MARTIN CHODÚR

Pohádky tisíce a jedné noci českým pohledem – to je nové album Martina Chodúra Tisíc a jedna noc. Populární zpěvák překvapil. Přichází s deskou žánrově pestrou, přístupnou posluchačům všech věkových kategorií, a přitom se srozumitelným konceptem. Propojuje český (moravský) svět s tím arabským, a realitu s pohádkou. Současně je plná hudebních odkazů a milých žertíků. A mimochodem – i graficky je vyvedena více než skvěle. S Martinem Chodúrem sedíme v jedné z místností firmy Supraphon, která desku vydala, album leží na stolku před námi, a první otázka se nabízí:

Jaká byla vaše cesta k Pohádkám tisíce a jedné noci – znal jste je už od dětství?

Ne, poznal jsem je až v poslední době. Kniha Tisíc a jedna noc mi pomohla z dilematu, které jsem pociťoval po albu Martin Chodúr 3 – psát dál a když ano, tak jak? Uvažoval jsem, že pokud se vydám cestou toho, co mě v hudbě zajímá, bude to nepřístupné každodenním konzumentům hudby, a pokud se vydám směrem, který bude fanouškům popu přístupný, ztratím sám sebe a přestanu mít radost z toho, co dělám. Náhodou jsem v té době četl Goethova Fausta, a objevil jsem spoustu odkazů na knihu Tisíc a jedna noc. A protože se mi Faust velmi líbil, koupil jsem si nový překlad knihy Tisíc a jedna noc do angličtiny. Její příběhy jsou často nezajímavé, povrchní a z našeho pohledu i srandovní, ale jsou součástí širšího rámce, a to činí celou knihu zajímavou. Zmíněný rámec v ní znamená naprosto vše. Každý příběh má svůj vlastní rámec, pak je tu vyšší rámec, kdy osoba vykládá příběh, a ještě vyšší rámec, kdy tohle všechno vypravuje další osoba. Formou tohoto kaleidoskopu vše směřuje k Šeherezádě, která potažmo vykládá úplně všechno. Otevřou se tak možnosti interpretace, které by tam jinak nebyly. Člověk začne přemýšlet, jak to všechno funguje dohromady, a proč to funguje. V knize Tisíc a jedna noc jsou zcela rozdílné věci spojené v celek v rámci určitého rámce. To pro mě byla obrovská inspirace.

Podobně jste tedy začal koncipovat i vaši novou desku…

Ano. Došlo mi, že musím mít nějaký rámec, který ty dva protipóly mojí kariéry pojme – a pak to bude ono. Budu moct dělat populární hudbu s myšlenkami. Rámcem je můj hlas, ze kterého nemůžu vystoupit, ostatně díky němu jsem známý. Navazuji na určitou tradici, ale tematicky, příběhově i žánrově můžu být pestrý. Podobně, jako kniha Tisíc a jedna noc, jejímž rámcem je Šeherezáda. Na mém albu je i spousta dalších literárních, hudebních a osobních odkazů, hudebních fórků a příběhů, a všechno to spojuje můj hlas. Koncept Tisíce a jedné noci, který jsem si vytvořil, mi tak dává smysl.

Tedy jste se sám sobě nezpronevěřil, a navíc se možná rozšíří okruh vašich fanoušků a posluchačů…

Doufám. Možná by bylo jednodušší vytvořit něco nepřístupného, a neřešit otázku formy. Ta se u takových záležitostí většinou neřeší. Vezměme si třeba moderní vážnou hudbu. Řeší se jenom konkrétní umělecký problém, ale už se neřeší její podání lidem. Taková věc dospěje do stádia, kdy nezajímá vůbec nikoho. Protože si ale zejména moderní vážná hudba klade pouze umělecké cíle, je to v pořádku. Osobně jsem velmi rád za to, že existuje, protože jsem konzumentem i té nejnepřístupnější tvorby.

Kniha Tisíc a jedna noc oslovuje už poměrně dlouhou dobu různé generace čtenářů. Zdá se mi, že i hudbu na albu jste komponoval tak, aby byla přístupná různým generacím, a tedy i dětem.

Je to tak. Možná je to dané i tím, že mám pěti a půlletého syna, který byl při natáčení. Často jsem totiž točil doma ve svém studiu – a on to všechno slyšel, všechno vnímal a některé melodie si zpíval. Píseň nemusí být nutně moderní a originální ve všech svých aspektech, aby byla zajímavá. Kdysi jsem chtěl skládat písně s netypickou formou a třeba s ne zcela běžnou posloupností akordů, ale člověk se po čase dostane do začarovaného kruhu. Při práci na albu Tisíc a jedna noc bylo moje snažení jiné. Chtěl jsem, aby se mi písně dobře zpívaly a líbily se posluchačům, a přitom zůstat v ranku populární hudby. To je styl, který má jasně dané limity. Jdou trošku nafukovat, ale ne moc, muzika musí zůstat posluchačům přístupná. Podobně k hudbě přistupuje například Leonard Cohen. On je víc básník a v jeho textech je úplně všechno, ale jeho písně jsou jednoduché, pěkné, nakonec si je zpívají i moje mamka a babička.

V písni Malí lidé na albu Tisíc a jedna noc jste zaznamenal i hlas vašeho syna. Možná přijde zanedlouho doba, kdy spolu budete zpívat duety!

(Smích) Syn zpívá rád, ale zatím raději sám. Každou písničku nejdřív zazpívám s ním, ale pak ji chce zazpívat samotný. Některé písně z mého nového alba perfektně ovládá. Občas z legrace říkám, že na některé svoje koncerty budu místo sebe posílat jeho, když ty písně stejně umí.

Deska Tisíc a jedna noc připomíná monotematické projekty, které dělaly třeba kapely Pink Floyd nebo u nás Olympic. Chtěl jste vytvořit konceptuální al­bum?

Do určité míry ano, je tu silný koncept, některé písně vznikaly tak, aby ho naplnily. Potřeboval jsem třeba na určitém místě desky písničku, která bude mluvit o konkrétních věcech, tak jsem ji tam napsal. Každá píseň má svoje místo a svůj smysl. Ovšem na rozdíl od kapel, které jste zmínil, já mířím na popové publikum, ostatně vyšel jsem z talentové soutěže. Jde tak o sice konceptuální, ale popové album. A v rámci toho popu si nemůžu hudebně dovolit tolik, co zmíněné rockové skupiny.

Hudba na desce je žánrově a stylově rozdílná, každá píseň má jinou náladu. A celé album otevírá předehra. To by zase mohlo evokovat muzikál.

Na muzikál tu není dost dramatického děje. Pro mě je dobrým prostředkem pro zpracování velkých příběhů opera, ne muzikál. Proto jsem nikdy nebyl příznivcem muzikálů s velkým příběhem. Nepřijdou mi v rámci muzikálu dostatečně uvěřitelné.

Zůstaňme ještě chvíli u hudebních žánrů a stylů písní vašeho alba. Každý posluchač tu může slyšet jiné předobrazy – někdo hudbu Karla Svobody, jiný světové evergreeny, další pak třeba kapely ABBA, Blackmore´s Night nebo Electric Light Orchestra…

V nejrůznějších hudebních hrátkách a žertících se odkazuji ke svým oblíbencům, k umělcům, kteří mě oslovili. Každý odkaz ale musí fungovat v symbióze s textem písně a s tím, co chci sdělit. Kdysi jsem hrál v rockové kapele, a v kapelovém životě mi vadilo, že jakákoliv myšlenka se musí vždycky zpracovat stejně, stejným zvukem, a nedá se z toho nijak vystoupit. Jako sólový umělec si můžu vybrat, jak myšlenku zpracuju. Odkaz na hudební styl a jiného umělce může navíc pomoct pochopit to, co jsem chtěl říct. Některé odkazy tak jsou naprosto zjevné: píseň Tajemství je odkazem a poděkováním kapele Electric Light Orchestra, samozřejmě v mém podání, kdy se snažím naplňovat mantinely populární hudby tím, co jde. A je tu i několik hudebních žertíků. Třeba píseň Malí lidé je napsaná v sedmiosminovém taktu, který je zcela nepopový, ale navazuje na takové písně jako jsou třeba sedmičtrtinové Money od Pink Floyd. A song Beskydy v mlze, to je odkaz na moji lásku k bossa nově.

V textech písní vašeho alba jste orientální Tisíc a jednu noc přenesl do současného Česka, respektive na Moravu. Bylo to těžké?

Jakmile jsem přišel na ten koncept, o kterém jsme mluvili, tak už ne. Vznikla titulní píseň Tisíc a jedna noc, a ta se mi natolik zalíbila, že z ní ostatní písničky silně vycházejí a vlastně ji komentují. Napsal jsem ještě Baladu o Tisíci a jedné noci, ve které je sepsán příběh alba, a pak už to šlo rychle. Najednou jsem měl všechny myšlenky vymezené, zařazené tak, že dávaly smysl, a bavilo mě s nimi pracovat. V písni Chopin ve Valldemosse mě třeba napadla myšlenka, že Chopin a Beethoven jsou vlastně obrácené osudy. A to jsem rozvinul. Silným momentem alba se tak pro mě stalo poznání, že jaký člověk je, to nachází i kolem sebe. A když ovlivní sám sebe, může ovlivnit i okolí.

Když jsme u Beethovena a Chopina, posloucháte vážnou hudbu?

Velmi často, už proto, že jsem klarinetista a vážnou hudbu jsem studoval. Klasika má daleko víc možností než pop. Její rámec je natolik široký, že je v ní možné všechno. Používá jiné formy než hudba populární, širší, složitější a méně přístupné širokému publiku. Vážná hudba mi tak při poslechu pomáhá přemýšlet nad mojí prací, ať už hudební nebo textovou. A přemýšlím u ní samozřejmě i o dalších věcech.

Spoustu nástrojů jste si na album nahrál sám, nicméně tu hraje i vaše kapela…

Souhra byla skvělá. Moji spoluhráči jsou profesionálové, učitelé, experti ve svých oborech, a hlavně jazzoví hráči. Dnešní jazzmani zahrají všechno – jazz, rock i vážnou skladbu, nic je nepřekvapí, ostatně styly se dnes hodně mažou. Současně mají přehled o nástrojích. Já jako autor jsem připravil podrobné demoverze jednotlivých písní, oni z pozice svých zkušeností a svého umění zhodnotili jejich myšlenku, a společně jsme je co nejlépe nahráli. Tak, aby album působilo jako celek. Konkrétně: demo jsem rozepsal hráčům do not, jenom formově, harmonicky, a potom jsme se sešli jako rytmika – basa, bicí, elektrické piano, hammondky nebo akustické piano. To je vlastně páteř každé nahrávky. Jinak řečeno: do malého orchestru, který jsem připravil, jsme nahrávali kostru. Tak se do písní dostávaly myšlenky, které jsme chtěli sdělit.

Lehce jsou tu slyšet i náznaky arabské hudby.

To je další hudební fórek. Téměř v každé písni je nějaký odkaz na orientální kulturu a knihu Tisíc a jedna noc. Nechci se chválit, ale je to tam chytře schované. Třeba v písni Blíženci, což je jednoduchá zamilovaná balada, zní v motivu klarinetu orientální stupnice. V Chopinovi ve Valdemosse je arabská flétna. A tak dál, jsou tu další drobnosti, náznaky a letmé dotyky arabského světa. Připomenutí, že tím, kdo to album vypráví, je Šeherezáda.

Arabský svět s tím českým propojujete i na obalu desky. Booklet obsahuje všechny texty, a výtvarně působí dost neotřele. Přitom na něm není váš obličej. Schválně?

Ano. Jsem rád, že se mnou spolupracovalo duo skvělých designerů Tomski&Polanski. Chtěl jsem, aby obal alba odpovídal jeho konceptu a příběhu. Motivy, které se objevují v písních, se objevují i v bookletu a na titulu desky. Víte třeba, jak s arabským světem souvisí odkaz zasněžených Beskyd? Když jste v Dubaji a podíváte se na duny písku v poušti osvětlené sluncem, vypadá to jako sníh. Na obrázku je tak současně zasněžený beskydský kopec, a zároveň rozfoukaná písečná duna. Jde tedy zase o důkaz, že se na všechno můžeme dívat skrze Tisíc a jednu noc. Já sám jsem tím byl jednu dobu tak posedlý, že jsem to nacházel naprosto všude.

MULTILINK: https://lnk.to/…cAJednaNocWE