MIROSLAV SEKERA

Miroslave, co pro Vás bylo hlavním impulsem k tomu, natočit album s hudbou Ference Liszta a Bedřicha Smetany?

Ferenc Liszt byl pro mne vždy velmi zajímavý autor, ač je na něj často nahlíženo jako na skladatele, který jen demonstruje úžasnou techniku. Já ho ale vnímám jako jednoho z největších skladatelů a klavíristů 19. století vedle Fryderyka Chopina a Roberta Schumanna. Když jsem o natočení alba přemýšlel, tak jsem došel k závěru, že právě nyní jsem možná na vrcholu svých sil, a mohu si tak dovolit natočit jeho díla. Po jeho bok jsem postavil Bedřicha Smetanu, a to z více důvodů – natáčím pro český label, jsem český interpret a jsem pyšný, že máme tak fantastické skladatele, se kterými se můžeme chlubit po celém světě. Doufám, že lidé, kteří budou poslouchat mé album, ocení velikost obou skladatelů.

Je pravdou, že Lisztovo klavírní dílo je pro interprety prubířským kamenem? Je opravdu tak náročné?

Z technického hlediska je tam celá řada momentů, které jsou opravdu náročné. Myslím si ale, že pokud klavírista dává na první místo u Lisztovy tvorby technicistní stránku, tak to není správná cesta. Řekl bych, že je důležité ukázat hudebnost, a techniku využívat pro vyzdvižení hudebních kvalit, nikdy naopak.

Hudební historie nám dokládá, že Liszt a Smetana se setkali. Je to tak?

Myslím, že se setkali hned dvakrát. Jednou v Praze a pak také v německém Výmaru, kde Liszt vytvořil významné hudební centrum. Byl to zajímavý hudební institut navštěvován mnoha mladými skladateli a hudebníky ze všech koutů Evropy. Myslím si, že se oba autoři navzájem respektovali a je třeba přiznat, že mladý Smetana chtěl dosáhnout velké klavírní slávy jako Liszt a je to z jeho rané tvorby také znát. Asi nejvíce je to patrné u jeho skici „Macbeth a čarodějnice“, kde použil mnoho lisztových technických prvků.

Smetanova díla pro sólový klavír patří především do repertoáru českých klavíristů, zas tak často na světových pódiích v podání zahraničních umělců nezaznívají. Jak vnímáte jeho tvorbu v evropském kontextu?

Já osobně ji vnímám jako tvorbu světovou a je škoda, že není tak známa jako tvorba Lisztova. Možná je to paradoxně také tím, že jeho díla jsou častokrát náročnější než skladby Lisztovy.

Vaše jméno je často spojeno se světem komorní hudby, a to především ze spolupráce s houslistou Josefem Špačkem. Co pro Vás tedy znamenají ty okamžiky, kdy jsem na pódiu zcela sám?

Nemám povahu se profilovat pouze jako sólista. Pro mne je sólové hraní další krásná disciplína. Myslím si také, že v dnešní době je interpretační komplexnost důležitá a potřebná zároveň.

Co Vám přináší do světa sólové hry spolupráce na poli komorní hudby a zároveň Vaše pedagogické působení na HAMU v Praze?

Komorní hudbu vnímám jako dobré partnerství, při kterém se navzájem respektujete. Co mě inspiruje ze světa komorní spolupráce nejvíc, tak je právě zpěvnost houslí, lesního rohu nebo i lidského hlasu. Myslím si, že každý klavírista chce dokázat „vyzpívat“ kantilénu a melodii jako špičkový zpěvák.

Může se publikum těšit na koncerty, kdy zahrajete právě skladby z nového supraphonského CD?

Moc mě mrzí, že se z důvodu pandemie nemohl uskutečnit recitál v rámci cyklu Hybatelé rezonance, kde mělo být nové album zároveň pokřtěno, ale věřím, že se koncert objeví v některé z následujících řad cyklu, který se vždy koná v úchvatném prostoru Anežského kláštera v Praze. Když se ale podívám s nadějí do nadcházející sezóny, tak mě čekají koncerty v Japonsku, kde pravidelně koncertuji. Tam bych se měl vedle sólových recitálů setkat i s legendárním japonským violoncellistou Tsuyoshi Tsutsumim, který prý za svůj život zahrál Dvořákův slavný Koncert pro violoncello h moll takřka tisíckrát.

Album jste natočil v Sále Martinů v Lichtenštejnském paláci na pražské HAMU. Jaký je Váš osobní vztah k tomuto místu?

Je to srdeční záležitost, to musím přiznat. Je to nejen má alma mater, ale i mé pedagogické působiště. Sál Martinů je místem, kde jsem měl možnost hrát svůj absolventský recitál, zažil jsem tam mnoho krásných koncertů a chtěl jsem tedy při natáčení pracovat v rámci svého „domovského místa“.