KDO ZACHRÁNÍ PIŽĎUCHA?

Skvělá sestava prvotřídních herců, které jsme vídali v televizní taneční soutěži Stardance, se sešla při načítání nové supraphonské audioknihy Kdo Zachrání Pižďucha? Je to zábavné poslouchání pro děti i dospělé. Bezmála dvacítka vtipných, krásnou češtinou napsaných pohádek vzešlých z pera Zuzany a Jana Onderovýchpotěší bez rozdílu všechny. O přiléhavou muziku se postaral Radek Banga. Povídáme si právě s ním a s Janem Onderem, jednou z hvězd zmíněného pořadu Stardance.

Honzo, psali jste s mámou pohádky společně nebo každý zvlášť ty svoje?

J. O.: Každý jsme psali své pohádky zvlášť. První pohádku jsem napsal já, a mamce jako inteligentní a schopné ženě jsem ji přečetl. Moc se jí líbila. Chtěla mě trumfnout, tak napsala jako další svoji pohádku. Takhle jsme se střídali, až vzniklo sedmnáct pohádek pro knížku i audioknihu. Určitě jsme nepsali spolu, ale vzájemně jsme si svoje dílka četli a konzultovali.

Vaše maminka je psycholožka. Hraje u jejího psaní tahle profese roli? Jinými slovy – vypadaly by ty pohádky jinak, kdyby psycholožkou nebyla?

J. O.: Ona se dětmi zabývá celý život. Kromě jiného je i doktorka pedagogiky, učitelka, psychoterapeutka a tak dál. Témata psychologie a přemýšlení sám nad sebou se tak u nás doma točí už od mého malička. Psychologem je i můj brácha. Ale k těm pohádkám. Myslím si, že nejsou psychologické, ale jsou naučné. S moderním ponaučením. Hlavně jsou to ale jsou fajnové příběhy. O to šlo.

Na nahrávce se sešla opravdu skvělá sestava herců. Kdo a podle čeho je vybíral?

J. O.: To celé vzniklo u Bangů. A Radkova žena Verča, protože je velmi schopná, celou věc zprodukovala a zorganizovala. Výběr čtoucích herců byl docela jasný. S kolegy ze Stardance máme skvělou partu. Danu Batulkovou miluju, často a rádi se setkáváme. V přátelském týmu jsme s Radkem Bangou. Oslovil jsem samozřejmě i svoji přítelkyni Lumíru Přichystalovou, která je výborná herečka. Máme rádi Lukáše Pavláska a Jirku Dvořáka. Ten tým jsme tedy sestavili velice nenásilně. Hlavně z lidí, které máme rádi, kterým věříme a o kterých víme, že umějí mluvit a mají laskavý a vřelý hlas.

Radku, dostal jste jako první nabídku na muziku, na načtení pohádky, nebo obě najednou?

R. B.: Šlo to přirozenou cestou. S Verčou jsme si jednoho večera řekli, že by bylo fajn dodat audioknize atmosféru i pomocí hudby. Současně mě Honza oslovil s tím, abych i četl – aspoň jednu pohádku. Nechtělo se mi do toho, ale nakonec to snad vyšlo dobře.

V pohádkách zaznamenaných na audioknize vystupuje spousta zvířátek. Měl jste při komponování pro každé z nich konkrétní hudební motiv nebo jste skládal, jak vás zrovna napadalo?

R. B.: Když jsme si vymysleli, že k audioknize napíšu hudbu, ještě jsem nevěděl, co mě čeká. Ta plocha je opravdu velká. Navíc bylo důležité nerozbít atmosféru. Každou pohádku jsem si tak samozřejmě nejdřív musel poslechnout nebo přečíst, vychytat atmosféru a s citem vybírat zvuky. Hudba u pohádky Jak zlatá rybka podváděla měla třeba znít jako voda. A to je ohromně těžké!

J. O.: Ale povedlo se. Radek na hudbě intenzivně pracoval déle než měsíc, a výsledek potvrdil, jak univerzální a všestranný je muzikant.

Na audioknize zní hudba od začátku do konce, pod celým čtením. To není u audioknih úplně obvyklé!

R. B.: Já miluju staré Večerníčky, opravdu moc. V nich každá pohádka, každé vyprávění mělo hudbu. Pro mě jde hudba a vyprávění ruku v ruce. Chtěl jsem proto, aby naše audiokniha zněla jako staré Večerníčky, čemuž pomáhá právě ta muzika.

Radku, berete práci na Pižďuchovi jako mezistupeň k vašemu snu napsat hudbu k celovečerní­mu filmu?

R. B.: Trochu ano, i když tu není obraz. A rozmáchl jsem se! Mohl jsem v té muzice udělat nějaké pauzy, ale řekl jsem si: ne, muzika bude všude!

Mluvili jsme o starých Večerníčcích. Když jsem, Honzo, viděl ilustrace vaší maminky, připomenuly mi estetiku nebo ducha Pohádek ovčí babičky…

J. O.: Pro mě jsou maminčina dílka dennodenní záležitostí. Ona kreslila odjakživa, jednak pro nás, děti, jednak pro své přátele. Když jsem začal řešit nejdřív tištěnou knihu a pak audioknihu, bylo mi jasné, že je podbarví právě maminčiny obrázky. Nádherné, tak trochu naivní umění, veselé a dobrosrdečné.

R. B.: A dám vám za pravdu – když se na ty ilustrace dívám, opravdu ty staré Večerníčky připomínají.

U nahrávky jste oba dva uvedeni i jako režiséři. Byli jste režisérský tandem typu pánů Kádára a Klose?

J. O.: To určitě ne, Radek byl mnohem výraznějším režisérem, než já, a to i technicky. Já jsem se podílel na rozdělení pohádek mezi jednotlivé herce a řekl jsem jim, o čem která pohádka je. Ve studiu pak režíroval, přesně a přísně, hlavně Radek.

Radku, jak se taková sestava herců režíruje?

R. B.: Někteří velmi snadno. Jirka Dvořák, Lumíra Přichystalová nebo Dana Batulková jsou profíci, kteří umí. Ale hezký hlas má i Honza!

J. O.: I Radek načetl svoji pohádku skvěle. Ostatně – kdo jiný by měl namlouvat zlého Pižďucha, než právě on?

R. B.: Nejzajímavější natáčení bylo s Lukášem Pavláskem. Ten si to říkal úplně po svém, svébytně, byl nadupaný. Stejně jako ve Stardance. Tak jsem ho nechal.

J. O.: Zajímavé bylo i to, že moje maminka si své pohádky načítala za přítomnosti své sestry, mojí tety Marti. A moje přítelkyně Lumíra si do věci nenechala mluvit. Koneckonců – víte, jak to ve vztazích chodí!

V případě vaší maminky se vlastně jedná o autorské čtení…

J. O.: Ano, ona načítala pohádky, které sama napsala. K tomu řeknu jednu vzpomínku. Když jsme byli malí, načítala nám naše maminka během nočních směn v nějakém internátě pohádky na kazety. My jsme byli s bráchou zvyklí, že nám maminka čte před spaním pohádky. Když měla tu noční a nebyla doma, pouštěl nám táta od mámy načtené pohádky z těch kazet. Její čtení mě tak provází celý život.

Při poslechu desky mám pocit, že herci čtou před publikem; jsou opravdu autentičtí a bezprostřední. Měli jste ve studiu nějaké posluchače?

J. O.: Měli jsme tam psa, vlastně velkého pejska manželů Bangových. Ten navíc pilně hlídal: když chtěl někdo přijít do nahrávací místnosti, málem ho zakousnul. Četli jsme to tedy jemu.