MARTIN CHODÚR

„Spolupráce s Janáčkovou filharmonií pro mě byl svátek. Všichni jsme tahali za jeden provaz s přesvědčením, že snad vzniká něco s trvalejší hodnotou“, říká o svém vánočním počinu Martin Chodúr. Album s názvem Hallelujah slavnostně pokřtili společně s Hanou Maciuchovou za účasti mnoha hostů v pražském klubu Jazzdock.

Martin Chodúr si po dvouleté usilovné práci splnil velký sen – natočil desku s šedesátičlennou Janáčkovou filharmonií Ostrava v čele s dirigentem Markem Prášilem. Na albu se podílel textově i aranžérsky a společně s dramaturgem Janem Adamem sestavili čtrnáct vánočních písní a koled.

Celý rozhovor:

Martine, v anotaci desky se píše, že by měla být slavnostním posloucháním. Jsou pro vás Vánoce slavnostním časem?

Ano, do určité míry. Můj vztah k Vánocům býval vždycky takový, řekl bych, běžný. Když jsem byl malým klukem, slavili jsme Vánoce jako všichni okolo. Nebyli jsme věřící, tudíž ne liturgicky, neodlívali jsme olovo ani jsme nedrželi žádné jiné zvyky. Měli jsme stromeček, večeři, dárky. Svým novým albem vlastně oslavuji světské Vánoce. Někteří lidé takové Vánoce mohou vnímat jako komerční věc, ale z mého pohledu to tak není. A když se bavíte s Evropany, kteří vyrostli ve společnosti s křesťanskou tradicí, vnímají je všichni podobně. Protože se toto vnímání dědí z generace na generaci. O Vánocích by se měly dít hezké věci, lidi by se k sobě měli chovat dobře, měli by být spolu. Tohle by mělo platit univerzálně, pořád, ale v myslích lidí to platí především o Vánocích. A to i v myslích těch, kteří jsou přes rok skeptičtí.

Lidé si s sebou nesou rodinné Vánoce už z dětství, a když se stanou rodiči, chtějí zase udělat hezké Vánoce svým dětem. Je to tak i u vás?

Je. Jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl nahrát vánoční album, byla touha nahrávat s velkým orchestrem. Souběžně s tím ale šla potřeba nahrát vánoční desku právě teď, v době, kdy mám malého syna. On je v období, kdy ho všechno zajímá a vidí věci, které my, dospělí, už nevidíme. Všechno pro něj skýtá nekonečno možností. Můžeme se u něj inspirovat. Když on třeba zpívá Pásli ovce valaši, má to pro něj nesmírně hluboký obsah. Pro něj je to celý hudební vesmír a prožívá emoce, které nikdy nezažil. Proto jsem se rozhodl nazpívat i některé zdánlivě jednoduché písničky. Ovšem s tím, že do nich vkládám něco navíc.

Můžou vaši vánoční desku poslouchat i děti?

Ano, ale není to deska určená primárně dětem. Už proto, že není jednoduchá. Dítě musí nejdříve poznat základní, jednoduché věci, a na nich stavět budování svého vztahu k věcem složitějším. Zjednodušeně řečeno, člověk, který nikdy neviděl strom, těžko ocení jeho expresivní zobrazení v umění. Chtěl jsem desce dát uměleckou hodnotu, kterou děti nemusí pochopit. Ostatně – ani umění jako takové není pro děti.

Některé známé písničky posluchač asi téměř nepozná. Třeba zmíněnou koledu Pásli ovce valaši. U notoricky známé písně Hallelujah zase dost dlouho trvá, než člověku dojde, o jakou písničku se jedná. Byl tedy váš cíl vtisknout známým melodiím úplně jiný, nečekaný kabát?

Ano. Je nesmysl dělat to, co už vzniklo, a obzvláštní nesmysl je dělat to stejně. Měly by vznikat unikátní záležitosti. Navíc já jako zpěvák se nezabývám konkrétním žánrem, nechci být specialistou nebo autentickým zpěvákem v nějakém určitém žánru. Chci pracovat se svým hlasem, být takovým, jakým jsem, a to v různých žánrech. Tím pádem všechno, co dělám, je nějakým způsobem interpretace. Interpretace z pohledu mého a z pohledu každého kdo se mnou danou píseň hraje, nebo se na ní jakkoliv umělecky podílí. I zvukař interpretuje zvuk který jde z pódia. Tohle samozřejmě platí i pro moje vánoční album. Každý jeden člověk, který se na albu podílel, je nesmírně důležitý v rámci celku. Když zpívá Hallelujah Leonard Cohen, je to podoba A. Pak je spousta dalších verzí, a já mám na albu svoji verzi, svoji interpretaci, která se skládá z mnoha dalších interpretací dalších spoluhráčů, aranžérů, dirigenta atd.… Své album vnímám komplexně, jako celek.

Zpátky k Halelujah. Asi jste se chtěl odlišit od obrovského množství coververzí, které u téhle písně už existují…

Chtěl. Rozhodně jsem nechtěl být prvoplánový, protože prvoplánových verzí už existuje spousta. Cohen v téhle písni říká, že má stejnou hodnotu halellujah v kostele, jako třeba v hospodě. To je mi blízké. Na svém albu klidně zařazuji liturgickou píseň Jdou zástupy věrných (Adeste fideles pastores) vedle zcela světského pohledu na Vánoce, tím myslím píseň Phila Spectora Baby (Please Come Home), která nabízí až humorně naivní obrázek tohoto období. Takové kombinace mám rád. A jak už jsem řekl, chtěl jsem oslavit i ty světské Vánoce.

Když vaši novou desku poslouchám, cítím kontrast mezi vaším civilním zpěvem a některými poměrně složitými aranžemi.

To byl cíl. Spousta aranží je veskrze klasických, hraje je klasicko-romantický orchestr. Člověka by lákalo zpívat tyhle písně operním zpěvem, ale to jsem nechtěl a upřímně to ani neumím. Jsem popový zpěvák, chtěl jsem zachovat popovou stránku věci a intimitu, kterou tenhle způsob zpěvu nabízí. Příkladem je třeba píseň Koleda z Coventry. Tady je ten kontrast mezi gigantickým zvukem orchestru a mým zpěvem obrovsky patrný. Filharmonie burácí a já zpívám blízko mikrofonu, na dechu. Vzniklý efekt je pro mě velice zajímavý. Chtěl jsem, a to platí o celé desce, využít nesmírného množství výrazových prostředků, které máme k dispozici, zkoušet je a vymyslet ten způsob, který mi byl nejbližší. Tím vzniklo, myslím si, homogenní, provázané album.

Na desce je jediná píseň, u které jste napsal hudbu i text. Neměl jste ambici mít i na tomhle albu víc svých písniček?

Napsat víc než jednu vánoční píseň nebylo v mé kapacitě. Pro mě coby textaře je to poměrně omezená oblast. Napsal jsem píseň Síla mít rád, její text je pro mě vánočně univerzální. Ani jsem neplánoval, že by na albu Hallelujah bylo víc kompletně mých písní. Ale u několika písniček mám své texty. Buď proto, že mi původní verze českých textů nešly tzv. do pusy, nebo proto, že se příliš vzdalovaly původnímu významu, což osobně nemám příliš rád.

Mluvili jsme o svátcích. Zřejmě pro vás byla svátkem i spolupráce s ostravskou filharmonií, byť jste natáčeli zvlášť.

Naprosto. I když jsme natáčeli každý zvlášť, od začátku prvních dohadů jsem byl u všeho přítomný. Mluvil jsem s aranžéry i s dirigentem Markem Prášilem, mimochodem mým spolužákem z Janáčkovy konzervatoře. V Janáčkově filharmonii zase hraje spousta mých profesorů. Znal jsem je jako autority, a oni najednou hrají moji hudbu! Všichni jsme tahali za jeden provaz s přesvědčením, že snad vzniká něco s trvalejší hodnotou. Filharmonie je nezastupitelnou součástí alba. Muzikanti mají co hrát, a to jsem chtěl. Nebyla to lehká práce, ale příjemná ano. Filharmonici jsou velmi flexibilní a za všech okolností se snaží maximálně vycházet vstříc. Toho si velmi vážím. Já sám jsem třeba některé písně přezpívával několikrát, vždycky do podoby, za kterou si stoprocentně stojím. Na tuhle spolupráci budu vždycky rád vzpomínat. Byla to pro mě radost i čest, spolupracovat s českou hudební špičkou.