JE TU JAZZ ROCK LINE 1971-1981!

Jak se stalo v posledních letech dobrým zvykem, začátek roku patří v Supraphonu novému dílu dramaturgické “Line” řady, jež mapuje vývoj české hudební scény od doby beatové dál. Novinka, pojmenovaná Jazz Rock Line 1971–1981 navazuje na dříve vydané tituly Beat Line 1967–1969 (2016), Big Beat Line 1965–1968 (2017), Beat (Al)Boom 1968–1970 (2018) a Rock Line 1970–1974, a jak už její název napovídá, tentokrát došlo na dekádu, kterou je z hudebního hlediska možné souhrnně označit jako fusion. Těšit se můžete na deset kapel od Blue Effectu, přes Energit, Jazz Q až po Pražský výběr a 31 skladeb s celkovou stopáží 158 minut.

„Slovo fusion nebylo marné, když hledání přesnějších výrazů k prolínačce jazzu, rocku, blues, artu, funku, synth a jiných zdrojů sice probíhalo, ale spíše jen zahušťovalo prostor. Muzikantům to ovšem bylo jedno, neboť princip byl v jejich společném hraní, nikoli v nálepkování,“ vysvětluje editor kompilace Karel Deniš souhrnný název, pod nějž spadaly různé žánrové fúze, kterým ve zdejších podmínkách paradoxně pomohla i společenská normalizace.

Zatímco bigbít dostával od komunistického režimu kruté rány v podobě zákazů hraní, přejmenovávání kapel a přetextovávání písní z angličtiny, nuceného převlékání a ostříhání, likvidačních přehrávek a jiných buzerací, jazz se spíše „směl“. Převaha instrumentálních témat, obvykle neprovokativní názvy souborů, většinou přijatelně civilní vzhled muzikantů a jejich pravidelně vystudovaná hudební gramotnost – to všechno byly ve finálním důsledku plusové body a pro cenzory matoucí aspekty. Kombinace bigbítu a jazzu se tak stala pro další vývoj tuzemské hudební scény zcela zásadní. Kromě samotného prolínání žánrů byla totiž i vítaným úkrytem řady rockerů v azylu bolševikem milostivě povoleném.

Vše výše uvedené se odrazilo i v tehdejší produkci Supraphonu a Pantonu, která sice nebyla vždy kompletní a včasná, ale i tak poměrně obsáhle reflektovala dění na čs. jazzrockové či spíše rockjazzové scéně. 2 CD Jazz Rock Line 1971–1981 tak zahrnuje desítku špičkových kapel z katalogu obou vydavatelství, která je na stopáži 158 minut reprezentována jak svižnými a krátkými písněmi, tak do detailů propracovanými i více než desetiminutovými kompozicemi. Vedle starší generace již zkušených muzikantů (Blue Effect společně s JOČRem či Jazz Q), kteří během let získali obdivuhodný instrumentální um a patřila jim především první polovina 70-tých let, je samozřejmě zastoupeno i tehdejší experimentům nakloněné mládí (Pražský výběr, Combo FH, Mahagon aj.), jemuž náležela zejména druhá polovina dekády.

„Může se snad zdát, že je to hudební dávnověk: skladby jsou na dnešní klipovou dobu často příliš dlouhé a některé postupy i zvuky odnesl čas, ale myslím, že jazzrocková éra byla zásadně důležitá. Dala šanci veřejně vystupovat i mimořádným zjevům typu Padrůňka, Francla či Jelínka, kteří by tehdy v rockové podobě u soudruhů dozajista neuspěli. Navázala na světové trendy s tím, že zpoždění bylo v tomto případě poměrně minimální. Učinila u nás syntetizéry trvalou součástí nástrojové nabídky ve chvíli, kdy se v popu ještě spíše komerčně bzíkalo a v rocku se vytvářely závažné art plochy, jen zčásti využívající možností rozšiřujícího se zástupu mašin. A konečně se jazzrock stal, zpočátku snad trochu z nouze, potřebným pokračováním muzikantského vývoje a předmětem nadšené divácké kulisy ze šedesátých let,“ dodává v bookletu 2CD Deniš k období, jež i s časovým odstupem nabízí řadu atraktivní muziky s bonusem v podobě faktu, že mnoho muzikantů lze stále vídat na koncertních pódiích – a srovnávat.