MARIE ROTTROVÁ

Marie Rottrová letos v říjnu zavzpomínala na své soulové období prostřednictvím retrospektivní kompilace Lady Soul (videoupoutávka je ke shlédnutí zde: http://y2u.be/XmY163svzOY). Dvacet jedna písní, které vybrala a do finálního pořadí sestavila sama paní Marie, mapuje výraznou kapitolu její kariéry, jež – jak sama přiznává – je pro ni srdeční záležitostí. A právě tzv. černošská hudba, Mariina cesta k ní a k prvotřínímu ovládnutí její náročné interpretace jsou jedněmi z hlavních témat našeho rozhovoru, který najdete níže.

Kdo Vás poprvé nazval Lady Soul?

To právě nevím (se smíchem). Myslím, že se to poprvé objevilo v časopise Melodie, ale jistá si tím nejsem. Ale je pravda, že od té doby mě to přízvisko doslova pronásleduje, a skoro každý moderátor, který mě uvádí na nějaké akci, mě tak tituluje. Někdy mě to i trochu iritovalo – oni mě tak uvedou, a já pak přijdu a z velké části zpívám písničky jako jsou ‚Řeka lásky‘ nebo ‚Lásko voníš deštěm‘, které rozhodně soulové nejsou. Ale když mě nyní oslovil Supraphon s výběrem, tak mě napadlo vybrat právě ty “soulovky”, kterých jsem natočila opravdu hodně. A proč nevyužít tu přezdívku, když už ji všichni celou dobu používají?

Na druhou stranu, hlavně v začátcích pro Vás ta poloha byla naprosto přirozená. Čím Vás tehdy soulová muzika oslovila? Modní přece byly spíš kapely, vycházející z Beatles a rock´n´rollu?

Když jsem v šedesátých letech začínala amatérsky zpívat, tak jsme s manželem, jako asi všichni tehdy, hodně poslouchali Radio Luxembourg. To kromě Beatles, Rolling Stones a dalších britských rockových kapel, hodně hrálo i černou hudbu. Černošské zpěváky jako Wilsona Picketta nebo Sam & Dave, už tehdy i Tinu Turner, Arethu Franklin a Ninu Simon. A já jsem si to zamilovala. Strašně se mi to líbilo, hlavně Aretha Franklin.

Jak jste se o Radiu Luxembourg dozvěděla?

To šlo mezi muzikanty tichou poštou. “Nalaď si tohle radio, hrají tam skvělou muziku.” Někdo měl magnetofon Sonet Duo, druhý mu k němu vyrobil šňůru s konektory, kterým se říkalo banánky, aby ho mohl připojit k radiu, nahrávali jsme si ty písničky. V kapele jsme měli kluka, který uměl výborně anglicky, a ten přepisoval texty. Muzikanti si zase upravili aranže, přepsali to do not, a pak jsme to s kapelou zkoušeli. Noty naštěstí všichni uměli. A já jsem se mezitím doma učila texty.

Kde jste pak nejčastěji hráli?

Začali jsme se skupinou Majestic tehdy pravidelně vystupovat v Ostravě, v porubském kulturním domě, na Čajích (odpolední a podvečerní hraní k tanci – pozn. edit.). Dvakrát týdně jsme se scházeli a zkoušeli. Skoro při každém vystoupení jsem zpívala dvě nové písničky, tenkrát hodně i se Standou Hranickým, který pak později zpíval s kapelou Citron. Soul nás strašně bavil, a pro mě to byla taková konzervatoř – hodně jsem se vyzpívala, Aretha Franklin všechno zpívala dost vysoko. Takže jsem každou neděli šplhala po ní pět hodin do těch výšek, a mezitím jsme ještě zkoušeli. Nadchlo to celou kapelu, včetně mého manžela Vlastíka Kučaje, který také sám začal podobné písničky skládat.

Soulové skladby jste pak ale zpívala i v další skupině Flamingo?

Ano. Kapelníkovi Richardovi Kovalčíkovi se ta muzika také líbila, takže jsme ji i tady začali více hrát, a on později začal psát i vlastní skladby. Dokonce i já jsem si složila písničku! Tehdy jsme vystupovali ve Švýcarsku, seděla jsem si tam u klavíru v domku, kde jsme bydleli, a tam mě napadla. A soulovou věc mi dokonce napsal i Jarda Wykrent, který jinak měl spíš z folku vycházející, nebo pop-folkové písničky. S Flamingem také byla i možnost, že se naše písničky budou hrát v rádiu, ale nechtěli anglicky zpívané, takže jsem je začala zpívat i česky. A české verze pak i vycházely na deskách.

Jak k tomu došlo, že jste hráli i vlastní tvorbu? Semdesátá léta byla u nás spíš charakteristická tím, že se hlavně přetextovávaly zahraniční hity.

Měli jsme vždy v kapele invenční autory. Byli to kreativní muzikanti, pro které bylo přirozené psát vlastní hudbu a vždy ji psát chtěli. A ty zahraniční skladby je pochopitelně inspirovaly.

Na fotografiích z té doby je patrné, že podobné jako vaše vzory máte i účesy a kostýmy…

To jsme tehdy dělali všichni! (smích) Bylo to zcela úmyslné, bylo to pro nás něco zcela nového a byli jsme tím fascinovaní. Chtěli jsme zpívat podobně, vypadat podobně a zprostředkovat to všechno našemu publiku, protože tady nic takového do té doby nebylo.

Proč jste jen u soulové muziky nezůstala?

Najednou se okolo mě doslova vyrojili čeští autoři a začali mi nabízet svoje písničky. A s těmi jsem začala jezdit na různé festivaly, na Děčínskou kotvu, Bratislavskou lyru… tam mi mimochodem napsal takovou rockovější písničku i Marián Varga. Najednou jsem si uvědomila, že tu je plno skvělých autorů, a už jsem se nechtěla vracet k zahraniční hudbě. Myslím, že jsem udělala dobře, protože jsem si vybudovala svůj vlastní repertoár, původní písničky, které jsem si mohla vybírat od těch nejlepších autorů. Ale i tam jsem to soulové cítění, tu duši, hodně používala. Ten esprit, který jsem předtím načerpala, se neztratil. To ve mně zůstalo, a ty písničky to určitě obohatilo.

U těch, kteří vyrostli v Ostravě, se ve zbytku republiky často s úsměvem komentuje jejich přízvuk; všichni známe rčení, že “Ostravaci mají krátke zobaky”. Vy ale už v těch prvních českých písničkách zpíváte perfektní češtinou, zcela bez vlivů dialektu. Jak k tomu došlo?

Tak to jsem si vůbec neuvědomovala (smích). A navíc já jsem byla naturální, neškolená zpěvačka, nikdy jsem zpěv nestudovala. Teprve až později, když jsem se vrátila po několika letech z Německa, a po pauze znovu začala vystupovat, tak jsem začala chodit na hodiny k Lídě Noppové, která mi poradila různá cvičení, abych se znovu rozepívala. Hodně mi tehdy pomohla.

Po etapě s kapelou Flamingo už vás všichni vnímali jako sólistku s doprovodnou kapelou. Být součástí nějaké skupiny vás už pak nikdy nelákalo?

Ne. Až po letech jsem se potkala se skupinou Neřež, ale i tam se z nich vlastně pak stal můj doprovod. To bylo, myslím, v roce 2001, takže to trvá už sedmnáct let, protože ani dnes ta spolupráce není ukončená, ale jen přerušená. Nicméně tam to bylo tomu kapelovému pojetí nejblíže – nebyla to jen moje kapela, Zdeněk Vřešťál s Vítkem Sázavským se mnou zpívali vokály, jako kapelu Neřež jsem je i představovala, v rámci mých koncertů vždy byli i jako host, a měli svůj vlastní blok písniček.

Když se po roce 1989 otevřely hranice, byla jste se někdy podívat na koncertech svých ranných soulových idolů? Třeba té Arethy Franklin?

Ne, tu jsem naživo nikdy neviděla. Ale na pár koncertů jsem zašla. Na Tinu Turner, několikrát jsme s manželem byli na Tower of Power, ve Vídni nebo v Bavorsku.

Aktuální výběr Lady Soul jste si opravdu sestavila sama?

Ano. Zdaleka tam nejsou všechny soulové písničky, které jsem nazpívala, bylo jich mnohem víc, ale to podstatné tam je. Když jsem si je vybrala, tak jsem si je pak ještě pouštěla za sebou na You Tube, a různě přehazovala, aby správně navazovaly a šly dobře za sebou.

Vždycky si říkám, že probírat se starými písničkami, asi musí být podobné jako prohlížet si staré, vzpomínky vyvolávající fotky…
Je to mnohem lepší! Asi nejsem typ, který by se rád probíral alby, a nemám ani ráda, když někdo, ke komu přijdu na návštěvu, začne vytahovat staré fotky. Ale vracet se ke staré hudbě, k blues, Rayovi Charlesovi, k začátkům amerického a britského rocku, to prostě miluju.