BOHUSLAV MARTINŮ

Český hudební skladatel a muzikolog Bohuslav Martinů se narodil 8. prosince v roce 1890 v Poličce v rodině Martinů, která žila ve věžní místnosti tamního kostela svatého Jakuba. Otec Ferdinand byl zaměstnán jako pověžný a zároveň se věnoval ševcovskému řemeslu, matka Karolína se starala o rodinu. Bohuš byl nejmladším ze tří sourozenců (ještě sestra Marie a bratr Karel). Na věži žila rodina do jeho dvanácti let – tato existence ve třicetimetrové výšce s rozhledem do obrovského prostoru měla společně se zvuky chrámové hudby, která se linula zespoda z kostela, velký vliv na jeho fantazijní hudební chápání a cítění, na jeho komponování. Bohouš hrál odmala na housle, od svých šestnácti tento nástroj studoval na Pražské konzervatoři. Tehdejší kulturou nabitá Praha ale mladého Martinů zcela pohltila, takže hra na housle šla poněkud stranou. Více hltal novinky z hudebního světa – byl nadšen z francouzské impresionistické hudby, najmě z Claude Debussyho – četl, učil se francouzsky, fascinovalo ho divadlo. Také se více zajímat o hudební kompozici; cvičení na housle mu připadala bezduchá, tudíž není divu, že ve škole propadl. Přešel tedy do varhanní třídy, ale ani tady to nebyla žádná sláva. Přesto začal komponovat vlastní věci, přičemž využíval konzultací Josefa Suka, mistra tohoto oboru. Z konzervatoře byl nakonec pro „nenapravitelnou nedbalost“ vyloučen.

Martinů se vrátil do Poličky a učil zde na housle; přečkal tu i první světovou válku, nebyl totiž odveden. Stále se zabýval kompozicí a v roce 1919 konečně slavil úspěch s vlasteneckou kantátou Česká rapsodie, kterou Česká filharmonie odehrála za účasti prezidenta Masaryka. V roce 1920 byl Martinů jako druhý houslista přijat do České filharmonie, v níž pak působil tři sezóny. Poté se rok učil skladbu v Paříži a po návratu do Poličky složil pro něj důležitou „fotbalovou“ symfonickou větu Half-time (Poločas). Ještě v roce 1924 se ale do Paříže přestěhoval natrvalo. O dva roky později si tam našel svojí životní družku Charlotte Quennehen, kterou si na začátku třicátých let vzal za manželku. Paříž samozřejmě vnímavého Bohuslava velmi inspirovala, takže co se týče stran komponování, propojovaly se v něm dva vlivy – český a francouzský. Velmi ho ovlivnil i novátorský ruský skladatel Igor Stravinskij.

Prvním světovým úspěchem Martinů byla Orchestrální skladba La Bogarre (Vřava) z roku 1927. Koncem dvacátých let nasál skladatel další hudební i nehudební proudy, které jemně otiskoval do svých tehdejších děl: jazz (např. jazzový balet Kuchyňská revue, 1927) nebo dada (např. miniopera Slzy nože, filmová opera Tři přání, 1929). Dalšími jeho význačnými počiny té doby jsou komická opera Voják a tanečnice (1927) či Violoncellový koncert (1930) nebo Smyčcový sextet (1932). Později Martinů stavěl na vlivu české lidové písně (balet Špalíček, 1931–32) či na inspiraci středověkými hrami (operní cyklus Hry o Marii, 1933–34). Známá je také jeho další komická opera Veselohra na mostě (1934–35), která byla uváděna všude po světě, a později, na začátku padesátých let získala v New Yorku ocenění jako opera roku. Napsal také cyklus skladeb na lidové texty Kytice (1937), poetismus a surrealismus je silně přítomen v dalším jeho zásadním díle, snové opeře Julietta (1936–37), inspirační zdroj barokní hudby měl zase vliv na jeho skladby Concerto grosso (1937) a Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány (1938). Lze říci, že Martinů byl ve třicátých letech v podstatě světoznámým skladatelem, jeho hudba byla hrána orchestry po celém světě.

Po obsazení Paříže nacisty prchl Martinů i s manželkou celkem dramatickým způsobem do USA. Zpočátku to měl těžké – učil se angličtinu a chodil si ji procvičovat do kina na amerických filmech. A až teprve v Americe začal komponovat symfonie, v letech 1942–1946 vždy každoročně jednu (jsou označovány klasicky čísly od 1 do 5). Ne vždy, ale většinou je hrával Bostonský symfoňák s Bohuslavovým přítelem, dirigentem Sergejem Kusevickyim. Známými jsou i další díla Martinů: orchestrální věta Památník Lidicím (1943) a 6. Smyčcový kvartet (1946). V USA se skladatel věnoval také pedagogické činnosti, nejprve učil na Berkshire Music School, kde však v roce 1946 spadl z balkonu a utrpěl těžké zranění hlavy. V podstatě dva další roky trvala rekonvalescence. Chtěl se vrátit do Československa, ale když za podivných okolností zahynul jeho blízký přítel Jan Masaryk, tehdejší ministr zahraničí, rozhodl se zůstat v USA. Dalších šest let učil na školách v New Jersey a New Yorku. V dvaapadesátém napsal operu Ženitba, o rok později dokončil svoji další, již šestou symfonii, kterou nazval Symfonické fantazie. Poté s manželkou oba na čas odjeli do Francie (Bohuslav tam složil operu Mirandolína, 1953–54), v letech 1955–56 žili opět v USA, následně v Římě a ve Švýcarsku. Co se týče komponování, v tomto období využíval Martinů dvou inspiračních zdrojů – zaprvé velké náměty ze světové literatury jako třeba oratorium Epic Of Gilgamesh (1954–55) nebo opery Řecké pašije (1954–57) a Ariadna (1959). A zadruhé to byl jeho stesk po domově, který se otiskl do jeho menších lyrických děl, jimiž byl třeba kantátový cyklus Otvírání studánek (1955) či Legenda z dýmu bramborové nati (1956).

Poslední léta života prožil již těžce nemocný Martinů na statku dirigenta Paula Sachera v Liestalu ve Švýcarsku, kde v roce 1959 na rakovinu zemřel.

Nahrávky díla Bohuslava Martinů jsou velmi důležitou součástí katalogu vydavatelství Supraphon. Řada z nich získala prestižní mezinárodní ocenění, tak jako například Epos o Gilgamešovi z roku 2017 s Českou filharmonií řízenou Manfredem Honeckem, jež zdobí Albums of the Year udělené Sunday Times či Diapason d'Or od Diapason Magazine. Nebo nahrávka Madrigalů v podání Martinů Voices se sbormistrem Lukášem Vasilkem, která obdržela v roce 2018 Gramophone Editor's Choice, Diapason d'Or a Editor's Choice od Presto Classical. Stejně tak loňská nahrávka Koncertu pro klavír a orchestr č. 4 H 358 Inkantace Ivo Kahánka s Bamberskými symfoniky a Jakubem Hrůšou oceněna Disc of the Week od BBC Radio 3, Recording of the Month z BBC Music Magazine, Choix de Classique HD, Album der Woche od BR Klassik a také letos oznámené krásné ocenění BBC Music Magazine Award.

Katalog nahrávek díla Bohuslava Martinů na Supraphonline: https://bit.ly/…rtinůKATALOG