ČESKÁ KNÍŽATA A KRÁLOVÉ

Zábavná i poučná. Taková je nová supraphonská audiokniha Příběhy českých knížat a králů. Vznikla na základech stejnojmenné knihy Aleny Ježkové, která vyšla už před několika lety a byla čtenářsky nesmírně úspěšnou. Podobně úspěšná bude bezpochyby i její zvuková podoba. Vedle skvělého textu k tomu jistě přispěje i skvělá herecká sestava, která se u jejího vzniku sešla. Ze stříbrných kotoučků (jde o trojalbum) se linou hlasy Jana Potměšila, Kristýny a Jenovéfy Bokových a Kryštofa Rímského. A k tomu pečlivě vybraná středověká hudba v prvotřídním podání. Nad novým audipočinem jsme se sešli se všemi protagonisty.

Nejdříve mluvíme s autorkou, spisovatelkou Alenou Ježkovou.
Váš vztah k historii bude jistě velmi vřelý, je to tak?

Ano, formoval se ve mně už od dětství. Vyrůstala jsem ve staré Praze, na rohu Staroměstského náměstí, a dodnes na Starém Městě žiju. Pro mě jako pro dítě, které tu vyrůstalo v 70. a 80 letech, bylo to prostředí podstatné. Odmala jsem znala Prahu sice tmavou a k návštěvníkům nevlídnou, ale plnou tajemství. Když dnes pozoruji proměny centra města, je zcela jiné, než tenkrát, ale to tajemství tu je pořád ukryté. Musí se hledat, ale historie se tady člověka dotýká stále. Na každém kroku.

Která historická období patří k vašim nejoblíbenějším?

Pořád mě fascinuje středověk. Středověk není jen temným obdobím, jak bývá popisován ve zjednodušených učebnicích; je to taky doba mystiky, velké duchovní síly a nádherného umění. Středověk nemůžeme nikdy úplně poznat, protože myšlení lidí bylo tehdy úplně jiné, než to naše dnešní. To mě vzrušuje. Oproti středověku dnes žijeme nesmírně rychle. Nejsme zvyklí na to, že neexistuje ochrana proti nakažlivým nemocem, neumíme si představit, že existovalo něco jako morové rány, kvůli kterým vyhynula celá města. Že byly kruté války. Země nebyla moc osídlená, nebylo tu mnoho cest. Středověk mám ráda, často ho studuju. I když vím, že do tehdejšího myšlení se asi nikdy úplně nemůžu dostat.

A vaše oblíbené osobnosti?

O jedné z nich píšu v knize, která se stala předlohou audioknihy: je to Anežka Česká. Celý život žiju v blízkosti jejího kláštera. Je to místo, které jednak dodneška dýchá jejím odkazem, jednak je určitým tajemstvím, které ve svém životě zanechala. To tajemství zesiluje třeba fakt, že dodneška se nenašly ostatky téhle významné světice a současně princezny.

Z vaší knihy (a tudíž i audioknihy) vyplývá, že jsme v dějinách měli i spoustu zajímavých a silných žen, které významně ovlivnily české dějiny. Namátkou: Anežka Česká, Božena, Eliška Přemyslovna, Jit­ka…

Určitě, byly to i české královny. Je ale pravda, že jejich vliv nebyl tak viditelný, jako u mužů. Anežka Česká mezi nimi má opravdu výlučné místo, protože tím, že byla princezna, si mohla dovolit mnohem více. Současně ale šla obrovským příkladem. Založila klášter a vstoupila do řádu, který byl ten úplně nejchudší. V tom řádu si byly všechny ženy rovny – ty, které přicházely z chudých poměrů měly stejné postavení jako královské dcery. To bylo pro tehdejší královskou Evropu naprosto nevídané. Její příklad vlastně otřásl celou šlechtickou Evropou. Ona se snížila na úroveň, že bude sloužit chudým. To nebylo obvyklé. A byla i vzdělanou ženou. Dopisovala si s papežem, dopisovala si se samotnou svatou Klárou. Upravovala podmínky řehole klarisek na středoevropské poměry. V Itálii, kde klarisky žily, bylo zcela jiné podnebí, než u nás. Anežka si tedy na papeži vyprosila povolení, že sestry v jejím klášteře Na Františku nemusely v zimě chodit bosy, jak to na důkaz kajícnosti bylo zvykem třeba v Itálii.

Kolik jste si toho do knihy vymyslela, vyfantazírovala?

Vždycky se držím historických faktů, ale některé soukromé situace, u kterých nemůžeme dokázat, že se staly, si samozřejmě vymýšlím. Úkolem spisovatele je ukázat i velké historické postavy jako lidi. Některé konflikty, třeba válečné nebo milostné, se přitom dají úspěšně předpokládat. Když člověk ví, co se dělo, dialogy si může docela klidně vymyslet. Každou svou historickou knihu ovšem nechávám jednou, někdy i dvakrát, číst historiky, aby byla všechna fakta v pořádku a nedošlo k matení.

Na nahrávce audioknihy se podílejí skvělí herci a zní tu dobová hudba; podílela jste se na jejich výběru?

Ne. Vždycky se nechávám překvapit. Jde už o moji druhou spolupráci s bezvadnou režisérkou Naďou Dvorskou, vím, že ona to vždycky udělá skvěle a na ono překvapení se těším. Naďa mi sice posílala v průběhu vzniku alba na ukázku různé zvukové soubory, ale mně se nepovedlo je otevřít. Cédéčko jsem tak do jeho vydání neslyšela. Ale myslím si, že je to tak správně. Autor textu by neměl vstupovat do tvůrčího procesu, do kreativity lidí, kteří na základě knihy udělají něco živého. Kdo ji převede do života. Doslova do života.

Prožíváte to, když slyšíte svůj text jako audioknihu?

To je legrační. Od chvíle, kdy dopíšu knihu, do okamžiku, kdy vznikne audiokniha, uplyne třeba i několik let. V té době jsem už plná jiných projektů, nové knihy vydávám tak jednou za rok, za dva, navíc jsem se od historické literatury v poslední době trochu vzdálila. Takže na zvukovou podobu své knihy se vždycky moc těším – a někdy svoje texty skoro nepoznávám. Říkám si: aha, to jsem vlastně napsala já! Jsem překvapená. Má to ale tu výhodu, že je na sebe můžu nechat dopadat jako normální čtenář. Místy; samozřejmě ne úplně všechno. Občas se přece jenom poznávám…

Při práci na audioknize se ve studiu sešly i oblíbené herečky, sestry Kristýna a Jenovéfa Bokovy. Jak se vám četl text Aleny Ježkové – šel vám, jak se říká, dobře do pusy?

Jenovéfa: Ano. Bylo to rychlé, já osobně tam mám krátké texty. Mluvím Anežku Českou, a chvilku mi trvalo, než jsem našla tu správnou polohu a intonaci, tu správnou osobnost ve mně. Když jsme to všechno s paní režisérkou našly, šlo to ráz na ráz. S textem se pracovalo dobře. Je napsaný citlivě, člověk se do něj může vcítit a současně se dozví něco nového z historie.
Kristýna: Pro mě to byla první zkušenost čistě s mluveným slovem, s prací na audioknize. Byla jsem z toho nervózní; přece jenom nemám studovaný hlas a o to zodpovědněji jsem k té věci přistupovala. Měla jsem trochu strach, ale pracovalo se mi dobře. Text je velmi přístupný, člověku připomene historii a řekne mu něco nového. Navíc jsou v něm i emocionální pasáže, které můžou vyvolat emoce té doby, a to mi přijde hezké. Ale celkově to pro mě bylo těžké – jak jsem řekla, na audioknize jsem pracovala poprvé.

Máte v dějinách nějaké oblíbené osobnosti?

Jenovéfa: Ve škole jsem měla nejraději moderní dějiny, dobu po první světové válce. Z hlubší historie mě pak určitě bavila Johanka z Arku. Pro mě to vždycky byla statečná žena. A měla jsem ráda i svatou Anežku. Pamatuji si, že jsme ji ve škole hodně probírali. Teď se mi to hezky propojilo a zhmotnilo tím, že jsem ji mohla namluvit. (smích)

Myslíte si, Jenovéfo, že máte s Anežkou něco společného?

(váhání) No – pomáhání ostatním, to v sobě asi se sestrou máme obě po otci, ale bohužel nejsem tak svatá jako ona. To v žádném případě. Anežku obdivuji, i když stejná nejsem.

Herec Jan Potměšil pracoval na audioknize se zkušenostmi se ztvárňováním některých velkých historických postav z jeviště svého divadla. Ani v práci na audioknihách není zdaleka žádným nováčkem.
K historii tedy máte, předpokládám, kladný vztah…

Jasně, mám moc rád historii a určité pátrání v ní, hledání a dotýkání se jí. Při práci na audioknize jsme se dotkli počátku věků u nás, 9., 10. století a dál. Speciálně období gotiky mě velice zajímá a vzrušuje, z hlediska osobností a dějů, které se dály u nás i ve světě. Z osobností, které audiokniha zaznamenává, mě oslovuje příběh Karla IV. Je fascinující, jak dokázal tenhle člověk komunikovat s okolím. Byl vzdělaný, uměl spoustu jazyků a dokázal dělat kroky, které jsou veskrze pozitivní a pokrokové. Přitom jeho život byl nesmírně dramatický a dobrodružný. On sám ale dokázal všechny tragédie a pohromy, které se na něj řítily, svými vlastními schopnostmi, duchovním rozměrem a vnitřní silou překonat a vyjít z nich v podstatě vítězně. Je to obdivuhodná postava.

Jak se vám pracovalo s textem Aleny Ježkové?

Co jsem zažil při natáčení, bylo fascinující. Díky textu jsem měl při natáčení pocit, že jsem najednou s těmi postavami v jedné místnosti, že se ony děje dějou kolem mě. Že jsou ty osobnosti živé a já jsem s nimi, vedle nich, byť v naší hluboké minulosti. Prostě že se s nimi můžu ztotožnit, můžu s nimi dýchat, souhlasit s nimi nebo nesouhlasit, prožívat jejich vzlety a pády, mluvit s nimi. Ten text se četl výborně, je napsaný živou, kultivovanou a přesnou češtinou.

Na konečné podobě audioknihy mají velký podíl i režisérka Naďa Dvorská a zvukař Ivan Mikota. Jaká s nimi byla spolupráce?

Přístup paní režisérky byl nesmírně vlídný, a její vedení geniální. Díky ní a samozřejmě i díky Ivanu Mikotovi se nám podařilo vyladit atmosféru, ve které jsme měli pocit, že ty příběhy se dějí před naším mikrofonem. Že je žijeme a mikrofon je zaznamenává. Stalo se třeba, že jsme některé věci, které jsme měli už dávno natočené, přetočili. Postupně jsme se totiž dostali dovnitř příběhů a ty se nám tak najednou četly úplně jinak. To mě hluboce zasáhlo. Jsou to silné příběhy, které patří k našemu životu, k naší zemi, k našim dějinám.

Svou troškou do audioknižního mlýna přispěl i herec Kryštof Rímský, známý především z divadla a taky z několika televizních seriálů.
Kryštofe, jak jste zvládal ponor do nejhlubších českých dějin?

Ve škole do nás vždycky ládovali historii bez souvislostí a emocí, museli jsme se ji biflovat. Tady, v Příbězích českých knížat a králů, ale lidi, kteří žili před staletími, skutečně ožili. Souvislosti přicházely samy, události pro nás byly pochopitelné. To se pak všechno i líp pamatuje.

Takže práce na audioknize Příběhy českých knížat a králů pro vás asi byla i poučná…

Určitě. Navíc mám dojem, že politika je dnes v zásadě stejná, jako byla tehdy. Stojí na stejných principech, i když se dneska používají jiné prostředky, než meče.