HANA A PETR ULRYCHOVI

Nikola Šuhaj loupežník – druhé ze čtyř monotematických alb Hany a Petra Ulrychových – se po pětačtyřiceti letech od svého vzniku dočkal reedice v nové zvukově zmasterované podobě. Supraphon s ním přichází na CD i vinylu v roce, v němž Petr Ulrych oslavil pětasedmdesáté narozeniny (21. února) a Hana Ulrychová sedmdesátiny (31. března).

Vznik desky Nikola Šuhaj loupežník – stejně jako předchozí Odyssey – inspiroval tatínek sourozenců, který byl operní pěvec. „V dětství jsme za ním chodili, zejména Hanka, do brněnské Janáčkovy opery, kde byl sólistou. Jeho árie jsme poslouchali i doma, znal jsem je téměř nazpaměť. Nějakým způsobem nás to samozřejmě hudebně ovlivnilo,“ vypráví Petr Ulrych. „Když jsme pak po letech měli nahrát první LP, říkal jsem si, že jestliže máme k dispozici čtyřicetiminutovou plochu, tak proč ji nepojmout monotematicky, jako ucelené dílo. V tomto budeme neskromní – Odyssea z roku 1969 byl počin, který se nesmírně povedl a na němž spolupracovala naše výborná rocková kapela Atlantis s Big Bandem Gustava Broma (americký časopis Downbeat jej tehdy označil za pátý nejlepší bigband světa). Šlo tedy o vůbec první syntézu rocku s bigbandem – podle kritika Jiřího Černého dokonce i ve světovém měřítku.“
Nakonec ale Odyssea vyjít nemohla. Muselo vás to hodně mrzet.

Petr Ulrych: Pochopitelně. Bylo to v době, kdy u nás působila „osvoboditelská armáda“, na jejíž příjezd jsem hned 21. srpna 1968 spontánně zareagoval písní Zachovejte klid! Neunikla sluchu cenzorů, kteří měli problém i s texty na Odyssee, takže jsme dostali utrum a deska šla na dvacet let k ledu.
Hana Ulrychová: K tomu mám jen takovou vsuvku – moc mě potěšilo, když jsem zjistila, že to LP dnešní mladí lidé znají. Řekli mi to při oslavách stého výročí Československa v Brně, kde jsem zpívala hymnu. Ptala jsem jich: „Jak jste na mě přišli, že jste mě pozvali?“ Odpověděli, že na kolejích poslouchají Odysseu. No, dojalo mě to.

Nezůstalo jenom u Odyssey, i když jste museli cítit velkou křivdu. Dá se říct, že Nikola Šuhaj loupežník, který vyšel v roce 1974, byl reakcí na předešlou stopku?

Petr Ulrych: Rozhodně. V té době jsme začali hrát s Javory a nechali se ovlivňovat moravskou lidovou muzikou. Zároveň jsem pociťoval jakési pnutí zpracovat příběh zbojníka. Jenže ten slovenský, Jura Jánošík, byl pojednaný asi dvacetkrát, stejně tak moravský Ondráš a Juráš jakbysmet. A tak jsme si toho našeho našli na Podkarpatské Rusi díky Janu Třískovi, který v rozhlase četl na pokračování z knížky Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník. Jeho přednes na mě úžasně zapůsobil. Kniha samotná je střetem tří světů – Rusínů, na evropské poměry velmi zaostalého národa, který věřil na zaříkávání, kouzla a rituály, chasidských Židů, kteří žili nesmírně zajímavým a záhadným způsobem, a česko-slovenských četníků, přinášejících do těchto komunit v období po první světové válce, jež naprosto změnila tento svět, pokrok. Bylo to pro mě jako zjevení, říkal jsem si – ano, uděláme Nikolu Šuhaje loupežníka.

A opět ve spolupráci s orchestrem Gustava Broma.

Hana Ulrychová: Po předchozí skvělé zkušenosti to ani nešlo jinak. Pan Brom nad námi držel ochrannou ruku, dokonce nám dal k dispozici místnost, kde jsme začali zkoušet s cimbálem. S repertoárem, který jsme tehdy měli, jsme hráli v Praze…
Petr Ulrych: …kde si nás všiml Josef Mára z divadla Ateliér ve Spálené ulici. Nabídl nám, abychom udělali z desky Nikola Šuhaj loupežník, která získala cenu časopisu Mladý svět Bílá vrána a spousta lidí ji znala, muzikál. S kamarádem Láďou Kopeckým jsme už předtím začali pracovat na její jevištní podobě. Jenže v Ateliéru se Nikoly „zmocnil“ geniální režisér Ján Roháč a do postavy strážmistra Šroubka pozval Pepík Mára Pavla Landovského. A tím dostalo dílo úplně jiný rozměr. Vzniklo půvabné představení, které jelo souběžně s o něco později vzniklou a režimem „polopovolenou“ Baladou pro banditu Milana Uhdeho, uváděnou v Brně. Oproti ní byl ale náš Nikola Šuhaj takový underground, který nabízel naději v normalizačních časech.

V tehdejší divadelní produkci musel zapůsobit jako zjevení. Jak dlouho jste Nikolu Šuhaje v Praze hráli?

Hana Ulrychová: Udělali jsme asi dvě stě repríz. A děly se kolem něj zajímavé věci – po představení, když jsme se sešli ve foyer divadla Ateliér, jsme pak ještě hráli lidovky a popíjeli víno, co jsme přivezli z Moravy. Chodila tam spousta lidí, které jsme pořádně ani neznali, herci, režiséři, někdy se objevil i Václav Havel… Prostě si to představení našli a přišli si pak s námi ještě zazpívat. Byly to krásné časy.
Petr Ulrych: Mělo to ještě pokračování. Na základě této desky vznikl v Brně v roce 2000 muzikál, který jsme s režisérem Standou Mošou nazvali Koločava. Na rozdíl od představení Nikola Šuhaj loupežník v Ateliéru, kde jsme nemohli vůbec použít židovský prvek, protože to tehdy nepřipadalo v úvahu, jsme jej v Koločavě naopak vyzvedli. Za hudbu k ní jsem dostal cenu Alfréda Radoka, což mě velice potěšilo, ale říkám to spíš proto, abych upozornil na věci, které album Nikola Šuhaj loupežník způsobilo.

Má tedy ve vaší diskografii výsadní postavení?

Petr Ulrych: To se nedá říct. Po Nikolovi následovalo v osmdesátých letech album Příběh, které je inspirováno románem Vladislava Vančury Markéta Lazarová, a potom Tichý hlas, k jehož vytvoření mi daly podnět lidové písně. Všechny naše čtyři monotematické desky kladu na roveň, ale musím přiznat, že první Odyssea je něco, k čemu jsem měl největší vztah. A Hanka možná taky. Pravda, Nikola Šuhaj měl skutečně tak pestrou historii, že patří k naprosto klíčové věci.

Jste sehraná hudební dvojice – jak to mezi vámi funguje z hlediska té tvůrčí fáze? Řeknete, Hanko, bratrovi například – tady tu písničku bych chtěla zpívat jinak? Mluvíte si vzájemně do práce?

Hana Ulrychová: Mám velkou výhodu, že mám autorské zázemí. A že mi většina Petrových písniček, když jsem je slyšela napoprvé, krásně sedla. Petr mě třeba akorát navedl na to, jak tu kterou výrazově uchopit, ale jinak jsme se ve všem shodli. V případě Nikoly Šuhaje už vůbec nebylo o čem mluvit.

Původně se vám ale příliš nechtělo zpívat lidové písně. Kdy se to stalo, že vás nakonec folklor pohltil?

Hana Ulrychová: Už v dětství, když jsme jezdili s rodiči na dovolenou. Jen co jsme si sedli do našeho Wartburgu a tatínek se vynadával, začali jsme zpívat. Všechno možné, takovou všehochuť, v globálu se tomu říkalo národní písničky – české, moravské i slovenské. Když pak Petr přišel s ideou, že uděláme desku, o které se tady celou dobu bavíme, moc jsem se na to netvářila, protože jsem se cítila jako zatvrzelá bigbíťačka. V té době už jsem zpívala i swingové věci s orchestrem Gustava Broma… Nakonec se ale stalo, že mě lidové písně vtáhly. Dodneška si je ráda poslechnu a zazpívám.

A co dneska, pořád máte chuť vymýšlet i něco nového?

Petr Ulrych: Máme v šuplíku tolik písniček, které čekají na to, až budou znovuobjeveny či oprášeny, že si skoro myslím, že ani není třeba psát nové.
Hana Ulrychová: V autě jsi mi ale říkal, že chystáš pohádku pro Městské divadlo v Brně.
Petr Ulrych: To je pravda. Se Standou Mošou připravujeme jevištní podobu filmové pohádky O statečném kováři. Premiéru bude mít příští rok v létě na Biskupském dvoře v Brně. Lidé ji znají, někteří mají hlavní hudební motiv z ní nastavený jako telefonní vyzvánění, tak proč ne? A i já sám se do její hudby znovu rád ponořím.