MICHAL KINDL

Talentovaný muzikant Michal Kindl vydává svoji druhou desku. Album nazvané Loutka devátá je vlastně pokračováním předešlé skladatelovy desky Barvy, a Kindl se tu v jedenácti písních představuje jako skladatel i zpěvák. Jeho písničky jsou ze života a o životě. Čas strávený jejich poslechem je velice dobře strávený. Michal totiž dobře ví, o čem zpívá.

Pojďme nejdřív trochu do historie. Na svých webových stránkách připomínáte, že jste vystudoval Integrovanou střední školu obchodu a služeb. Naučila vás dovednostem, které se vám hodí i dnes?

Naučila mě spoustu věcí. Najít si správnou střední školu je hodně těžké. Po základce totiž spousta lidí neví, co má dělat, kam se dál ubírat. Je důležité najít si něco, co nás bude v životě bavit. Ne, co musím, ale co chci. Musím říct, že střední škola, kterou jsem vystudoval, mi přinášela radost. Nebyl jsem moc dobrý student, ale s učiteli, když je dneska potkám, mám moc hezký vztah, a to je důležité.

A některé věci, které jste se tu naučil, používáte dodnes jako manažer… 

Určitě. Začíná to účetnictvím a končí psaním všemi deseti prsty na klávesnici. Škola mi navíc dala obecný ekonomický přehled, což je, obzvlášť v dnešní době, moc důležité. Je dobré umět aspoň trošku předvídat, co se může s ekonomikou – a nám všem – stát. Živit se jenom jako umělec, to se poštěstí málokomu. Já to mám rozhozené na všechny strany, a jsem šťastný, jak to mám. Dělám totiž něco, co mě obrovsky naplňuje a baví.

Jak těžké je být dnes hudebním manažerem? Chodí lidi na koncerty?

Kultura je obrazem společnosti. Tak to bylo, je a vždycky bude. Momentálně máme padesáti až šedesátiprocentní pokles napříč republikou. Společnost je vystrašená, utlumená, a do určité míry i zpohodlněla. Lidi zjistili, že je pro ně příjemnější sednout si doma a pustit si třeba Netflix nebo jinou platformu. Kultura se jim dostává stále víc do obýváků a do každodenního života, aniž by pro to museli udělat jakýkoliv další krok. Třeba takový, že si vezmu košili a sako, a půjdu se podívat na představení do divadla. Další aspekt je to, že je zasažená rodinná ekonomika. Nevíme, co bude, bojíme se, šetříme. Proto, a vidím to i u sebe, rozlišujeme věci zbytné a nezbytné.

Studoval jste hudbu?

Po střední škole jsem se dostal na konzervatoř, měl jsem pocit, že bych měl – už kvůli své německé babičce, která si to přála. Po dvou letech jsem ale odešel, protože mě ta škola netěšila. A jsem šťastný, že jsem to udělal. Nebaví mě dělat věci proto, že bych měl nebo musel. 

Jak vznikají vaše písně? Píšete raději hudbu na text, obráceně, nebo z vás „vypadne“ celá písnička najednou? 

Texty i hudbu píšu rád, a to je asi základ každého úspěchu. Rád hraju na piano. Určitě neovládám veškeré hudební nuance, ale rád si s texty i hudbou hraju. A jak tedy vznikne písnička? Spoustu textů na album Hany Zagorové jsem napsal při procházkách s kočárkem se svojí dcerou. Pršelo, a já jsem psal texty. Většinou je na začátku nějaký obraz, který si vytvořím v hlavě, a koumám, co všechno s tím souvisí, kteří lidé a jak se kolem toho vyskytli. Pak už se na jedno slovo dá napsat hezký text. Další věci vycházejí z mého života, z mých zkušeností. I zkušenost je vlastně určitým obrazem. 

Když píšete písně pro jiné interprety, přizpůsobujete jim je?

Chci je poznat, ideálně předem. Například Hanku Zagorovou nebo Štefana Margitu jsem hodně vyzpovídával, tím se na interpreta líp naladíte. Velký benefit je, že sám zpívám. Poslechnu si tedy, jak Hanka nebo Štefan zpívají, kde dělají pomlky, třeba Hanka je úžasná herečka. Texty se mi pak tvoří daleko lépe. Hance třeba můžu dát do textu víc slov, se kterými si lze herecky pohrát. U Štefana je to zase jinak – album Na správné cestě obsahuje dvanáct příběhů Štefana Margity, dvanáct příběhů, které mi vyprávěl, ať už se týkaly žen, jeho bratrů nebo tématu domov.

Jsou Hana Zagorová a Štefan Margita vybíraví – odmítli nějakou vaši píseň, protože jim nesedla?

Určitě. Každá odmítnutá písnička je ale další zkušenost a cesta k tomu, jak napsat další píseň. Hanka mi třeba přednedávnem řekla: zkus to trochu jinak, a udělej si ze mě legraci. To je pro mě návod, jak psát, a přitom mám samozřejmě pořád na zřeteli specifika její interpretace.

Jak vám jde dělat si legraci z Hany Zagorové?

Těžko. Ale napsal jsem píseň Paní Veselá, která je o paní, která žije v paneláku a skutečně se takhle jmenuje. A hle, už máme srandu – ne z paní Zagorové, ale z paní Veselé.

Ze Štefana Margity je jednodušší si dělat legraci?

Ne. Nejlepší legrace je ta, kterou si člověk udělá sám ze sebe. Když si uděláte legraci z někoho jiného, nikdy nevíte, jak ji přijme. Navíc – z lidí, kterých si vážím, si určitě legraci nedělám. A lidi, kterých si nevážím, vůbec neřeším.

Pro Štefana Margitu se píše asi jinak než pro Hanu Zagorovou. On je operní pěvec a má specifický projev. I když zpívá pop, pozná se, že není popovým zpěvákem…

Mě právě bavilo to propojení popu a operního projevu. Pro Štefana se píše krásně, protože píšete pro několik oktáv. V písničce Loutka devátá na mojí nové desce třeba zazpíval tón c⁴. Bylo deset hodin ráno, nebyl rozezpívaný, a jen tak prostě zazpíval tón c⁴. U něj se můžete rozepsat úplně kamkoliv – a díky jeho interpretaci jsou ty písničky osobité.

Zmínil jste Loutku devátou, což je název vašeho nového alba. Proč zrovna Loutka devátá?

Možná proto, že sám na sebe nahlížím jako na číslo. Představte si, že by každý z nás měl na téhle planetě svoje číslo. To číslo by v nějaké tabulce konalo buď dobro nebo zlo. Na základě téhle úvahy vznikl text k písni Loutka devátá. Představuji si, že devítka je moje šťastné číslo. Po určitých životních eskapádách jsem to číslo přijal. Je to metaforické vyobrazení osobnosti na tomto světě. Jsem věřící člověk a věřím, že je něco nad námi. Přesto každý z nás může určit svůj osud a svoji přítomnost. Minulost změnit nedokážeme, ale přítomnost a budoucnost ano. Řekl jsem si, že jsem taková loutka devátá, která chce, aby to na tom našem světě všechno pasovalo dohromady. I na tu nejtěžší otázku existuje v každém z nás odpověď – ale musíme ji najít. I když ne každý ji nacházet chce.

Řekl jste, že ve vašem životě končí jedna etapa a začíná další. Jaká byla ta končící a jaká je ta nová? 

Skončila etapa, během které jsem potkal spoustu žen a získal spoustu životních zkušeností. Jsem zastáncem moudrosti, že v životě jsou učitelé, a pak partneři. To můžu podepsat. Spousta lidí potřebuje velké učitele a velké školení, aby byli dobrými partnery. Myslím si, že jsem takové školení dostal, proto jedna etapa mého života končí, a další začala – mám dceru, manželku, a moc si to užívám. Je to pro mě velký pocit svobody.

Manželka Barbara s vámi zpívá na nové desce, takže jde o rodinnou spolupráci…

Jasně! Moje žena je umělkyně, filmová maskérka, umí vyrobit úžasné věci, a tahle práce ji naplňuje. K tomu je i produkční, videoklip k písničce Holka z města řešila i po produkční stránce. Máme to doma hezky spojené. Takhle jsem to vždycky chtěl – a povedlo se. Dobré dílo se nejlíp dělá v rodině, nakonec i rodina je vlastně společné dílo.

Album Loutka devátá obsahuje jedenáct písní. Bylo jich na výběr víc?

Bylo jich víc, protože, jak pořád opakuji, skládám rád. Písně, které se nakonec na desku dostaly, jsme vybírali společně s producentem Danielem Hádlem. U natáčení každé písně se mnou byl i Štefan Margita. Beru ho jako svého tátu, a tak jsme na natáčení jezdili společně. Bylo mi to příjemné – nejsem zase tak ostřílený profík, abych natočil každou písničku hned na první dobrou, a Štefan s Danem mi hodně pomáhali dostat se před červenou do té správné nálady. Vždycky je důležité mít vedle sebe někoho, kdo vám rozumí. Nemyslím tím po stránce intonační, ale duševní.

Můžete představit kolegy, se kterými jste desku nahrál?

Mám svoji kapelu, se kterou jsme spoustu věcí dali dohromady, hodně aranží je pak dílem Dana Hádla. Holky ze smyčcového kvarteta daly desce hudební vizuál. Obecně mám taková vážnohudební seskupení rád. Teď se třeba těším, až budeme se Štefanem Margitou zpívat s košickou Státní filharmonií. Taková věc je, myslím si, pro každého zpěváka obrovský svátek. Krásná odměna za to, co vykonal.

Proč, podle vás, nepatří do popového textu politika a náboženství?

Protože každý máme svoji pravdu, své názory, a autor písně nemá nikoho poučovat. Pravda je osobitá, každý ji vidí jinde. Stejně tak nemůžu v písňovém textu použít oslovení „pane bože“, protože každý vidí boha úplně jinak. Jak říkám, každý má svoji pravdu. A já chci psát texty otevřené co nejširšímu spektru publika.

Jako manažer jste spolupracoval se známými a populárními zpěváky a skupinami – namátkou třeba s Olympicem, Davidem Kollerem, Jankem Ledeckým, Martou Kubišovou, 4TETem, Věrou Špinarovou… Která ta spolupráce byla nejpříjemnější?

Ve skládání mě velice ovlivnila spolupráce s Věrou Špinarovou a její odchod. Pořádal jsem její poslední koncert v Čáslavi, kde, bohužel, zemřela. Ze dne na den jsem skončil s hraním na večírcích, svatbách a firemních akcích, všechny jsem odvolal. Stalo se mi to, co říká Zdeněk Svěrák: už jsem tam nebyl rád. Věra Špinarová mi vždycky v šatně říkala – ty pořád dáváš na ty svoje Facebooky, že něco točíš, ale co něco složit a zazpívat? Chci slyšet nějakou tvoji písničku! Tak jsem se po jejím odchodu zavřel do sebe, ten pocit se nedá popsat slovy, a začal jsem skládat písničky a psát texty. Pravda, nějaké písničky jsem napsal už v šestnácti, ale s Věřiným odchodem, to mi bylo nějakých sedma, osmadvacet, jsem začal psát svoji první desku Barvy. A teď spolu mluvíme o další desce, o Loutce deváté. Věrka by určitě měla radost. 

Vyjádřil jste se, že základ písničky Holka z města se zrodil, když jste chodil na devítiletku, a na desku se dostala teď. Stává se vám často, že v sobě nosíte nějaké motivy nebo kousky textu takhle dlouho, a teprve po delším čase vznikne konečná podoba písně?

To ani ne. U Holky z města vznikaly hudba i text najednou, a opravdu na devítiletce, a píseň jsem dal do šuplíku. A protože se hodila na nové album, tak jsme ji natočili. Je veselá, pozitivní, myslím si, že v dnešní době je důležité dělat pozitivní písničky. Chci je psát i zpívat, protože prožívám krásné období. Melancholie a depkaření už bylo dost. Přeci jenom ráno můžeme v klidu vstát, máme tady krásnou přírodu a nejezdí tu tanky.

K písni vznikl klip, kde hraje Lucie Borhyová. Když se na něj člověk dívá, má pocit, že si natáčení velice užívala…

Lucka je chodící optimista. Má krásnou karmu, která z ní jde, taky vystupuje skoro každý den v televizi. Já jsem ji vždycky vnímal jako dobrou moderátorku, ale ona je i skvělá herečka. Lukáš Sochor vymyslel skvělý scénář, klip viděl jako seznamovací rande. Lucka tu měla několik tváří a podob. Má opravdu talent. Troufnu si říct, že ji čeká ještě další herecká kariéra. Náš klip je i díky ní skvělý.