JAN BARTOŠ

150. výročí narození skladatele Vítězslava Nováka, které si letos připomínáme, je příležitostí se podívat zblízka a objevovat dosud skryté. Za myšlenku první studiové nahrávky Klavírního koncertu e moll se celou svou autoritou postavil klavírista Jan Bartoš, se kterým jsme si u příležitosti vydání alba povídali.

Co pro Vás bylo prvním impulsem k tomu, věnovat se Klavírnímu koncertu Vítězslava Nováka a co rozhodlo o tom, že jste si jeho dílo vybral pro další supraphonskou nahrávku?

Když jsem před pěti lety studoval Klavírní koncert g moll Antonína Dvořáka, zjistil jsem, že jeho slavný student Vítězslav Novák také napsal klavírní koncert. Později jsem zjistil, že se v Praze v minulosti již uváděl, ale i přesto se o tomto díle nemluvilo. Když jsem si ho poprvé zahrál, okamžitě jsem věděl, že ho chci nastudovat. Po několika mých koncertních provedeních a pozitivních ohlasech jsme se společně se Supraphonem rozhodli, že toto dílo si zaslouží být nejen nahráno, ale poprvé i vydáno na cd.

Čím to podle Vás je, že je tak málo koncertantních skladeb pro klavír z období českého romantismu a moderny?

Zatímco máme pouze tři romantické koncerty, kromě Dvořáka a Nováka ještě Karla Kovařovice, myslím, že česká moderna je na tom nesrovnatelně lépe. Jen Bohuslav Martinů nám zanechal pět klavírních koncertů, od Janáčka máme Concertino a Capriccio, zajímavé klavírní koncerty napsali Viktor Ullmann, Jaroslav Ježek, Pavel Bořkovec, Viktor Kalabis, Radim Drejsl, Petr Eben, Miloslav Ištvan, Jan Kapr a mnoho dalších. Klavíristé mají z čeho vybírat.

Jaká jsou interpretační úskalí Novákova koncertu?

Koncert je netypický tím, že se v něm střídají dlouhá klavírní sóla s rozlehlými čistě orchestrálními plochami. Udržet skladbu v jednom celku, vystavět dlouhé fráze a velký oblouk je potom opravdu náročné. Na druhou stranu je pozoruhodné, že mladý Novák si vlastně v přirozenosti klavírní stylizace počíná daleko obratněji než jeho učitel Antonín Dvořák ve svém Klavírním koncertu g moll.

Vítězslav Novák prý sám se svým dílem nebyl po dopsání spokojen, je to pravda?

Ano, ale musíme to vnímat v souvislostech. Novák nebyl spokojen s mnoha svými díly, která byla veřejností přijata s nadšením. Novák byl obecně velmi sebekritický, a mnoho svých skladeb přepracovával. Je také důležité pochopit, z jakých důvodů svůj klavírní koncert vlastně kritizoval. Když si Dvořák ve svých dopisech stěžuje Janáčkovi, že někteří jeho studenti na konzervatoři odmítají psát v národním stylu a „ohlížejí se více po světě“, měl na mysli právě Nováka. Ten obdivoval nejen Schumanna a Brahmse, ale také Griega a Liszta – tyto vlivy lze slyšet v prvních dvou větách jeho koncertu. Jenže Dvořák byl urputný a nenechal svého studenta na pokoji. Novák nakonec jeho tlaku podlehl, protože ke Dvořákovi choval nesmírnou úctu, a napsal třetí větu koncertu ve stylu českého furiantu. Záhy svého rozhodnutí litoval a odmítl koncert provést. Až o dvacet let později, v roce 1915, Novák souhlasil s premiérou v České filharmonii.

Podle čeho jste vybral na album cyklus „Za soumraku“?

Vítězslav Novák věnoval klavíru mnoho intimně lyrických skladeb. Tento cyklus je posledním dílem Novákova prvního, řekněme romantického období, ale zároveň je branou do toho následujícího ve znamení moravsko-slovenského folkloru. Dvě milostné serenády naopak evokují náladu melancholické Prahy konce 19. století. Za soumraku patří k nejméně známým, ale pro mě osobně k jeho nejzajímavějším cyklům.

V čem spatřujete inspiraci básněmi J. S. Machara?

O Vítězslavu Novákovi se dá s jistotou říci, že byl nejvzdělanějším českým skladatelem. Jeho sečtělost a přehled o umění byly pověstné. Byl vášnivým čtenářem a v celém jeho díle můžeme nalézt literární inspirace. Jeho slavná skladba Pan byla například inspirována stejnojmenným románem Knuta Hamsuna. Machar byl Novákovým vrstevníkem a jeho subjektivní temná lyrika mu prostě byla velmi blízká. Nejedná se však o programní hudbu, ale jen o inspirační zdroj. Jeden z citátů například je: „Rád v kamna zřím, když uhel řeřavý tam tiše plá, jak zlata žhavá směs, a mám ten pocit teskný, dumavý, jak při západu hledět do nebes“. Nezapomeňme, že Novákovými největšími vzory, byli Schumann a Brahms, kteří také nesmírně rádi za motta svých skladeb uváděli úryvky z básní německých autorů.

Co pro Vás znamená spolupráce s Jakubem Hrůšou?

Měl jsem upřímnou radost, že jsem s Jakubem mohl spolupracovat. Obdivuji ho nejen pro jeho umělecké kvality a vzácnou osobnost, ale také pro to, co dělá pro českou hudbu-kromě známých autorů na svých zahraničních koncertech uvádí i méně známé osobnosti a jejich díla, což chce v mnoha případech velkou odvahu. Kdo by si před několika lety uměl představit, že Berlínská filharmonie provede Mysterium času Miloslava Kabeláče? Když jsem Jakuba oslovil, nacházel se v období, kdy se Novákovu dílu věnoval a uváděl jeho symfonické básně i v zahraničí. Pro náš projekt se tedy okamžitě nadchnul.

Jak vzpomínáte na natáčení se SOČRem a jaký vztah Vás spojuje s tímto orchestrem?

Poprvé jsem s orchestrem vystupoval před dvěma lety v Novákově Klavírním koncertu. Myslím si, že je jim tato hudba velmi blízká a okamžitě se napojí na její charakter. Kromě Nováka jsme v loňském roce společně zahajovali Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka v Ostravě v Prokofjevově Klavírním koncertu č. 1 a byla to také radostná spolupráce.

Uslyšíme klavírní skladby z nového alba na některém z Vašich koncertů v nadcházející sezóně?

Určitě chci Nováka uvádět v této i dalších sezónách, protože můj obdiv k jeho hudbě není omezen vydáním naší nové nahrávky.

Na jaká vystoupení ať už v ČR nebo v zahraničí se v nové sezóně nejvíce těšíte?

Těším se na moji první spolupráci s mimořádným klavíristou a mým přítelem Miroslavem Sekerou. Dále se těším na beethovenský recitál na mezinárodním festivalu Lípa Musica, a provedení kompletního Janáčkova díla na festivalu Janáček Brno 2020.

Máte už v tuto chvíli v hlavě nápad na nějakou další nahrávku?

Pokud má mít dráha hudebníka nějaký smysl, musí vidět své směřování na dlouhá léta dopředu včetně nahrávacích projektů. Určitě se v příštích letech chci zabývat autory, jejichž díla již dlouho zrají v mé hlavě a srdci – Smetana, Suk, Brahms a Schönberg.