JAN ČIŽMÁŘ

Jan Čižmář studoval loutnu v Londýně a v Haagu u skutečných mistrů (Nigel North, Joachim Held, Jacob Lindberg, Mike Fentross či Christina Pluhar) a dnes je ve světě vyhledávaným sólistou i komorním hráčem. Na své nové nahrávce, která vznikla podle rukopisu loutnových tabulatur, známého pod názvem Codex Jacobides, dává v různých kombinacích zaznít osmi loutnovým nástrojům rozličné velikosti a ladění, občas společně s flétnovým či loutnovým souborem a se zpěvem. Tato degustace hudebního světa rudolfínské Prahy je skutečnou delikatesou nejen pro znalce. Posluchačům budou některé skladby povědomé z legendárního alba souboru Spirituál kvintet Písničky z roku raz dva. Skladby ze zlomku loutnové tabulatury Codex Jacobides, jedné z nejvýznamnějších českých památek loutnové a instrumentální hudby Prahy okolo roku 1600, vyšly na CD i v digitálních formátech v pátek 12. června 2020. Na albu loutnista Jan Čižmář spolupracoval s Českým loutnovým orchestrem, se zpěvačkou Eliškou Tesařovou a s hráčkou na violu da gamba Magdou Uhlířovou.

Loutna, bezesporu nejoblíbenější nástroj měšťanstva a šlechty v Evropě 16. a 17. století, zanechala výrazné stopy i v Praze za vlády císaře Rudolfa II. Rukopis loutnových tabulatur, známý pod názvem Codex Jacobides, patrně sepsal hudebně nadaný student pražské univerzity počátkem 17. století. Najdeme v něm zápisy dobových tanců, intabulace písní a vokálních vícehlasů; skladbičky německé, anglické, francouzské, italské i polské. Velkou zajímavostí jsou intabulace vokálních villanell Jacoba Regnarta, působícího na dvoře Rudolfa II. Tyto původně německé písně si našly cestu z císařského dvora mezi lid, kde si pak s českými texty žily vlastním životem. Kromě nich tu najdeme díla Michaela Praetoria, Johna Dowlanda či Jeana Plansona.

S protagonistou nové nahrávky Janem Čižmářem si povídáme jen pár dní před vydáním alba u Supraphonu:

Studoval jste hru na loutnu například u Nigela Northa, Joachima Helda či Jacoba Lindberga. Jak vzpomínáte na tento čas?
Úžasné roky, kdy každý den otevřel novou kapitolu, nové objevy, nové hudební zkušenosti a kontakty. Získal jsem hudební i osobní přátelství, ze kterých čerpám dodnes. Zejména Nigel North mne nesmírně ovlivnil jak hráčsky tak pedagogicky. Stejně tak Joachim Held, se kterým i nyní často vystupujeme na společných koncertech a objevujeme repertoár pro dvě loutny – ostatně na podzim do koncertního programu zařadíme i skladby z Codexu Jacobides.

Loutna, bezesporu nejoblíbenější nástroj v Evropě 16. a 17. století. Jaká byla vaše cesta k tomuto pozoruhodnému nástroji ve 21. století?
Od kytary, jak jinak… Prošel jsem si zážitky s kytarou u táboráku, v garáži, v tehdy ještě zakouřených klubech, na zábavách, ale i na silvestrovských galakoncertech v Lucerně či v grandhotelu Pupp po boku hvězd pop music. Také angažmá v divadle, v muzikálu, s bigbandy…, nakonec ale zvítězila klasická kytara a studium na konzervatoři. Pak se to vše tak nějak propojilo a dostal jsem se ke kořenům – podvědomě ve mně snad byly i ty písně Spirituálu… – a objevila se loutna, obrovská kapitola sama pro sebe, která propojuje historii, umění a kulturu obecně, je to taková hudební archeologie. Ostatně jsem z archeologické rodiny.

Co bylo při nahrávání alba nejsložitější?
Asi balancování na hraně mezi editorem-badatelem a interpretem. Editor, který ví o všech chybách a omylech v rukopise stejně jako o možnostech, co vše by mohlo nebo mělo být jinak. A na druhé straně interpret, který chce bavit posluchače, předávat radost a krásu. Věřím, že se podařilo vybalancovat obojí. Být věrný odkazu našich předků a zároveň sám sobě, své vlastní interpretaci dávno zapomenutých melodií.

Co vás nejvíce těší ve spojení s tímto albem?
Jednak návaznost na odkaz pana Tichoty. Setkávání a spolupráce s ním je vlastně splněný sen. A pak mám velikou radost z toho, jaká pestrá nahrávka se nám podařila. Není to obyčejné album sólové loutny, ale pestrá mozaika jak repertoárově tak barevně. Jsem rád za vrstvené skladby, kde sám se sebou hraji na řadu nástrojů, a zvukově to vyšlo moc hezky. Jde vlastně o takový moderní studiový přístup, rozhodně ne běžný v klasické branži. Ale pokud by takové možnosti měl hudebník v 17. století, věřím tomu, že by je taky využíval… Velký dík patří režiséru Jakubovi Hadrabovi za skvělou práci.
Hlavně věřím, že si posluchači uvědomí, že to, co je zapsáno a co se nám dochovalo v muzeu, není to, co tehdy znělo, a není to ani to, co zní z alba. Každý interpret otiskne svoji stopu… A v neposlední řadě je třeba si uvědomit, že album je „jen“ třešnička na dortu nádherné edice té mimořádné památky české hudební historie, jakou Codex Jacobides je.

Probrali jste s Jiřím Tichotou jeho osobní vhled k těmto skladbám?
Pan Tichota je pro mě velkým vzorem. Mne vlastně ty písně obrovsky inspirovaly, když jsem se učil hrát na kytaru, a otevřely mi i svět historické hudby a s ní spojené poetiky. Vše ostatní se na to pak nabalilo a cesta k loutně byla vzpomínáním na Růžičku a Podzimní, kterou jsem hrával předtím u táboráku. Moje účast na několika živých koncertech se Spirituálem byla také úžasným zážitkem.

Můžete říci něco o nástrojích, které používáte? Nejsou asi úplně běžné.
Každý nástroj je odlišným typem. Některé jsou běžnější – renesanční loutna in G je asi nejběžnější nástroj pro kohokoliv, kdo již něco o staré hudbě slyšel. Jiné, jako například orpharion, jsou opravdovou lahůdkou i pro odborníky. Nástroje jsou z dílen mistrů loutnařů z celého světa, za asi nejvzácnější považuji dvoukrkou loutnu, kterou vyrobil legendární Michael Lowe, jejíž předchozí majitel byl Anthony Rooley, a ten nástroj má za sebou stovky koncertů a desítky CD ještě legendárnějšího souboru The consort of Muskce, pravidelně doprovázel Emmu Kirkby nebo i osobně mně velice blízkou Evelyn Tubb. Je to, jako by část duše těchto osobností zůstala v tom nástroji.

Chystáte koncertní provedení skladeb nahraných na album?
Určitě, dokonce původně již v dubnu a v květnu bylo v plánu velké turné přes Čínu do USA a pak do Chile, Argentiny a Brazílie. V červnu byl v přípravě galakoncert v Praze ve spolupráci s Národním Muzeem – Českým muzeem hudby, kde se mělo křtít CD i celý komplet kritické edice, ze které album vychází. Bohužel koronavirus to změnil. Ale na podzim, doufám, v Česku proběhne několik sólových koncertů. Někdy na podzim snad bude v ČMH galakoncert, kde i konečně slavnostně představíme celý komplet edice a CD. To americké turné, doufám, proběhne také co nejdříve. Hudba z alba pak letos – dá-li koronavirus – zazní také v Německu, Rakousku, Polsku a na Slovensku.

ALBUM VZNIKLO VE SPOLUPRÁCI S ČESKOU LOUTNOVOU SPOLEČNOSTÍ, NÁRODNÍM MUZEEM A SPOLEČNOSTÍ AR­TIN