění přímo říkaly. A jeho převody – protože to zdaleka nebyly jen překlady – starých bluesových textů, mě od počátku fascinovaly.

Album doplňuje opravdu úctyhodně rozsáhlý, dvaapadesátis­tránkový booklet. Dnes už spíš všichni naopak volí opačnou cestu, a někdy na bookletu i šetří. Je to rozhodnutí “době navzdory”?
Zaplaťpánbu dlouhodobě spolupracujeme s Karlem Halounem a Luďkem Kubíkem, a myslím, že i proto ty desky vždy byly výtvarně výjimečné. Ono se to může jevit jako detail, ale tady Karel skutečně docílil po dohodě s vydavatelem toho, že to už není jen informační sešitek, ale zkrátka malá knížka. A moc se mi líbí i to, jak texty doplnil grafikami, které souvisí s jejich náladou. Představuji si, jak tu desku někdo bude poslouchat, vytáhne si tu krásnou knížku a bude si pročítat texty – protože, přiznejme si to, ne vždy ve zpěvu všemu rozumíme, a mnohdy nám obsah slov dojde až ve psané formě, obzvlášť, když interpret různě vykřikuje, tak jako já (smích) – tak dostane komplexně všechno najednou, včetně toho grafického prožitku. Určitě je to podařený artefakt.

Nevyčerpali jste už tímto albem všechny vaše archívy?
Opravdu si moc nedovedu představit, kdyby mě teď někdo oslovil s nějakým dalším výběrem, co bychom na něj dali… (smích) Ale líbí se mi současná móda vinylových desek, kdy znovu mohou vycházet na elpíčkách starší desky, tak jako vyšlo Kuře v hodinkách a “jednička”… Tam určitě ještě je kam sáhnout. A je to dobrý důvod původní nahrávku i zvukově remasterovat a nebo třeba udělat nově a pořádně obal, který třeba měl být tenkrát jiný, ale někdo ho nepovolil.

Když jste se těmi, občas letitými, skladbami proposlouchával, nestalo se vám, že byste si třeba řekl “Proč vlastně tohle už tak dlouho nehrajeme?” a rozhodl se znovu některé zařadit do koncertního playlistu?
Ano! Přece jen, když zrovna nepřipravujeme novou desku, máme ten svůj koncertní blok celkem zažitý. Což je určitě pozitivní – šlape to, je to vymyšlené tak, aby to fungovalo, lidi reagují, a na jednotlivá místa jezdíme zhruba jednou za dva roky, kdy vždy zhruba obvykle sestavu a pořadí skladeb obměňujeme, a jak pro kapelu, tak i pro vyznění koncertu je to tak dobré. Ale když už dlouho hrajeme stejný repertoár, vždy někdo z kapely přijde s tím, že už bychom to mohli změnit. Pak obvykle vytáhneme něco hodně starého, co už jsme dávno zapomněli, a tím je to pro nás jako nová skladba. Takže abych odpověděl – ano, i tentokrát jsem se docela inspiroval, a našel tam písničky, které bychom zase mohli po delší době zařadit.

A naopak? Že byste si řekl “Tohle jsme asi vůbec neměli nahrávat?”
I to se pochopitelně dostavuje. Já se celkem netajím tím, že moc nemám rád album Etc…4. A to tam jsou třeba Skoumalovy Doteky, moc krásná písnička. Skoumal byl génius, a jak s námi tehdy i jezdil na koncerty, tak to bylo pro mě zajímavé i lidsky. A povahově – on byl na rozdíl od nás ostatních “rockerů” takový seriózní intelektuál, takže docházelo k vzájemnému ovliňování.

Baví vás stále často koncertovat? Mám zkušenost, že muzikanti s postupujícím věkem dávají manažerům podmínku “maximálně tolik a tolik koncertů měsíčně, víc ne!”
Baví. Jezdíme pořád. I když jsme to také trochu omezili, teď máme tak pět koncertů za měsíc, ale ještě nedávno jsme jich mívali i třeba dvanáct. A jsem za ně rád. Co bych taky jiného dělal? Jako důchodce chodil po Letné? Parky tu sice máme pěkné, i hospody… ale hraní mě pořád těší víc.