HANA ZAGOROVÁ

Já nemám strach, říká v titulu svého nového alba Hana Zagorová. Populární zpěvačka se navíc nebojí oslovit mladé autory a dát prostor jejich skladatelskému i textařskému umu. Ve spojení s originální interpretací tak vznikla kolekce dvanácti písní, které, ač nesou rukopis svých autorů, spolu krásně souzní. A hlavně souznějí s hudebním naturelem Hany Zagorové. Za všemi těmi písněmi si stojím, říká k tomu devítinásobná zlatá slavice.

V úvodní písničce desky zpíváte, že se nekoukáte dozadu ani zpět. Skutečně si občas nedopřejete nostalgická ohlédnutí za tím, co jste dokázala, ani nějaké systematické plánování profesní budoucnosti?

Moc ne. Vidíte, zjemnila jsem to slovem moc, ale opravdu ne. Nemám v sobě zakódované bilancování a vzpomínání, ani pohledy hodně dopředu. Myslím si, že důležité je to, co je teď. A pokud si ono teď chci užít, ani bych nestíhala sedět a vzpomínat na věci, které jsem zažila před sto lety. (smích)

Dá se tedy říct, že jste spíš člověkem okamžiku, který žije tady a teď?

Nevím, jestli okamžiku, ale to, co je tady a teď mě zajímá.

Na desce spolupracujete s téměř samými mladými autory; jak moc se dokážou vcítit do vašeho myšlení?

Dokonale. Důležité je, že si mě sami nacházejí. Docela ráda bych dělala i s autory, se kterými jsem spolupracovala třeba před třiceti lety, ale oni mi žádnou písničku neposlali. Ani nevím, jestli vůbec píšou. Je to velká škoda. Například Jiří Zmožek mi napsal desítky opravdových šlágrů, ale tentokrát mi nenapsal nic. Což mě mrzí.

S některými mladými kolegy, autory písniček, spolupracujete už poněkolikáté…

Ano. Když jsem třeba dostala příslib dvou písní od Radůzy, věděla jsem, co asi napíše, jak budou vypadat. A znovu jsem byla nadšená, jsou nádherné. S Markem Ztraceným jsem spolupracovala prvně, a taky to bylo moc krásné. Takhle bych mohla jmenovat všechny, kteří mi na moje nové cédéčko vytvořili písničky. Za všemi si stojím, všechny se mi líbí.

Mnozí z vašich autorů, třeba Martin Chodúr, Xindl X nebo zmínění Marek Ztracený a Radůza, jsou sami zpěváci. Asi vás těší, že – ač by si ty písničky mohli nechat pro sebe, věnují je vám…

Jasně. Vždycky si říkám, proč si je nenazpívají sami? Už na těch demosnímcích, které mi posílají, je zpívají ohromně. Moc si toho vážím.

Opravdu se třeba Marek Ztracený nebo Xindl X dokážou ve svých textech tak dobře vcítit do vaší ženské duše?

Rozhodně dokážou. Napsali texty, se kterými souzním, dokonce používají termíny, které normálně při řeči používám já. Jako bych si ty texty napsala sama, jako by to šlo rovnou ze mě, z mojí pusy. To souznění je opravdu veliké. A týká se to samozřejmě i Radůzy.

Vy sama máte na desce jenom jeden text, shodou okolností k jediné zahraniční písni na albu. Přitom jste zdatná textařka!

Víte, jako textařka nejsem žádný chrlič. Text mi vždycky dá hodně práce. Tu písničku, která má můj text, jsem slyšela v létě a řekla jsem si, že bych ji na desce ráda měla. Tak jsem si ji otextovala. Ale víc textů na cédéčku opravdu nemám, a ani mě nenapadlo, že bych na ně otextovala víc písní. Se všemi textaři, kteří se na desce podíleli, jsem spokojená.

Jak vypadá – v uvozovkách – výrobní postup písničky od prvního kontaktu s autorem do chvíle, než se hotová ocitne na albu?

Když dostanu od autora demosnímek, poslechnu si ho. Rozhodnutí, jestli písničku na album zařadím nebo nezařadím, je pak okamžité. Buď ji cítím, nebo ne. Pravda, taky se někdy stává, že já sama přesvědčím sebe samu, že ano. (smích) Ale v případě alba Já nemám strach k téhle situaci nedošlo. Všechny písničky jsou fajn a chtěla jsem je dělat od prvního poslechu. Když si tedy písničku zvolím, zavolám autorovi, poděkuju mu za ni – a pak už je moje. (smích) Od té chvíle už se s autorem moc neradím. Oslovím pana aranžéra, v tomto případě Daniela Hádla a radím se s ním o aranžích. Dodá aranžmá, zase si ho poslechnu, a když je hudba nahraná, jdu do nahrávacího studia. Bývám připravená, a tak už se pak točí velmi rychle. Za jednu frekvenci natočím dvě nebo tři písničky. No a pak probíhá takzvaná míchačka, pan Daniel Hádl mi pošle výsledek, diskutujeme spolu, něco opravujeme, přidáváme, vypouštíme. Pak se nahrávka pošle na mastering – a album je hotové. Zní to velmi jednoduše. (smích)

Vydavatelství Supraphon prezentuje vaši novou desku jako umný mix popu a šansonu. Cítíte to taky tak nebo nad žánry jednotlivých písniček ani tolik nepřemýšlíte?

Přemýšlím a hledám společného jmenovatele. Písně dělím na ty, které se mi líbí a ty, které se mi nelíbí. Ty druhé, tedy co se mi nelíbí, na cédéčku nejsou. A ty druhé mohou mít široké rozpětí v pocitech i ve vyznění. Mohou být šlágrové, rychlé nebo pomalejší šansonové – ty mám moc ráda. Ale mám pocit, že jsem nikdy neměla na albu tolik rychlých písniček, jako právě na tomhle.

V titulní písničce zpíváte o věcech, ze kterých nemáte strach – z životaběhu, z toho, co přijde, a tak dál. Z čeho naopak máte strach?

Je zbytečné mít strach z věcí, které nemůžete ovlivnit. To je ten životaběh – a tam se vejde absolutně všechno. Naopak mám strach z věcí, které se ovlivnit dají. Od hlouposti přes zlobu, nespravedlnost a smutek, až k životu bez lásky. U věcí, které můžete změnit, je vždycky naděje, že se můžou změnit.

Setkáváte se kolem sebe s takovými jevy, jakými jsou zloba, zášť nebo závist, často?

A kdo ne? Postupem let se ale raději negativním lidem vyhýbám. Ovšem jsem často zklamaná. Před lety bych možná měla snahu někoho nebo něco napravovat, dnes mi to přijde jako ztráta času. Život běží hodně rychle a boj s hloupostí nebo záští je velmi, velmi těžký.

V jedné z písniček na albu zpíváte, že jste asi stará škola. Jak vypadá stará škola v české populární hudbě?

Podívejte se na mě, a vidíte to hned! (smích) Možná je to v tom, že si vážím hodnot, které se dnes podceňují – třeba pravdomluvnosti a charakteru.

Album Já nemám strach končí písní Ať mír nás provází a zpívá se v ní: ať mír nás provází, ať láska nabývá, nesmíme zapomenout… Dá se říct, že tahle myšlenka je vaším krédem?

Myslím si, že by to mohlo být krédo nás všech!

©Supraphon, 2018