KAREL HAŠLER 140!

Náš národ má jen jednoho skladatele, jehož písničky přežily už spoustu generací a zpívají se dodnes. Jméno Karel Hašler (31. října 1879 – 22. prosince 1941) zůstalo v paměti nejen díky bonbonům, které podle něj byly pojmenovány – a dnes prožívají renesanci, ale především díky desítkám písní, které vždy dokázaly spojit štamgasty v hospodě, návštěvníky kabaretů, ale i nejrůznější shromáždění, v nichž šlo o připomínku češství a snahu spojit národ. Jeho písně sehrály důležitou úlohu za okupace, kdy povzbuzovaly národ – a Karel Hašler zaplatil za svou aktivitu smrtí v koncentračním táboře. Navzdory tomu byl po únorovém puči 1948 zakázán. Proč nebyl nastupujícímu komunistickému režimu tento lidový pěvec po chuti? Nejenže v některých písních glorifikoval legionáře a prezidenta Masaryka, ale hlavně ve svých kupletech v letech 1919–1923 zesměšňoval aféry politických stran. Dnes už zapomenutou, ale ve své době populární písní Sláva Šmeralovi vladaři se dotkl jednoho z protagonistů později všemocné KSČ a populární popěvek Kampak na nás, bolševici, kam se na nás hrabete? mluví za vše…

Jeho osud by mohl poskytnout materiál pro americký velkofilm. Už během svého života se setkal jak s velkou popularitou, tak s nenávistí a pohrdáním. Jeho písničky žijí, ale kdo si dnes vzpomene na detaily z jeho života? Na to, že se vyučený rukavičkář proslavil nejen jako písničkář, ale také jako herec divadelní i filmový. Přitom to byl ve všem všudy selfmademan. Jeho talent, ale zároveň bohémská dobrodružná povaha jej nedokázaly udržet na místě (na to ostatně doplatilo jeho manželství se sestrou později mezinárodně proslulého Rudolfa Frimla). Jako mladík utekl od solidního řemesla ke kočovnému divadlu, hrál po celých Čechách a Moravě, ale také v Lublani (pochopitelně slovinsky). Po nějakou dobu byl členem činohry pražského Národního divadla, kam ho přijal Jaroslav Kvapil, ale nemilosrdně ho vyhodili, když jednou zaspal představení. Byla to spíše jen vítaná záminka, protože ředitelství zlaté kapličky špatně snášelo, že jejich herec zpívá – s velkým úspěchem – po hospodách odrhovačky, které navíc sám složil. Důkazem, že talent se prosadí, může být to, že když se ve svých čtyřiadvaceti letech Hašler seznámil se stejně starým Rudolfem Frimlem a nadchl se pro skládání, neuměl noty a nehrál na žádný nástroj. Na radu Frimla se začal u členů orchestru Národního divadla učit noty a hru na kytaru. I když byl Hašler bohém, pokud jde o hudbu, prokázal neobyčejnou disciplínu. A během několika let si získal takovou popularitu, že o ní klasicky školení hudebníci mohli jen snít. Jeho písně se nejen poslouchaly, ale také vycházely ve vysokých nákladech v notových sbornících a Hašler přes nové pozvání Kvapila dal přednost kabaretní kariéře v Rokoku a Lucerně. V meziválečném období zněly Hašlerovy populární satirické i sentimentální popěvky prostě všude. Vrcholem pak bylo natočení filmu Písničkář (1935), v němž zazněla Ta naše písnička česká. Ta se během nacistické okupace stala téměř hymnou, vyjádřením vzdoru vůči Němcům a hrdosti na český národ. Po rozmanitých osobních vzestupech a pádech přišla osudná chvíle při natáčení adaptace Drdova Městečka na dlani v roce 1941, kdy byl na udání kolegy přímo z placu odveden gestapem. Od té doby jej nikdo z přátel neviděl. Zemřel v koncentračním táboře v Mauthausenu 22. prosince 1941. Svědectví vězňů z té doby byla natolik rozdílná, že o přesných okolnostech jeho smrti není dodnes jasno. Jeho písničky ovšem přežily a ve vlnách se do povědomí lidí vracejí neustále.

Autorka Jana Soprová – děkujeme Divadelním novinám za možnost převzít tento článek: www.divadelni-noviny.cz