EVA OLMEROVÁ

Eva Olmerová – enfant terrible i femme fatale. Žena mnoha tváří. Žena živel. Stylově ne zcela ukotvená, ale ve všech svých podobách výtečná a výjimečná. Její talent byl báječný, osud nelehký. V příštím roce by 21. ledna oslavila 85. narozeniny, odešla však mnohem dříve. Co zůstalo, je její osobitý repertoár, jenž hravě chytí za srdce pamětníky i mladší generaci. Aktuálně to dokazuje reedice vinylového alba Čekej tiše z roku 1983, která v nové zvukové úpravě a grafickém ztvárnění vychází na CD, LP i digitálně 9. listopadu u Supraphonu, navíc doplněna šesticí bonusových písní.

„Hlas Evy Olmerové se zadře pod kůži, drsný, divoký a zase tak strašlivě unavený, bezbranný a popleněný. Je v něm všechno, co jí život dal a vzal. Je svá, opravdová a nelze jí zasahovat do zpívání ani do života. Neoplývá pěveckou technikou, poměrně malý rozsah jejího charakteristicky zabarveného hlasu neumožňuje efektní kantilénu. Umí však dát tomu, co zpívá, neopakovatelnou náladu. Má neomylný cit pro duši písničky. Eva Olmerová nejde k mikrofonu odezpívat, ale vyjádřit svůj pocit,“ napsal v roce 1983 Arne Vanderka ve svém textu pro původní vydání LP Čekej tiše. Jeho slova skvěle vystihují charakter Olmerové nejen coby zpěvačky, ale i ženy jako takové.

Ač jí osud a dějinné události nepřály (být vnučkou spolupracovníka prezidenta Edvarda Beneše a ještě k tomu neteří pilota československé perutě RAF představovalo ve své době neodpustitelné „hříchy“), její talent, vůle a velký, byť značně syrový hlas jí přes všechny překážky vynesly statut svébytné divy. Divy, jež se nenechá svazovat trendy ani nařízeními a je vždy především sama sebou.

Čtrnáctka skladeb, obsažených na původním vydání Čekej tiše, je jakýmsi pomyslným výběrem toho nej z období let 1968 až 1983. Najdeme tu Olmerové nejslavnější písně s texty Jiřího Grossmanna nebo Aidy Brumovské. Nechybí temný bluesový repertoár skladatele/textaře Josefa Kainara, lehký jazzík kamaráda Luďka Hulana či slavný tradicionál O, Happy Day s textem Zdeňka Borovce. Doplněním obrazu hlasově, frázováním a celkově mimořádné zpěvačky je původně Piafové Non, je ne regrette rien, v českém překladu Ronalda Krause jako Jdou, léta jdou.

Mezi bonusovou šesticí skladeb, která – jak píše Pavel Víšek v bookletu reedice -„zaplňuje několik ‚bílých míst‘ její sestavy“, pak uslyšíme scatovou legrácku s Jiřím Suchým na téma Muž a žena, semaforské Slunce zhaslo dojetím, dva kousky trampského písničkáře Jarky Mottla nebo připomínku skutečnosti, že Eva Olmerová se skvěle popasovala i s repertoárem Traditional Jazz Studia.

Stylový obal 3. dílny Karla Halouna a Luďka Kubíka tak skrývá to nejpodstatnější z Olmerové repertoáru šedesátých a sedmdesátých let. Je to výběr zásadních písniček pro nejširší okruh hudebních fanoušků, v mnoha případech na první poslech, v těch ostatních pak povědomě znějících nejen všem pamětníkům. Je to hold dámě, která se nesmazatelným písmem zapsala do historie české hudební scény i srdcí a myslí muzikantů, hudebních kritiků i samotných posluchačů.