OPSO

V těchto dnech vzbuzuje zájem fanoušků autentické a historicky poučené interpretace amerického jazzu a taneční hudby 20. a počátku 30. let souborné vydání prvních čtyř gramofonových alb Originálního pražského synkopického orchestru ve výpravném CD-boxu. Originální pražský synkopický orchestr si za dobu své existence vydobyl zcela výjimečné postavení v této speciální hudební retro oblasti. 4CD-box vyšel pod výmluvným názvem „Legendární gramofonové snímky z let 1976 – 89. Křest tohoto vzpomínkového kompletu se uskuteční v rámci koncertu, který bude v neděli 15. 12. 2019 v Malostranské besedě za účasti nových i zakládajících členů – očekává se i účast dvou nejvýraznějších protagonistů Ondřeje Havelky a Pavla Klikara.

Originální pražský synkopický orchestr se zrodil nejprve v hlavě svého zakladatele, kapelníka, trumpetisty, pianisty, aranžéra a muzikologa Pavla Klikara. Světlo světa spatřil pak na podzim 1974 v malostran­ském přízemním bytě trombonisty Tomáše Velínského, kde se i první roky intenzivně zkoušelo. Základem práce orchestru bylo již od počátku důkladné studium a analýza mnoha tisíc historických gramofonových nahrávek období desátých a dvacátých let a trpělivá snaha o rekonstrukci dobového hudebního myšlení a estetiky, spojená se znovuoživením již zapomenutých herních způsobů a improvizačních dovedností. To vše s pro soubor typickou nekompromisní důsledností, dotaženou do posledních detailů včetně použití zachovaných dobových hudebních nástrojů. První dva roky působil Originální pražský synkopický orchestr jako kvintet se třemi dechovými nástroji (Pavel Klikar – kornet, Tomáš Velínský – trombon, František Rubáš – klarinet, sopránsaxofon, altsaxofon) a typickou dvoučlennou rytmickou sekcí (Jiří Gilík – piano, Jiří Šícha – tenorové banjo). Ansámbl zněl od počátku až neuvěřitelně autenticky a záhy vyvolal mimořádný zájem posluchačů, hudebních kritiků, médií a naštěstí i dvou tehdy jediných českých gramofonových společností.

Jako první se ozval v roce 1976 Supraphon. Speciální LP desku „Ragtime“ sestavoval a produkoval tehdy svérázný bubeník a výtvarník Jeňýk Pacák. Byl to tenkrát vlastně úchvatný a odvážný čin. Synkopickému orchestru byly nabídnuty na albu mnoha dalších interpretů dva kousky dle vlastní volby. Klikar s Gilíkem vybrali dva půvabné ragy J. F. Lamba z roku 1910 a Klikarova skvělá orchestrální aranžmá se trefila přímo do černého. Šampaňský rag se pak dokonce na dlouhá léta stal znělkou populárního rozhlasového pořadu stanice Praha. Gramofonová firma Panton vydávala v té době jazzovou edici českých interpretů s názvem „Mini Jazz Klub“ na malých tzv. EP deskách se dvěma skladbami na každé straně. Na počátku roku 1977 přišla řada i na Originální pražský synkopický orchestr a tak byly zaznamenány čtyři krásné kousky z let 1923–26, dokumentující průzračný, lyrický, ale i rytmicky strhující projev, typický pro první vývojovou fázi orchestru. V tomto období rozšířil soubor svoje obsazení o tři nové významné členy – přibyli altsaxofonista Jan Štolba, houslista Zbyněk Malý a zpěvák – crooner Ondřej Havelka, který se díky svému komediálnímu talentu stal záhy miláčkem publika. Na podzim roku 1977 získal orchestr první cenu na Československém jazzovém festivalu v pražské Lucerně, kde jej slyšeli hostující jazzmani z Holandska. Ti pak po návratu do vlasti zařídili pozvání Originálního pražského synkopického orchestru na tehdy nejvýznamnější evropský festival starého jazzu v holandském městě Breda. Tam vystoupil Synkopický orchestr 6. května 1978 v obrovské hale pro 6 500 posluchačů a stal se absolutně největší senzací, jakou kdy festival zaznamenal. Frenetické ovace publika nebraly konce a kapela musela sedmkrát přidávat. Úspěch byl nepopsatelný. Originální pražský synkopický orchestr byl druhý den v novinových recenzích označen za bezkonkurenčně nejlepší orchestr raného jazzu na světě a živý zvukový záznam z koncertu byl přes noc zpracován a 7. května vydán na speciální festivalové LP gramodesce. Náklad 5 000 výtisků se vyprodal za následující 3 dny!

Vše se expresně doneslo na československé ministerstvo kultury, které zřejmě mělo v Bredě svého diplomatického zvěda. Odtud byla nažhavena telefonní linka do Supraphonu a výsledkem byla luxusní nabídka vlastní LP desky s maximální mírou svobody při realizaci. Klikar si zhluboka odechl a okamžitě se domluvil s tehdejším Supraphonským producentem, hudebním režisérem a pozdějším dlouholetým dramaturgem festivalu Pražské jako Antonínem Matznerem, s nímž v té době spolupracoval jako autor mnoha hesel na první československé encyklopedii populární hudby a jazzu. Matzner souhlasil s Klikarovým požadavkem, aby album bylo natočeno na pouhé dva mikrofony z dálky a jako zvukaře zvolil svého dlouholetého kamaráda Petra Kocfeldu. Jako ideální prostor byla nalezena tehdejší klubovna Svazu skladatelů v budově Českého hudebního fondu na Malé Straně. Místnost bylo ovšem nutno značně přitlumit a obložit dvěma stovkami papírových proložek na vejce, jež dva dny naváželi členové orchestru na velkém dvoukoláku vypůjčeném z Malostranské Besedy ze smíchovské drůbežárny. Výsledkem bylo tzv. „Černé album“ dokumentující druhou vývojovou fázi Originálního pražského synkopického orchestru, kdy vystupoval v komorním šesti až osmičlenném obsazení, pro něž se vžilo interní označení „malá parta“. Poslední skladba alba již představuje budoucí tvář orchestru, který se postupně rozšířil na větší obsazení, typické pro většinu tehdejších ansámblů – 3 žestě, 3 saxofony, 2–3 housle a čtyřčlenná rytmika – piano, banjo, suzafon a bicí nástroje. To již umožňovalo zvukově naplnit bez pomocí Klikarem nenáviděných mikrofonů i velké koncertní a taneční sály. Orchestr se plně profesionalizoval a záhy se stal jedním z nejpopulárnějších československých hudebních těles bez ohledu na žánr. Objížděl celou republiku, často se objevoval v televizi i v rádiu. Kromě koncertů hrál s nelíčenou radostí i k tanci na plesech a tanečních večírcích, kde pan Havelka vystupoval v roli charismatického lehce potrhlého tanečního mistra, který často drastickými metodami vyučoval zapomenuté společenské tance 20. let za bouřlivého aplausu hypnotizovaného publika.

Nedílnou součástí repertoáru orchestru se v té době staly i nejkrásnější melodie československých autorů předválečné éry. Láskyplná interpretace těchto vzácných hudebních pokladů byla takřka povinností vůči zemi, v níž se členové orchestru narodili a která jim poskytla ty nejlepší možné podmínky k radostnému vykonání jejich pozemského úkolu. Navíc Klikar, po své Košické babičce čtvrtinový Slovák, nelenil a na stařičkých gramodeskách u sběratelů vypátral i analogové klenoty slovenské. To neuniklo dramaturgům vydavatelství Panton a začala se rýsovat nová gramofonová šance – LP deska československých písní z období první republiky „Stará natoč gramofon“. Puntičkářský perfekcionista Klikar ale nechtěl nic ponechat náhodě, a tak si vyjednal v éře socialismu ojedinělou výsadu: vše dodat na klíč a ve vlastní režii. Navíc si vymohl i možnost po československém albu natočit na následující desce i repertoár americký. Velkým pokrokem bylo také zahájení dlouhodobé a plodné spolupráce se zvukovým mistrem Pavlem Bukovským, s nímž se orchestr setkal při nahrávání scénické hudby pro absolventské představení frekventantů cirkusové školy geniálního švýcarského klauna Dimitriho, u něhož v té době působil jako pedagog a režisér jeden z nejlepších českých mimů Ctibor Turba. Byl to právě Pavel Bukovský, kdo pro natáčení plánovaných gramofonových LP desek navrhl využít akusticky příznivý sál Kulturního domu Dobeška, situovaném v tiché vilové čtvrti vysoko na kopci nad pražským Braníkem. Navíc se Bukovskému podařilo získat dva dokonale zachované historické páskové mikrofony z 30. let, které vynikají přirozeným a měkkým podáním zvuku dechových nástrojů i zpěvu. Důležitou součástí přípravy k natáčení byla i analýza dobových fotografií z českých i amerických gramofonových studií 20. a 30. let, kde byla nalezena bohatá inspirace k vyřešení optimálního rozestavění jednotlivých nástrojů k dosažení dokonalé dynamické vyrovnanosti a zároveň sluchového kontaktu hráčů, aby byla zaručena přirozená souhra. Drobný příklad: zpěvní party přednášel Ondřej Havelka s nezapomenutelnou manšestrovou placatou čepicí před ústy, aby zmírnil potenciální agresivitu svých sykavek, a tříčlenná saxofonová sekce byla nakonec kapelníkem posazena zády k mikrofonům pro dosažení kýženého opojně kulatého a pojivého tónu.

Při poslechu alba „Stará natoč gramofon“ nelze nepřehlédnout, že Klikar jako obávaný fanatik dokonalosti dovedl Originální pražský synkopický orchestr k nejvyšším metodám melodičnosti, intonační elasticity, muzikálního frázování a báječné rytmické přirozenosti v kontrastu s kostrbatým, ukoptěným a natvrdle nejazzovým výrazem československých prvorepublikových orchestrů. Navíc Pavel Klikar obohatil interpretační rejstřík i o prvky, jež byly pro české hudebníky 30. let naprosto nedostupné – např. lyrickou jazzovou improvizaci v jedné z nejtěžších možných hudebních disciplín – tzv. kontrapunktickém obligátu, což Klikar názorně na svůj kornet s dusítkem předvádí pod zpěvem charismatické Jitky Novákové v písni „Zpívám květům“.

Právě vydaný komplet čtyř raných alb Originálního pražského synkopického orchestru je mimořádným dárkem pro všechny fanoušky, kteří si tak mohou připomenout pětačtyřicet let, které uplynuly od jeho založení, ale také stylově oslavit pětašedesátiny Pavla Klikara a Ondřeje Havelky.