KAREL GOTT 80

Přinášíme originální rozhovor, který s Karlem Gottem uskutečnil legendární hudební publicista Miloš Skalka, jenž vybíral a sestavoval repertoár pro právě Supraphonem vydaný 15CD-box Singly a 4CD Největší hity.

Nálož singlových nahrávek Karla Gotta ze šedesátých let je v 15CD-boxu Singly doslova fascinující. Zdá se, že pro interpreta to byla šťastná a hodně důležitá doba. Myslíte si to také?
„To zcela určitě, ta doba byla rozhodující. V šedesátých letech začaly tát letité politické ledy, a to se promítlo do všech oblastí života. Samozřejmě také do muziky. Přes nejrůznější potíže se k nám začala dostávat zahraniční hudba a my jsme ji směli hrát a zpívat. Nebyla ale – až na pár výjimek – k mání v prodejnách a v rádiu ji moc často nehráli. My, tehdy začínající muzikanti, jsme se proto cítili být svým způsobem jakýmisi „věrozvěsty“, kteří k nám tuhle muziku uvádějí. Na přelomu padesátých a šedesátých let jsme hráli a zpívali většinou v kavárnách. Takové pražské podniky jako Alfa nebo Vltava, to bylo takové malé české Las Vegas, samozřejmě bez kasin. Živé kapely, skvělí muzikanti, světové pecky. Lidi šíleli – a my taky.“

A co další vzpomínky na hudební začátky?
„Nebyly vždycky jenom veselé, proto na ně vzpomínám s opatrností. Jinými slovy, snažím se vzpomínat jenom na to hezké. Mezi takové zážitky patří i fakt, že jsem na scénu přišel v době, kdy byla u nás pop music mladá. Něco nového vznikalo, utvářelo se a lidé to chtěli slyšet. Toužili po populárních písničkách, jezdili na naše vystoupení z velké dálky, chtěli být u toho. V branži byla navíc přátelská, velmi kolegiální atmosféra a zdravá rivalita, žádná zášť. Spíš jsme se hecovali, kdo z nás bude lepší, a to nás motivovalo.“

Traduje se, že když Karel Gott začínal zpívat, vystupoval pod pseudonymem Karel Matějíček. Pravda, nebo lež?
„To je pravda. Na čajích v pražském Slovanském domě byly takzvané Volné tribuny, kam se mohl přihlásit každý, kdo měl tu odvahu a chtěl si zkusit zazpívat. Ten pseudonym jsem si ale nedal proto, aby se o tom táta nedozvěděl, ale proto, abych mu neudělal ostudu.“

Přišla nová hudba, která představovala jakousi studnici vody živé…
„Po padesátých letech, která byla i v muzice velmi opatrná, sešněrovaná do podoby estrádní, spořádané a hodné taneční písničky, až přehnaně uklidňující, se najednou na konci desetiletí objevil na scéně – bez ohledu na existenci neprodyšně uzavřených hranic – rokenrol! Nebyl sice většinou přímo zakázaný, ale nedostával odpovídající prostor a publicitu. Také v tom byla jeho magická přitažlivost. To, že nás vyváděli z tanečního parketu, když jsme tancovali rokenrol, byl navíc ten správný hec. Čím víckrát mě totiž z parketu vyvedli, tím víc „bodů“ jsem nasbíral a v očích svých vrstevníků, nebo vrstevnic, jsem okamžitě stoupl. Na to vzpomínám docela rád…“

Schválně, na co Karel Gott vzpomíná nerad.
„Bylo by toho víc, ale je také jedna věc, i když jsem jí byl zpočátku vlastně ušetřen. Šéfredaktor televizní hudební redakce, skladatel, pianista a dramaturg Jiří Malásek mi až o mnoho let později řekl, že vedle kladných dopisů chodila také spousta výhružných listů, které negativně reagovaly na má první televizní vystoupení. Dneska už to beru s humorem a nadhledem, ale kdo ví, co by se stalo, kdybych tehdy všechny ty dopisy četl. Ale současně si říkám, že to vlastně bylo dobře. Nejhorší totiž je, když člověk nevzbudí vůbec žádný dojem, ať už kladný, nebo záporný – a nikomu nevadí. Což současně znamená, že je pro všechny naprosto nezajímavý.“

V měsíčníku Melodie dostal Karel Gott v roce 1999 čtenářskou otázku: Mohl byste sestavit žebříček deseti osobností, se kterými jste se v životě setkal?
„Rád, ale bez nároku na pořadí, jak se mi budou postupně vybavovat. Profesor Konstantin Karenin, který mě naučil zpívat. A myslím, že ne úplně špatně. Karel Krautgartner, který mi umožnil, abych se hned na začátku své kariéry dostal mezi ty nejlepší muzikanty, kteří u nás byli. A potom – Jiří Suchý s Jiřím Šlitrem, bratři Štaidlové, Karel Svoboda, Rudolf Rokl a Josef Vobruba. Manažer František Spurný, první manžel Yvetty Simonové, který u nás zastupoval švýcarskou koncertní agenturu Schmidt Production. Díky němu jsme se dostali do Las Vegas. Zdeněk Borovec, Duke Ellington, Sammy Davis Jr., Frank Sinatra, John Lennon, Willy Brandt, Michail Gorbačov… Už je jich deset?“

Ve spoustě písní se zpívá o ráji. Kde je ale podle Karla Gotta ráj na zemi?
„Ráj na zemi neexistuje. Ale můžeme si ho sami vytvořit. A to kdekoliv na světě. V podkrovní mansardě na Žižkově, stejně jako v honosné rezidenci v Kalifornii.“

Karel Gott kromě domovské republiky výrazně uspěl také v německy mluvících zemích, kde je pro mnoho tamních příznivců „unsere Karel“. Tedy ne Karl, ale Karel. Čím to, že je tak těžké se v zahraničí prosadit?
„Těžko se dá změnit názor světových producentů, kteří rozhodují o tom, koho koupit a koho ne. Prostě o naše hokejisty je ve světě zájem, o zpěváky a skupiny ne. Připadá mi to paradoxní, ale mám pocit, že v šedesátých letech byl o kulturní výměnu daleko větší zájem než dneska. A zdaleka to nebyla záležitost pouze několika „privilegovaných“ zpěváků. Vzpomínám si, jak se to tehdy na Bratislavské lyře hemžilo nejrůznějšími hledači talentů, které mohl zaujmout prakticky kdokoliv. V sedmdesátých letech začal zájem opadat, ale připadá mi, že byl pořád větší zájem než dneska. Svět je otevřený dokořán, ale zájem – až na několik čestných výjimek – chybí. A to se netýká jenom muziky.“

Zpěváci mají údajně často sen, že přišli o hlas. A oddechnou si teprve, když se probudí. Je to i případ Karla Gotta?
„Nemusí to být ani sen. V noci se často několikrát probudím a vždycky si raději vyzkouším, jestli hlas ještě funguje. Teprve, když se přesvědčím, že to je v pořádku, mohu spát dál. Podvědomí prostě pořád pracuje. Několikrát v životě se mi totiž stalo, že jsem se v pohodě uložil ke spánku, ráno vstal, chtěl něco říct do telefonu a zjistil, že je hlas úplně pryč. Prostě je fuč! Od té doby se proto v noci raději několikrát přesvědčím o tom, že je všechno tak, jak má být.“

Jsme-li u snů. Jaký se Karlu Gottovi zdá nejčastěji?
„Stojím v portále, čekám na vystoupení a říkám si: Jak je možné, že jsem vůbec neměl čas se připravit? Orchestr hraje předehru, já vcházím na jeviště, postavím se k mikrofonu, ale pořád nemohu poznat píseň, kterou orchestr hraje. Otáčím se na hudebníky, ti krčí rameny, dívám se do publika, někdo mi drží palce, jiný nevěřícně kroutí hlavou, lidé se začínají zvolna zvedat ze sedadel, odcházejí a já si za živého boha nemohu vzpomenout, co mám zpívat. Všichni diváci nakonec odejdou, opustí mě i kapela, přijde správce haly a poprosí mě, abych nezapomněl zamknout, až budu odcházet.“

Kromě zpívání se Karel Gott věnuje rovněž malování. Jaký mezi tím vidí rozdíl?
„Rozdílů je několik. Moje první knížka, kterou jsem napsal s Jirkou Štaidlem, se jmenovala Říkám to písní. Ale za nějaký čas jsem zjistil, že všechno písní říct nelze. Začal jsem mít doslova niternou potřebu to namalovat. Moje malování, to je víc než koníček. Je to neodbytná touha jinak se vyjádřit. Malování je navíc pravý opak přísnosti a disciplíny, což existuje v showbyznysu. Máš horečku, někdo ti umřel, je ti bídně, ale na pódium prostě ten večer v osm musíš. Na druhé straně, když nemáš zrovna den, tak nemaluješ. To si raději dáš dvě deci – a nic se nestane. Ale když ten správný den je, tak malováním otevíráš svou duši úplně jinak než zpíváním. U belcantového zpěvu jde většinou o milostná témata, o vyznání ženě, zatímco obraz může být vlastně o čemkoliv. Záleží jenom na tvých vizích a rozletu fantazie.“

Co Karla Gotta na malování tak fascinuje?
„Revoluce v malování, která začala už u impresionistů, byla vlastně reakcí na fotografii. Do té doby se malovalo naprosto věrně, a čím víc se obraz podobal skutečnosti, tím větší a dokonalejší umění to bylo. Když fotografie přišla na svět, tak se chvíli zdálo, že to bude znamenat konec malířství. Ale nestalo se. Impresionisté totiž začali malovat pod vlivem rychlého dojmu, imprese. A to žádná fotografie na světě nedokáže zachytit.“

Karel Gott také komponuje, což dokládají i narozeninové komplety CD. Především v dobách svých začátků složil několik skvělých písní. Ale skládá velice sporadicky. Proč?
„Jde o klasickou dělbu práce. Každý by měl dělat to, co umí nejlíp. A v mém případě to komponování určitě není.“

K životu každého správného muže prý patří víno, ženy a zpěv. Jak je na tom Karel Gott?
„Mám to rád všechno hezky pohromadě. I když je pravda, že bez vína bych mohl žít, zatímco bez žen a hudby těžko. I když, na druhé straně, bez některé hudby by to šlo… Žádná žena si mě ale dlouho nechtěla vzít, když zjistila, že ji soustavně podvádím. S muzikou! Prostě se nechtěly dělit a navíc strašně žárlily. Až Ivanka byla v tomhle úplně jiná.“

Ve skladbě Chci zpátky dát čas zpívá Karel Gott o tom, že kdyby to šlo, čas by vrátil. Je to sice milostná píseň, ale přesto: má interpret podobnou touhu i ve skutečnosti?
„V té písni jde skutečně o vztah k ženě. K ženě, kterou jsem sice našel, ale měl jsem ji najít dřív, prostě už bylo pozdě. Jo, kdyby tak jenom šlo vrátit čas… Člověk se samozřejmě v podobném duchu občas zamýšlí, ale čas nevrátíš. Kolikrát mě napadne, že by něco šlo udělat líp, nebo jinak. A netýká se to jenom dávných časů. Dám příklad. Před časem jsem dělal v Německu několik televizních a rozhlasových talkshow a jen jsem vycházel ze studia, hned jsem věděl, co jsem ještě měl dodat a co říci lépe. Ale bylo málo času, musel jsem reagovat okamžitě… Ale obecně – kolik věcí já v životě mohl udělat jinak! Nebo do kolika věcí jsem se třeba vůbec neměl pouštět! Ale stalo se a vrátit to nejde.“.

Bezmála pět let uváděl Karel Gott na Dvojce Českého rozhlasu týden co týden svůj autorský pořad Zpátky si dám tenhle film. Jak na tento hudební seriál s odstupem času vzpomíná?
„Tam šlo jednoznačně o vyznání lásky k muzice, k té, která mě oslovila, ke které jsem zahořel a pořád hořím a o které mám co říct. A to posluchač musí poznat. Nebyla totiž vůbec náhoda, že se moje rozhlasová diskotéka jmenovala Zpátky si dám tenhle film. V tomto pořadu jsem hrál hudbu, která není nikde jinde běžně ke slyšení, a vyprávěl jsem o ní. A šlo stejně tak o nahrávky, které jsou staré třeba půl století, jako o muziku současnou. Kritérium výběru mám totiž pořád jen jedno jediné – hudba mě musí zaujmout a musím k ní vzplát. Pak je mi úplně jedno, kdy, kde a jak vznikla.“

Kromě mnoha prestižních trofejí z domova i ze světa (detailní výčet všech trofejí najdou zájemci na oficiálních webových stránkách www.karelgott.com ve složce Ocenění Karla Gotta) vlastní náš nejpopulárnější zpěvák všech dob dvaačtyřicet Zlatých, respektive Českých slavíků. I kdyby si tato anketa popularity nevzala oddechový čas (dost možná trvalý), jde o rekord, který prostě nejde překonat. Zdá se, že Karel Gott dosáhl už úplně všeho, co si jen zpěvák může vysnít. Existuje vůbec něco, po čem ještě ve své profesní kariéře touží?
„Neřekl bych. Navíc, když člověk po něčem moc urputně touží, většinou mu to stejně nevyjde. Prostě když se moc tlačí na pilu, je to často věci jenom na škodu. Jsem proto spíš příznivcem každodenní, často mravenčí a mnohdy neviditelné práce. Když se ale posléze výsledky téhle práce zúročí v úspěchu, mám pokaždé radost jako malý kluk. A hudba, věřte mi, to je věrná milenka na celý život.“

Karel Gott se těší dlouholeté a stabilní přízni posluchačů. Navíc mu přibývají i fanoušci mladší posluchačské generace, což je vidět zejména na koncertech…
„Řekněme si upřímně, že bez přízně publika by to nešlo. Vlastně všechno, čemu se celoživotně věnuji, dělám pro své posluchače a diváky. Kdybych z jejich strany doslova fyzicky necítil – a to více než pětapadesát let – příznivou odezvu, nemohl bych svou práci už dávno dělat. Snad jenom jako příjemné a celoživotní hobby, ale pouze sám pro sebe. Nikdy mě totiž ani ve snu nenapadlo, že bych mohl zpívat do osmdesáti let. A to mě ještě na delší čas docela podstatně zbrzdily zdravotní problémy…“

Karel Gott často říká, že když začínal zpívat, ani ve snu ho nenapadlo, že to bude vlastně celoživotní běh na maratónské trati.
„Když jsem začínal, říkal jsem si, že bych rád zpíval do třiceti let. Tedy maximálně. A i to mi tehdy připadalo tak strašně vzdálené! Třicítku už mám dávno za sebou, dokonce bezmála třikrát – a zpívám dál. A budu zpívat tak dlouho, dokud mi publikum nedá najevo, že už mě má dost. A samozřejmě, dokud mi budou hlasivky a zdraví sloužit. Navzdory zdravotním potížím z posledních let jsem moc rád, že jsem se zpěvem ve třiceti letech neskončil. Když mi bylo dvacet, říkal jsem si, že ve třiceti budu třeba diskžokej, nebo hudební dramaturg. Nakonec to všechno dopadlo úplně jinak – a jsem tomu rád.“

Vzpomene si Karel Gott v té každodenní záplavě starostí a povinností někdy na své rodiče?
„Já na ně vzpomínám každý den. Za mnohé, co jsem v životě dokázal, totiž vděčím právě jim. Mamince především za to, jak mě podporovala v mé touze stát se zpěvákem. Tátovi pak hlavně za to, že mě naučil tvrdě pracovat a nic nešidit. Do konce života jim nepřestanu být vděčný. Proto jim doslova každý den věnuji nejen vzpomínku, ale i poděkování.“

Co je tím hnacím motorem, který Karla Gotta navzdory vleklým zdravotním problémům z posledních let stále žene kupředu?
„Určitě láska k hudbě. Navíc hudba je z onoho druhu lásek, které vás nikdy nezklamou, nepodvedou, nezradí… Hudba je vám prostě věrná v okamžicích radosti, stejně jako v obdobích, kdy vám není zrovna nejlíp a kdy nemáte, na koho byste se obrátil. Jak už jsem říkal, taková ideální a věrná milenka na celý život. A propos, život. Ten musí mít člověk taky rád. Kdo nemá rád život, jenom se někde v koutku užírá, je zapšklý, nepřející, závistivý. K sobě i ke svému okolí. A že takových lidí je! Naštěstí mám v tomhle ohledu hodně šťastnou povahu, takže mi nic takového nehrozí. Ze života se raduji doslova každý den. Hned od okamžiku, kdy ráno otevřu oči. A tím hnacím motorem je samozřejmě každodenní práce. Mám pocit, že kdybych se jednou na další čas zastavil, zlenivěl bych. A už by se mi pak do ničeho nechtělo."

Když Karel Gott ráno otevře oči, co ho čeká jako první?
„Samozřejmě mé dvě nejmladší dcery, Charlotte Ella a Nelly Sofie – a manželka Ivanka. To jsou pro mne, vedle mé profese zpěváka, neskutečné, opravdové radosti a současně konstanty, které neodmyslitelně patří do galaxie mého soukromého života. To ostatní, co se v mém životě v posledních letech odehrálo a odehrává, je už spjaté s mou pěveckou kariérou a bohužel také s nemocí…“

A životní krédo Karla Gotta?
„Žít.“