FRANTIŠEK RINGO ČECH

Dvojice Jiří Schelinger a František Ringo Čech platí v rámci tuzemských hardrockových začátků za naprosto zásadní tvůrčí duo, které značně dopomohlo tomuto žánru v tehdejším Československu na výsluní. Sledovat jejich autorský i žánrový vývoj můžeme mimo jiné prostřednictvím aktuální reedice alb Báječní muži / Nemám hlas jako zvon, jež vznikly mezi lety 1973 a 1975 a mapují přerod od legračních bubble-gumových popěvků k mnohem tvrdším a vážnějším záležitostem. Právě na toto období a léta následující jsme nyní zavzpomínali společně s Františkem Ringo Čechem v našem generic interview níže.

Na albu Báječní muži se kromě autorských písní objevují i ty převzaté například od Black Sabbath, Status Quo nebo Santany. Jak složité bylo si něco takového v období normalizace prosadit?

Byla to jen otázka taktiky a ‘švejkování’. Když jsme byli třeba na zájezdě v Rusku, tak jsme všechny ty Sabaty a Párply vydávali za svoje skladby. V tehdejším Československu se pak příliš nerespektovala žádná autorská práva a povinnosti vůči západním zemím, tím pádem to nikoho nic nestálo, a my jsme si vybírali z těch kapel, které jsme nejvíc milovali. Stačilo na to udělat český text, protože v Supraphonu i Pantonu se tehdy na schvalování posílali jen texty. O hudbu tolik nešlo, báli se hlavně textů a toho, aby v nich nebyla nějaká revolta, což v mém případě nepřipadalo v úvahu. Jakmile byl schválenej text, tak se už nikdo nezajímal, jestli jsou to původně Deep Purple, Santana nebo kdokoli jiný. Nebylo to tedy zas tak složitý, jak se může dnes zdát…

Otázka inspirace západní muzikou tedy nebyla vůbec na pořadu dne?

Ne, bylo jim to úplně jedno. Dokonce si myslím, že jim bylo i úplně jedno, kolik se toho prodá, protože to vlastně nebylo nikoho. Supraphon byl státní a všechno, co bylo státní, bylo lidem jedno.

Období vzniku alb Báječní muži a Nemám hlas jako zvon bylo v mnohém hudebně přelomové, od humorně až dadaisticky podaných skladeb k působivým baladám a hard rocku. Jak na něj s odstupem vzpomínáte?

Oba s Jirkou Schelingerem jsme měli trochu strach, že až kritika postřehne tu změnu směřování, dojde k určitý nelibosti. Věděli jsme, že ta nelibost nebude od diváků, protože Schelingerovi zůstali věrní všichni, včetně těch, kdo si kupovali Sim sala bim a podobný věci. Vlastně jsme to tenkrát prostě prubli. Nemám hlas jako zvon je v podstatě dost nesourodé album a nikdy jsme se jím moc nechlubili. To zásadní pro nás přišlo až s Hrrr na ně.

To asi souvisí i s tím, jak jste se během období alb Báječní muži a Nemám hlas jako zvon vyhráli a začali do repertoáru více a více přispívat vlastními věcmi, že…

Bylo to tak. Během období, co jsme hráli cizí věci, se Jirka naučil skládat a dostal inspiraci. Zrovna nedávno jsem konstatoval, že už se nehraje na tancovačkách, už není nic jako bývaly čaje. Uvědomte si, že my jsme všechny ty Deep Purple, Uriah Heep, Black Sabbath nebo Led Zeppelin hráli třeba čtyřikrát tejdně na plesech, tancovačkách, po hospodách, prostě na místech, kam bigbít patří. Vlastně jsme tím častým hraním a opakováním zkoušeli, učili jsme se, rostli a tu muziku si skutečně prožívali a zažívali. Byli to hodiny a hodiny a obrovsky nás to bavilo. Cigára, pivo, kouř a hluk, žádné světlomety, jen jedna třistawatová žárovka, co se nad náma houpala na drátě.

Pro posluchače tehdy vaše hudba, resp. hard rock jako takový, včetně stylizace, muselo být něco úplně nového…

Ano, proto jsme měli tak strašnej úspěch. Hráli jsme s obrovskou chutí a publikum to ocenilo. Stejně jako když jsme koupili silný červený světla a navlékli k tomu červené košile, to bylo tak sugestivní…

Co se vizuální prezentace týče, jak velké jste měli možnosti okoukat to od zahraničních hvězd žánru?

Hodně jsme se o to všichni zajímali a měli jsme v tom dobrý přehled. Už třeba jen ze samotných desek se dalo leccos okoukat, když přijde na oblečení i stylizaci. Obrovská škola samozřejmě byla, když jsme hráli například v Polsku před Smokie. Jejich pohyb na jevišti, vystupování – nádhera to pozorovat. Věděli jsme, jak to má vypadat. Něco se dalo sehnat, něco ne, tak jsme si to nechali ušít. Ale pořád jsme kladli ze všeho největší důraz na autorskou tvorbu. Mít svůj vlastní repertoár bylo naprosto zásadní, lidi chtěli slyšet autorské písně.

A jak jste se dostávali k deskám svých oblíbených kapel nebo k hudebním časopisům?

Všechno se dalo sehnat na černém trhu, ten fungoval dokonale. Jen jste musel vědět kde a kdy. Předávalo se to šeptandou. Jakmile se k nám tak dostalo třeba avízo, že v neděli od deseti ráno bude v Horních Počernicích na fotbalovém hřišti burza, věděli jsme, že tam musíme být. Na takovéhle burze jste si mohl pořídit desky i oblečení. Když na to přišlo, mohl jste se tam oháknout jako Rolling Stones. To nebyl problém. Akorát jste tam musel být hned na začátek, protože vždy záhy přišlo udání a v půl dvanáctý už přijížděla policie a všechny rozehnala. Když jste to ale stihl, dalo se koupit fakt všechno, nebylo to levný, ale bylo to. V téhle souvislosti bych se chtěl zmínit o jedné zásadní osobnosti – panu Kopálkovi. Tenhle pán byl naprosto jedinečný v tom, že dokázal udělat přesné kopie Marshallů, a to jak vzhledem, tak kvalitou. Všichni jsme tak hráli na Kopálkovy Marshally.

Jak zásadní pro Vás osobně i hudebně, tj. co se dalšího směřování týče, bylo setkání a Jiřím Schelingerem a vaše následná spolupráce?

Bylo naprosto klíčové. Začalo to tím, že jsem si stěžoval Pavlu Chrastinovi, že už bych nechtěl hrát bubble-gum, že bych chtěl hrát prostě rock'n'roll. A on na to: ‘Teď jsem zrovna mluvil s nějakým Schelingerem, co zpívá u Šípa a ten mi říkal přesně totéž. Tak já vás dám dohromady.’ Potkali jsme se tenkrát v klubu Dynacord, hned jsme si padli do oka a už jsme kuli pikle. Jediné, co na začátku úplně nevyšlo, bylo, že jsem chtěl, aby Jirka dělal předskokana Viktoru Sodomovi. Viktor se proti tomu ale tvrdě postavil, takže jsme se rozešli a zůstali jen spolu s Jirkou. Ze začátku to bylo trudný, protože pořadatelé mi při domlouvání koncertů říkali: ‘Pane Čech, my bychom vás koupili, ale vždyť vy nemáte zpěváka. ’ Až když napsal Vašek Zahradník Šviháka lázeňskýho a Jirka to zazpíval v televizi v sobotu večer, tak se to rozjelo. Hned další týden mi volali pořadatelé, abysme s tím Schelingerem přijeli… Vlastně to byla jen shoda náhod, která nás tak rychle vystřelila nahoru. Doteď po mě lidi chtějí, abych zpíval Šviháka lázeňskýho, je to skvělá písnička a za hodně jí vděčíme, já i Jirka.

Dá se říct, že kdybyste neměl po boku takového zpěváka, jako byl Schelinger, že by příklon k hard rocku nebyl tak rychlý?

Určitě, dokud nebyl pořádný zpěvák, tak to nešlo. Na druhou stranu, zpěváků s podobným výrazem, jako měl Jirka – jak říkal bolševik: ‚s nemocným hlasem‘, tu bylo víc. On byl ale také skladatel, což – jak jsem si uvědomil, když zemřel – pro nás mělo daleko větší cenu. Dokázal napsat opravdu krásnou muziku a zároveň ji dokonale odinterpretovat, v tom byl naprosto unikátní. Jediná osoba, která s ním v tomhle mohla soupeřit, byla Jana Kratochvílová, výjimečný zjev.