ANDY CERMAK

Zpěvák, pianista a skladatel filmové hudby Andy Cermak několikrát zmínil, že svůj sólový debut Secret December nechtěl uspěchat. Airplay na vlnách Evropy 2 (aktuálně s nakažlivě letní peckou Let Me In) nebo hodnocení 80% v recenzi Josefa Vlčka v magazínu Headliner dokazují, že trpělivost se v tomto případě opravdu vyplatila. Andyho sólová tvorba ale v neposlední řadě skvěle funguje i naživo, což potvrdil mimo jiné během posledních dní na letošním ročníku festivalu Metronome Prague na pražském Výstavišti i na Ice Cream Festivalu tamtéž. O samotném albu, jeho tajuplném názvu, euforii i svobodě nechme už více prozradit samotného Andyho v našem rozhovoru, který je k dispozici také v audiopodobě v rámci série Supraphon Podcast.

Myslíš, že má každý klavír duši a speciální kouzlo?

Dřevěný strunný klavír určitě. Každý je totiž úplně jiný, podobně to mají například i kytary. Liší se zvukem i stylem hraní. Občas se stává, že na rozladěném zadušeném klavíru, kterému ani nehraje pár klapek, znějí některé skladby líp. Hru na piano učím i děti, jejichž rodiče doma mají různé klavíry. Nedá mi to a někdy si na ně pro radost zahraju, napadají mě přitom věci, které mě u vlastního klavíru nikdy nenapadnou. Každý klavír mě svým osobitým zvukem inspiruje ke skládání.

Máš klavír, který tě provází od začátku kariéry?

Mám rovnou dva. Můj táta je skladatel, proto jsme doma měli krásné piano, na které jsem zkoušel hrát zhruba od čtyř do devíti let. Potom ho vystřídalo velké koncertní pianino, které mám doteď. Z rodinného domu jsme ho přestěhovali do bytu, kde se ženou bydlíme už skoro deset let. Znamená to, že mě tenhle klavír provází už téměř tři dekády.

Tvá žena zároveň natáčela videoklip k písni Our Love. Jaké to je spoluvytvářet umělecké dílo se svou milovanou osobou?

Šlo to skvěle, žena totiž také působí v muzikantské branži. Sice na nic nehraje, ale pomáhá kapelám a je aktivní v hudebním světě. Tenhle klip opravdu dělali dva lidi, co se znají nejlíp a nemusí nic předstírat. Mohli jsme se natáčení věnovat, jak dlouho jsme potřebovali a chtěli.

V jakých rovinách vnímáš lásku, o které zpíváš?

Má mnoho podob. Baví mě si uvědomovat a zkoumat, čím vším láska prostupuje. Dotýká se práce, hudby, rodiny i ženy. Každá má přitom jinou sílu a barvu. Do mých písní se promítají všechny, ale většinou se netýkají pouze jedné. Záleží mi zároveň na lásce ke svobodě, která je velmi silná.

Narazíme ve tvé tvorbě i na symboliku svobody?

Určitě, jde o velmi podstatnou složku štěstí. Společně s láskou představuje aspekty, bez kterých nelze fungovat spokojeně. Bez svobody by nešlo dělat skoro nic, co v životě dělám rád. Každý den jsem vděčný za svobodu, kterou mám. S tímto pocitem vstávám každý den, pro umělce je obzvlášť důležitá. A nemůžeme ji brát jako samozřejmost.

Tvé debutové sólové album se jmenuje Secret December. Odkazuje jeho název na nějaký konkrétní prosinec ve tvém životě?

V prosinci jsem se narodil, přímo na Boží hod vánoční. Deska je melancholičtější a pianová, přičemž prosinec má krátké dny, není moc světla a hodně se liší od ostatních měsíců. Název Secret December jde chápat i tak, že má každý své tajemství a niterné pocity. Evokuje ve mně skrytost a jistou hloubku.

Jde tedy o zimní desku, která paradoxně vyšla na jaře?

Nelíbilo se mi, kdyby se nahrávka náladou striktně vázala jen na jedno období. Baví mě kontrast. Každý v sobě máme něco skrytého, a je to s námi pořád. I v květnu může náš život ovlivňovat něco, co obvykle cítíme v prosinci.

Kontrast nabízí i skladba Dark Blue Sky, která navzdory potemnělému názvu zní vesele. Symbolizuje tahle metafora zamračeného nebe poznávání neznámého?

Píseň pojednává o veškerém bádání. Nejen v rámci vesmíru, ale také při všedním životě. Každý den totiž poznáváme nové věci, lidi a situace. Součástí svobody je i možnost objevovat. Osobně je pro mě důležité nikdy nepřestat objevovat. Spojení Dark Blue Sky zní vlastně docela sluníčkově, podobně roztancovaný je i samotný song.

Nutnost poznávání tě tlačí neustále už od vydání první nahrávky Sunflower Caravan?

Myslím, že nutkání poznávat sílí každým dnem. Čím víc toho člověk pozná, tím víc si uvědomuje, že toho ví stále málo. Dostávám impulzy jet dál a zkoušet nové věci, teď se projevily skrze sólovou desku. Víc jsem se otevřel spolupráci s jinými kapelami, ale i cestování nebo vykračování z komfortní zóny.

Jedním z nových umělců, se kterými spolupracuješ, se stal německý producent Niko Stoessl. Jak jste na sebe narazili?

Seznámili jsme se v baru v Berlíně. Řekl mi, že dělá producenta, tak jsem mu pustil písně Sunflower Caravan, které se mu líbily. Naznačil jsem, že plánuju sólovku a možná bychom něco mohli zkusit společně. Za pár let jsem hledal sound engineera, který by mi zmixoval desku. Poslouchal jsem nahrávky asi pěti dobrých českých producentů, s nimiž by se mi hezky spolupracovalo. Pořád mi to ale nějak nesedělo ke zvuku, který jsem si představoval. Nechtěl jsem se hrnout do věcí jen proto, že jsou jednodušší. Vzpomněl jsem si na Nika a jeho práce měla něco, co jsem přesně chtěl. Technicky to ani nedokážu popsat, věci do sebe prostě zaklaply. Poslal jsem mu dema a spolupráce mohla začít. Všechno jsem nahrával doma a posílal do Německa, jeho práce nepotřebovala žádné další úpravy. Když jsme se pak osobně sešli v Berlíně, šli jsme na pivo a nikdy dlouze nevysedávali ve studiu.

Takže vzniku tvého sólového debutu předchází náhoda z berlínského baru?

Vlastně ano. Má žena kamarádí s kapelou IAMX, hlavně s jejím technikem, který Nika do baru přivedl. Nijak jsem ho dopředu nevyhledával, prostě se zjevil v mém životě. Většina důležitých seznámení probíhá takhle náhodou.

Jaké to je tvořit po tolika letech hudbu mimo Sunflower Caravan?

Je to úplně jiné. Sunflower Caravan představuje druhou rodinu. Měl jsem v sobě zakořeněné, že každý hudební nápad nebo kreativní impulz souvisí jenom se Sunflower Caravan. Neexistovalo, že by někdo z nás hrál v jiné kapele, nebo že bychom oslovovali extra hosty. Sólová dráha symbolizuje novou etapu. Najednou o všem rozhoduju sám, člověk se musí učit nové věci. Nadále chci ale spolupracovat jen s lidmi, se kterými si dobře rozumím. Sólovka je zároveň popová melancholická alternativa s pianem, která se do kapely tolik nehodila. Příliš se tloukla s rock’n’rollem, který jsme vždy dělali. Nechtěl jsem nic tlačit na sílu, a tak se rozhodl v tomto duchu natočit celou sólovou desku.

Tvá osoba se často spojovala s žánrem britpop. Vnímáš nějakou souvislost?

Britpop mám moc rád, baví mě třeba ale i 60. léta. Od The Beatles přes The Who až po Davida Bowieho. Mám pocit, že britpopové kapely na ně navázaly. Tenhle termín nemám striktně spojený s devadesátkami, ale spíš typem písní. Vybavím si kvalitní popové písně, od kterých je odstřižena tvrdá rocková složka. Sunflower Caravan nikdy nešlo úplně uchopit, vždy nám ale šlo o písňovou formu se silným refrénem.

V počátcích Sunflower Caravan jsi na koncertech nezpíval. Co zapříčinilo zlom, kdy sis uvědomil, že bys měl začít?

Deset let jsme hráli instrumentálně. S mým bráchou, který je bubeník, jsme hráli úplně odmala. Naši rodiče měli kapelu, zkušebnu jsme proto měli ve sklepě. Tehdy jsme se styděli zpívat, vlastně nás to ani pořádně nenapadlo. Automaticky jsme spojili klávesy a bicí, ale vždycky se nám líbila zpívaná hudba. Toužili jsme mít zpěváka. Na konkurzu se za ty roky vystřídaly skoro dvě desítky zpěváků. Ale jako trio jsme zjistili, že už se k nám nikdo úplně nehodil. Respektive působilo zvláštně, když jsem frontman, co píše skladby, a najednou se do rodiny přidá úplně nový zpěvák. Postupně jsem si troufnul zpívání zkusit sám. Skočil jsem do toho po hlavě a rovnou na turné po jedné zkoušce začal zpívat. Připadalo mi to jako lepší tah, než se dlouhodobě chystat a odhodlávat. Tohle rozhodnutí pro mě bylo zcela zásadní.

Na své sólové desce zpíváš ve všech devíti písních. Plánujete natáčet další videoklipy?

Zatím vyšly tři klipy. Vzniklo i lyric video ke skladbě Let Me In, která společně s Dark Blue Sky patří k nejroztančenějším na albu. Rád bych k ní do budoucna přidal i vlastní videoklip.

Na YouTube stále visí starší klip k hitu What Is Happiness? Zjistil si po letech odpověď na tuto řečnickou otázku?

Myslím, že štěstí najdeme v lásce a svobodě. Něco takového se těžko vyslovuje, zní to až pateticky. Ale když se nad tím zamyslíme, tak na ničem jiném nezáleží. Ke štěstí mně osobně stačí. Když se tyto dvě věci propojí se zdravím a daří se, tak může být člověk šťastný, protože mu nic nebrání, aby žil naplno. Peníze se vždycky nějak seženou. Svoboda otevírá dveře k tomu, abychom poznávali a zažívali nové věci.

Prožíváš nyní díky vydání svého sólového debutu určitou euforii? Pro umělce, který se hudbě aktivně věnuje přes 20 let, jde přece jen o velký moment.

Jsem rád, že jsem počkal tak dlouho. Složil jsem hodně melancholických a velmi alternativních písní, ale když jsem se rozhodl, že opravdu udělám sólovou desku, začal jsem úplně od znova a jinak. Některé popovější kousky jsem chtěl nabídnout nějaké zpěvačce, ale potom mi došlo, že můžu přece pop dělat i já. Proč ne? Měl jsem dlouho stanovené limity, protože jsem vždycky miloval rock’n’roll. Těší mě, že jsem se nakonec rozhodl takhle. Napsat kvalitní popový song s originálním nápadem vnímám jako královskou disciplínu. S deskou Secret December jsem opravdu spokojený, cítím klid, protože zní přesně tak, jak jsem si představoval.