KAREL DENIŠ

Dvojalbová kompilace s názvem Pop Rock Line 1966–1973, která navazuje na předchozí tituly Beatline 1967–1969 (2016), Big Beat Line 1965–1968 (2017), Beat (Al)Boom 1968–1970 (2018), Rock Line 1970–1974 (2019), Jazz Rock Line 1971–1981 (2020) a Art Rock Line 1971–1985 (2021), mapuje fenomén českých bigbítových coververzí. Sestavil ji, jako všechny předtím, dramaturg a producent Supraphonu Karel Deniš. Byla to práce radostná, ale ne jednoduchá.

Pop Rock Line 1966-1973 je již sedmá kompilace ze série Line. Co vás přimělo koncipovat ji jako výběr coververzí zahraničních písní v podání československých skupin a zpěváků?

Došli jsme k tomu vylučovací metodou. Je to už sedmé dvojalbum v řadě Line a na těch předešlých jsme probrali spoustu nahrávek ze šedesátých, sedmdesátých a už i osmdesátých let minulého století. Předchozí dvě alba byla, řekněme, hodně závažná. Jedno byl jazzrockové a jedno artrockové, což znamená, že na nich byla představena složitější hudba s delšími stopážemi.

A pak jsem si uvědomil, že než definitivně opustíme šedesátá léta, měli bychom to udělat v okamžiku, kdy budou kompletní. Na předcházejících kompilacích jsou samozřejmě velká jména československé hudební historie, ale v té době, kterou já si užil, a proto mám tu drzost dávat ji dohromady, vycházela spousta singlů a ípíček s kapelami, které se někdy ani nedočkaly vydání celého alba a někdy se později staly doprovodnými soubory.

Na těch singlech a ípíčkách byly dost často coververze. My je tehdy rádi kupovali, protože to byla cesta, jak jsme mohli alespoň v české verzi, někdy velmi nedokonalé, slyšet světovou muziku. To byl důvod, proč doplnit přelom šedesátých a sedmdesátých let takovou kompilací.

Vycházely coververze zahraničních písniček i proto, že ve druhé polovině šedesátých let tu nebyl dostatek kvalitní československé hudby?

Myslím, že to tak nebylo. Byl tu Semafor, další hudební divadla, řada dobrých kapel i zpěváků, a původního repertoáru bylo dost. Bigbítových skladeb ale méně. Televize i rádio pokrývaly především mainstream. A tam, kde mainstreamová sólová scéna cítila, že by písnička mohla být populární, tak ji využila.

Byla však spousta rockového repertoáru, amerického, britského nebo třeba italského, která nebyla pokryta, protože to byly skladby vystavěné především pro prezentaci skupin. Řekl bych tedy, že tu nebyla nouze o český repertoár, ale o podobně vystavěný rockový český repertoár.

Nahrávali naši hudebníci v šedesátých letech i coververze skladeb východních hudebníků?

V šedesátých letech ne. Připusťme, že naše oko a ucho byly obráceny na Západ. V další desetiletce už se to trochu změnilo, protože se sem tam v repertoáru některých objevily i předělávky písní kapel z východního bloku.

Jak českoslovenští interpreti nakládali s texty?

Kompilace Pop Rock Line 1966-1973 dokazuje, že se zpívalo především v angličtině, která byla lepší, anebo horší. Jednak to vypadalo světově, a jednak mohl být s českými verzemi textů už tehdy problém. K tomu, abyste mohli k písni nazpívat český text, totiž bylo potřeba souhlasu původních autorů. Dnes už to platí bezvýhradně. Vydat dnes coververzi kohokoli v české verzi bez předchozího povolení je úplně vyloučeno, protože by z toho byl velký průšvih týkající se porušení autorských práv.

Tyto zákony, k nimž jsme se připojily, platily již od padesátých let. Jenže v letech padesátých, šedesátých, a dokonce i později jsme se tím u nás moc nezaobírali. Vznikla tedy řada coververzí, které neměly souhlas původních autorů. Nicméně i kvůli tomu, že průšvih byl nadohled, se spíše zpívalo anglicky.

Lidé nám občas píšou, že jsme na některém albu ze série Line na něco zapomněli. Problém spočívá v tom, že chtít dnes některé takové písně vydat znamená dodatečně požádat o souhlas s českou verzí. Jenže v některých případech, a není jich málo, ho nikdy nedostaneme. Obecně například Francouzi dávají neradi souhlas k cizojazyčným verzím, takže u šansonu se někdy dostanete do úzkých, a podobně. Tím chci říct, že na albu Pop Rock Line 1966-1973 není všechno, co bych si přál. Kvůli té právní zábraně.

Z jakých archivů jste pro dvojalbum Pop Rock Line 1966-1973 čerpal?

Prakticky všechny jsou ze supraphonských a pantonských. Na předchozích kompilacích jsem dost často sahal i po skladbách z archivu slovenského Opusu, které jsme licencovali. Na tomto jsou písně, jež máme běžně v katalogu. Jsem na ně hrdý, protože je mezi nimi spousta věcí, které předtím na žádném cédéčku nevyšly a některé jsme pro tuto příležitost nechali poprvé zdigitalizovat.

Není to žádné vědecké dílo. Sestavuju co nejposlouchatelnější a snad nejkompletnějších kompilace našeho katalogového repertoáru. 

Váže se k historii některé skladby zajímavost?

Jsou tam písně v podání interpretů, kteří měli k bigbítu vcelku daleko. Třeba Petr Spálený s kapelou Apollobeat sice měli v názvu slovo beat, ale hráli spíš pop. Že se pustili do bigbítového repertoáru, bylo docela překvapení.

Asi posluchačsky nejatraktivnější je na dvojalbu píseň od The Samuels, což byla původně rokenrolová kapela. Na začátku sedmdesátých let, jako spousta našich dalších, jezdila hodně vystupovat do Polsku. A tam chtěli bigbít, takže The Samuels ho začali hrát. Na dvojalbu je coververze písně britské hardrockové kapely Gun, která se jmenuje Race with The Devil. Je to velmi kuriozní, zajímavá, netypická, a proto tuto příležitost poprvé digitalizovaná nahrávka.

Jak moc se čeští interpreti snažili ve svých verzích přiblížit originálnímu zvuku?

Snažili se velice, ale jednoduché to neměli. Jednak měla velmi různorodou úroveň jejich angličtina, a když byla horší, snižovala důvěryhodnost coververze. Zásadní problém byl ale to, že nebyly nástroje, ve studiích nebyly zvuky a chyběli zvukaři, kteří by je dokázali takříkajíc natáhnout. Tam, kde v písních americké kapely použily zásadní kilo na Hammondovy varhany, zazněl v české verzi kníkavý varhanní zvuk. Nástroje, které naši hudebníci používali, totiž nebyly s Hammondy srovnatelné.

Když kapela potřebovala použít nějaký dobrý kytarový efekt, nemohla si ho koupit. A tak si je muzikanti stavěli z domácích zdrojů. Takže třeba v předělávce velice pěkné nahrávky skupiny Cream Strange Brew, kterou zpívá Hana Ulrychová s kapelou Atlantis, není kytarové sólo na úrovni sóla Erika Claptona. Nejenom technicky, ale především zvukově. Přesto je ta písnička krásnou ukázkou toho, jak k ní mohl český interpret přistoupit. V originále zpívá Eric Clapton ve falzetu. Hana Ulrychová, protože je dáma, měla svůj hlas posazený nad ten jeho falzet, a tak vznikla velice zajímavá kombinace dívčího hlasu a velmi zásadního bigbítu. Jen zvuk kytary nebyl správný.

Jak se československé kapely tehdy k původním nahrávkám dostávaly?

Bylo to složité. Po roce 1965, kdy se u nás uvolnily poměry a sem tam někdo dostal devizový příslib pro cestu do zahraničí, se více cestovalo. Jenže peněz, které naši občané dostávali, bylo tak zoufale málo, že koupit si v zahraničí elpíčko byla z hlediska rodinného rozpočtu obvykle zbytečnost. Něco se dalo dovézt z tehdejší Jugoslávie, protože se tam jezdilo častěji a tamní vydavatelé dávali dost často na trh licence západních desek.

Naprosto zásadní ale byli diskžokejové, například Pavel Černocký, Petr Sís a další. Vlastnili singly a pražským muzikantům je půjčovali. No a zcela zásadní zdroj bylo rádio. Všichni jsme každý den v sedm večer poslouchali Rádio Luxembourg, které v angličtině vysílalo cokoli. Všechno jsme natáčeli na kotoučový magnetofon, protože kazety přišly později, byli jsme naštvaní, když rádiový diskžokej do začátku nebo konce skladby promluvil, občas jsme nevěděli, jak se písně jmenují, ale byl to nejlepší zdroj. Myslím si, že většina kapel při tvorbě coververzí na začátku vycházela právě z vysílání Radia Luxembourg.

Mají písně, které jsou na dvojalbu Pop Rock Line 1966-1973, jen jednu tuzemskou verzi?

Jsou mezi nimi i takové, které jich mají více. Vzhledem k tomu, že kapely dost často nahrávaly nejenom v supraphonských, ale i rozhlasových studiích, existují v Brně či Ostravě variantní nahrávky. Písničku Dívčí král, původně Never Marry a Railroad Man od nizozemských Shocking Blue, nazpívala Marie Rottrová s Flamingem, a zpíval ji u nás ještě někdo jiný. Písnička Venus, rovněž od Shocking Blue, má také dvě, možná tři verze. Zajímavostí, kterou ale na dvojalbu nemáme, je Hey Jude od Beatles, již nazpívali Marta Kubišová i Petr Němec dokonce ve stejném roce. Roku 1970 ale Martu Kubišovou zakázali, takže se u nás hrála jen verze od Petra Němce. Texty byly odlišné a povolení k nim nakonec nedostal ani jeden z nich. Proto ty písně dnes v rádiích neuslyšíte.

V bookletu dvojalba píšete, že tehdy se coververzím říkalo pajcy. Zní to trochu neuctivě. Jak bylo mezi muzikanty přebírání písní vnímáno?

Případ od případu. Pajcy, což je počeštěné slovo převzaté z němčiny, se říkalo písničkám, v nichž se kapela snažila hrát takzvaně jedna ku jedné. Obvykle to dopadalo špatně, protože, jak už bylo řečeno, nebyly hlasy, nebyly nástroje, nebyly potřebné studiové zvuky. Někteří muzikanti si ale původní verze předělávali, a to už bylo o něčem jiném. Nevím, jestli by původní interpreti nad těmi úpravami vždycky jásali, ale my si toho velmi vážili. Byla to pro naše muzikanty cesta.

Na jedné z předešlých kompilací série Line je předělávka písně Beatles od Petera Lipy. Udělal z ní jazzrockovou verzi a je opravdu zajímavá. Na jiné kolekci z této série rozsekali The Progress OrganiZation jinou písničku Beatles doslova na kousíčky. We Can Work it Out byla původně tříminutová a oni ji předělali do úplně jiné, mnohem delší podoby. To už nebyly pajcy, to byly aktivní, individuálně vymyšlené a fantazií opatřené verze.

Kdo byl podle vás mistrem coververzí?

Na dvojalbu je hodně zastoupený Pavel Sedláček, a to sám i se dvěma kapelami. Pamatujeme ho jako rokenrolistu, zpěváka ze Semaforu, z duetu s Evou Pilarovou, s níž tehdy žil, ale na Pop Rock Line 1966-1973 se ukazuje jako mnohostranně talentovaný zpěvák, který solidní angličtinou dovedl převést do české podoby leccos. A nedělal to špatně.

Jsou tam i ukázky z toho, co se mu dost vyčítalo. Natočil totiž dvě ípíčka beatlesovských písniček. Čtyři byly zpívané anglicky a čtyři česky. Ty česky zpívané jsme použít nemohli, protože k nim nejsou souhlasy k textům Petra Rady, ale dvě anglické na dvojalbu jsou.

Tam, kde Sedláček svým klukovským hlasem zpíval Paula McCartneyho, to bylo fajn. V momentě, kdy se výtečná kapela, kterou vedl Rudolf Rokl, pustila do písně Strawberry Fields Forever, kterou český textař nazval Jahodí snům lahodí, bylo zle. Ti, kteří znají tuhle nahrávku v původní verzi vědí, že je to obrovské studiové dílo s mnoha aranžerskými nápady.

Kolik času jste přípravou dvojalba Pop Rock Line 1966-1973 strávil?

Poměrně dost, protože to byla sakramentská práce. Zaprvé jsem si musel vymyslet téma, pro které je dost nahrávek a celé to bude dávat smysl. Zadruhé jsem k tomu musel přeposlouchat tak trojnásobek písní, než kolik jsem jich nakonec použil. Zatřetí jsem se je musel snažit seřadit tak, aby se u nich posluchač nezbláznil. V hlavě se mi to tedy honilo tak tři čtyři měsíce, než vypadla sestava, která je na dvojalbu.