JAN BARTOŠ

Nové album Jana Bartoše s nahrávkou klavírního díla Leoše Janáčka získalo skvělou recenzi spolu s „Editor’s Choice“ v zářijovém vydání proslulého anglického hudebního magazínu Gramophone. Zářijový Gramophone již vyšel a tak zde recenzi přetiskujeme v českém překladu:

Jan Bartoš vás vtáhne do Janáčkova podmanivého světa zvuku hudbou, která je otevřená a přece jaksi osobní, jejíž každý řádek i detail je proveden již od samého začátku s představivostí a hlubokou přemýšlivostí.

Jan Bartoš navazuje na své dvě první nahrávky vydané na Supraphonu, první zasvěcené Mozartovým klavírním koncertům (10/17) a druhé Beethovenovým sonátám (A/18), diskem Janáčkovy klavírní hudby, který snadno obstojí vedle takových určujících janáčkovských skvostů, jež vytvořili Rudolf Firkušný (DG, 6/72), Charles Owen (Somm, 7/03) a Håkon Austbø (Brilliant Classics). Stejně jako jeho učitel Ivan Moravec přijímá Bartoš Janáčkův intimní, hovorný zvukový svět takový, jaký je, a vnitřně se s ním ztotožňuje, přičemž dodává často chladným texturám skladatele tónovou plnost a mihotající se průsvitnost.

Bartoš si však současně zachovává klasickou odměřenost a zůstává věrný zápisu. Ve Adagiu Sonáty je jedním z mála klavíristů, kteří dokáží zřetelně značená marcata a staccata provést tak, aby byla smysluplně slyšitelná. V úvodních a závěrečných pasážích zase slyšíme, jak Bartoš (stejně jako Moravec) prudce uvolňuje pravý pedál, aby zde skutečně vynikly svérázné šestnáctinové pomlky. I v katalogu hemžícím se skvělými provedeními cyklu V mlhách (Zcela jedinečná je zpěvná intimita živé nahrávky Piotra Anderszewského z Carnegie Hall – Virgin/Erato, 08/2009), Bartošovo podání odhaluje fascinující detaily, které si můžeme vychutnat. Ve třetí části vynáší levou ruku do o něco více povzbudivě rytmické polohy, než jsme obvykle zvyklí slýchat, a dává si pozor na to, aby se nenechal unést neúprosnými akcenty středního appassionata ve vyvrcholení a nepřerušil tak plynulý proud narace. Bartoš nám zprostředkovává decentní, avšak postřehnutelné rozdíly překotných změn mezi polohami Presto a Meno mosso v poslední části, což se lehko řekne, ale hůř provádí.
Bartošův dar pro skvěle vybroušenou charakterizaci se dále projevuje v průběhu výběru z cyklu Po zarostlém trávníčku. Za pozornost stojí například jeho diskrétní posuny v důrazu na opakování ve skladbě Naše večery, perfektně načasované accelerando a návrat do tempa ve skladbě Pojďte s námi! nebo to, jak gradace témbrů ve skladbě Tak neskonale úzko podtrhují skrytou komentující úlohu středních hlasů. Přestože Janáčkovy rané Thema con variazioni obsahují jen náznaky jeho vyspělého stylu, jeho mazaná přisvojení Mendelssohna, Schumanna a Brahmse nepůsobí neskrytě nepůvodně. Bartoš si zde zjevně užívá detaily jako posedlé rytmy třetí variace, šestou variaci zase vyzpívá odspodu nahoru a nechává se při tom vest hutným basem.

Doprovodný text k albu sestává z obsáhlého rozhovoru mezi Bartošem a muzikologem Jiřím Zahrádkou, který se tímto repertoárem detailně zaobírá. Text tak poskytuje cenný dodatek k znamenitě provedené a vysoce uspokojující nahrávce, která by neměla uniknout žádnému obdivovateli Janáčka.
Jed Distler

GRAMOPHONE ZÁŘÍ 2019
https://www.gramophone.co.uk/…s-jan-bartos