KATEŘINA KNĚŽÍKOVÁ

Sopranistka Kateřina Kněžíková sestavila repertoár svého prvního supraphonského alba z okouzlujících písní Bohuslava Martinů, Henriho Duparca, Maurice Ravela a Karola Szymanowského, které nahrála s Janáčkovou filharmonií Ostrava pod vedením Roberta Jindry. Objevem pro mnohé budou písně Henriho Duparca. Prostou a zbožnou venkovanku Phidylé, hrdinku jedné z nich, si Kněžíková vybrala pro název celého alba. Spojení s přírodou a s vlastní intuicí vyzařuje ze všech písní.

Kateřino, dramaturgie vašeho alba Phidylé je rozhodně neotřelá, myslím, že některé ze skladeb budou pro posluchače velkým překvapením. Co vás vedlo k vytvoření právě takové dramaturgie?

Vedl mě k tomu fakt, že nerada kopíruji něco, co bylo už několikrát natočeno. Ale to podstatnější je mé zaujetí písňovým repertoárem. Když jsem dostala možnost natočit album, říkala jsem si, čím bych se chtěla prezentovat. Jak bych si přála, aby mě okolí vnímalo. Když jsem si uvědomila, že bych měla natáčet album s operními áriemi, tak by to srovnání bylo nesmírně nekompromisní.
Jak už jsem se zmínila, písně jsou mou láskou. A mám pocit, že u nás není právě písním dávána taková váha. A to bych si přála změnit. Myslím si, že můžu v tomto repertoáru něco říct a jsem v něm svá.

Na albu jsou písně s doprovodem orchestru. Bylo vaším záměrem natáčet s velkým tělesem?

Ano, některé písně jsou v originálním obsazení právě pro zpěv a orchestr. Bylo pro mě velmi přirozené s orchestrem pracovat. Odrazovým můstkem byl jednoznačně písňový cyklus Bohuslava Martinů Kouzelné noci. Vždy jsem si přála ho natočit. Byla jsem o tom přesvědčena o to víc, že doposud neexistovala žádná nahrávka s českou sopranistkou. Další repertoár jsme vybírali poměrně rychle a snadno. Společně s dirigentem Robertem Jindrou jsme objevili písně Henriho Duparca.

Je nesmírně zajímavé sledovat, jaký je rozdíl mezi klavírním a orchestrálním doprovodem. Velmi mě baví sledovat dané rozdílnosti. Do budoucna bych se nebránila zkombinovat na jednom albu právě písně s doprovodem klavíru a orchestru.

Jak důležitý je pro vás text, který zpíváte?

To je alfa a omega. Vždy je to to první, čemu se věnuji ještě předtím, než otevřu samotné noty. Text si pročítám velmi dlouho. Je to, jako bych si četla básně. A právě na této desce je jedna krásnější než druhá.

Jak vnímáte nahrávací proces? Co pro vás okamžiky ve studiu znamenají?

Mám pocit, že je to nejtěžší, co znám. Je tam zaznamenáno naprosto vše, naprosto. Když člověk zpívá koncert, nenechá se ovlivnit nějakou drobností a jde se dál. U nahrávání musí být člověk stoprocentní v každém nepatrném okamžiku. Nikdy nevíte, co se kde stane, jaký záběr se použije. Je to proces, který mě moc baví, ale člověk musí být v dokonalé kondici.

Na albu vás doprovází Janáčkova filharmonie Ostrava, těleso, jehož domovem je region, kde jste se narodila a vyrůstala. Jaká to tedy byla v tomto směru spolupráce?

Janáčkova filharmonie patří k jednomu z mých nejoblíbenějších těles. Velmi mám ráda členy orchestru. V Ostravě jsem svým způsobem doma, byla radost trávit čas s rodinou, bylo to krásné a výjimečné.

S dirigentem Robertem Jindrou spolupracujete už mnoho let. Jak jste vnímala spolupráci právě na tomto projektu?

S Robertem Jindrou jsme nejen kolegové, ale i přátelé v osobním životě. Bylo tedy nasnadě oslovit právě jeho. Měl velkou radost, že jsem se rozhodla pro písňový repertoár, a mou nabídku ihned přijal. Dal mi také možnost nastudovat nové skladby a jsem mu za celou tu spolupráci velmi vděčná. Jako dirigent je nesmírně empatický. Je na něj spolehnutí a pro zpěváka je velkou oporou.

Můžeme se těšit i na koncertní provedení skladeb z alba Phidylé?

Ano, je to v plánu. Nebude to v šíři dramaturgie alba, ale velká část zazní na koncertě, který by měl být 26. června 2021 v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka v Hukvaldech. V plánu jsou i další místa a koncerty, ale termíny jsou zatím v jednání.