RADÚZ MÁCHA

V letech 2003–07 studoval Radúz Mácha hudebně-dramatický obor Janáčkovy konzervatoře v Ostravě, kde odmaturoval rolí Tita-Naneho v Goldoniho Poprasku na laguně. V době svých středoškolských studií už hostoval v Těšínském divadle, v ostravském Divadle Petra Bezruče a v Národním divadle moravskoslezském. Po úspěšném absolvování ostravské konzervatoře byl přijat ke studiu činoherního herectví na JAMU. Při studiích hostoval v divadelním spolku Eventualité, v divadle Husa na provázku či v HaDivadle. Od srpna 2011 je členem Činohry Národního divadla, kde v roce 2017 získal Cenu ředitele pro umělce do pětatřiceti let. O rok později zazářil v hlavní roli Zweigovy Netrpělivosti srdce, kterou na scéně Stavovského divadla inscenoval režisér Daniel Špinar. V roli citově rozpolceného mladíka Antona Hofmillera si podmanil diváky i odborné recenzenty.

Radúzi, vzpomenete si, jaké to bylo, když jste se o této nabídce dozvěděl?

Když mi Daniel Špinar nabídl roli Antona v Netrpělivosti srdce, přiznal jsem se mu, že ten román neznám, a tak mi vylíčil, o jakou roli jde. Že vše závisí na mně a že prakticky neslezu z jeviště. A ať se připravím na hodně textu. Že by bylo dobré, kdybych se přes prázdniny už scénář začal učit. A že očekává osobní invenci. Ať do té role přinesu něco ze sebe. Ihned jsem si román přečetl a ohromně se mi líbil. A bylo mi jasné, že teď je ten okamžik, na který jsem v Národním divadle sedm let čekal. Že konečně přišel!

Co pro vás bylo v této inscenaci nejtěžší?

Několikrát za představení vystoupit z role. Ctít takový ten zcizující efekt brechtovského stylu, dokázat oddělit ty dvě polohy. Na tom jsem musel nejvíc pracovat. Také jsem se snažil „ukormidlovat“ své prožívání. Měl jsem přední stranu scénáře zhusta popsanou slovy z připomínek: křeč, tlustě, ruské divadlo, na první dobrou, buldozer, antika – která jsou různě přeškrtaná a pod tím zvýrazněná hesla jako: Rakousko, lehkost, barvy, překvapovat, umyslet to hlavou… Jiné scénáře takhle hustě popsané nemám.

Jak moc byly pro vás důležité kostýmy a výprava?

Pro chápání Antonovy povahy, když jsem ji četl v románu, mi přišlo velmi příznačné jeho řešení situací, jejichž tíhu neunese. Prostě vždy uteče jako malý kluk. Běží a běží. Zklamalo mě, že ve scénáři tohle nebylo. Ale ještě jsem v tu dobu nevěděl, že na jevišti bude točna. Vyjádřit tohle všechno točnou považuji za dokonalý nápad. Ona vlastně znázorňuje Hofmillerovo pochroumané svědomí, které se mu neustále točí a motá hlavou. Není z něj úniku. A kostýmy nám pomáhají k potřebné stylizaci celé inscenace včetně hraní. Už tím, jak jsou rakousky pintlich.

Jak inscenaci vzali diváci?

Přiznám se, že v takové míře jsem nic podobného nezažil. Po premiéře za mnou chodilo hodně lidí a upřímně mi gratulovalo. Také mi jich spousta psala i volala. Chtěli si se mnou povídat, co v inscenaci viděli, jak na ně má role působí, že mě takhle ještě hrát neviděli. To samozřejmě potěší. Dodává mi to energii. Po premiéře vyšlo i dost hezkých kritik.

Být celý čas na jevišti musí být velmi vyčerpávající.

První veřejná generálka a předpremiéra byly ve stejný den. Při večerním představení jsem byl asi dvě minuty během hraní úplně mimo. Mozek vypnul a potom už vůbec nevím, co jsem těch pár minut dělal a říkal… Ale dohráli jsme. Konec už si celkem pamatuji. Akorát jsem si pak musel za oponou na pár minut lehnout. Později jsem si vytvořil takový rituál, že si před začátkem dám dva hroznové cukry a zapiju to kolou. Po představení mi pak nějakou dobu trvá dostat ze sebe zbylé emoce, a navíc mám problém, že občas trpím na migrény. Musím sice vynaložit spoustu energie, ale stojí to za to. Mám z té příležitosti obrovskou radost a vím, že za to musím platit takovou daň. A je mi jasné, že něco podobného se už nemusí opakovat.

Po třech letech od divadelní premiéry jste dostal nabídku natočit Zweigův román jako audioknihu. Jaké to bylo?

Jsem Supraphonu opravdu velmi vděčný za tuto možnost. Mohl jsem při přípravách znovu hlouběji proniknout do tohoto úžasného románu a najít v něm opět něco nového a podnětného k hraní při dalších reprízách na jevišti. Mikrofon nabízí určitou intimitu hereckých prostředků. Za nejtěžší považuju asi audio ztvárnění všech ostatních vedlejších postav při jejich přímých řečech. Ale celkově mě ta práce opravdu nesmírně bavila, naplňovala. Nahrávání audioknihy jsem si užil a znovu prožil celý Antonův příběh. Bez škrtů, divadelních zkratek a stylizace. Jen můj hlas, kniha a mikrofon. Krásná výzva.