JIŘÍ SUCHÝ O HANĚ ZAGOROVÉ

Supraphon právě vydal zvukový komplet semaforských divadelních her ze 70. let a navázal jím na předchozí 2 CD boxy, zaznamenávající nahrávky z let 60. V novém 16CD kompletu jde především o hry Jiřího Suchého s hudbou Ferdinanda Havlíka. Obsahuje i důležitou dobovou nahrávku se záznamem muzikálu Kytice – jedné z nejúspěšnějších her Semaforu, kde bludičku velmi osobitě ztvárnila tehdy šestadvacetiletá zpěvačka Hana Zagorová. Premiéra kultovní Kytice byla v roce 1972. 

Na spolupráci s Hanou Zagorovou zavzpomínal principál divadla Semafor Jiří Suchý. Tyto vzpomínky obsahuje booklet 16CD kompletu her z let 1971-1979 …a nyní je také zveřejňujeme zde:

Hanička Zagorová 

Roku 1972, neboli před půl stoletím, jsme se setkali poprvé. Tou dobou jsme s Ferdinandem Havlíkem dokončovali naši Kytici, znali jsme už částečně i její obsazení, ale pořád nám scházela bytost, která by si poradila s rolí Bludičky. Nebyl to totiž snadný úkol. Pro Bludičku složil Ferdinand píseň-ne, to nebyla píseň, byla to vlastně árie. Ta skladba byla náročná a skladatel Havlík trval na tom, že ji musí zpívat někdo, kdo ji zvládne k jeho spokojenosti. Když jsme probírali jména nejrůznějších interpretek, zaznělo i jméno Hana Zagorová a na tom jsme se shodli.

Pozval jsem tehdy Haničku na večeři do restaurace Oživlé dřevo a jednání tam proběhlo hladce. Byl to vstup Hany Zagorové do Semaforu, který byl znám jako divadlo prvních příležitostí pro talenty. V případě Hany Zagorové však šlo o angažování zpěvačky a herečky, jejíž jméno už zakotvilo v povědomí veřejnosti. Lidé ji milovali dokonce i pro něco, co by mělo být považováno za vadu dikce. Její neopakovatelné sykavky postrádaly ostrost, a to ji posunulo na hony od akademicky brilantního zpěvu a udělalo z Hany Zagorové Haničku. Případně Hanku. Zlidštilo ji to tak, že i generální tajemník komunistické strany, když ji chtěl použít jako negativní příklad, uvedl ji slovy: Ona je to hodná holka, ale…

Tak tato hodná holka se pojednou ocitla v Semaforu a neodpustím si, abych tu připomněl další negativum. Herec v seriózním divadle by neměl na scéně pro smích vypadnout z role, což se Haničce dařilo téměř každý večer. Ostatně Semaforu přízvisko seriózní moc nesedí a diváci se k nám chodí smát. Tak proč by se nemohla smát i herečka? A její smích kvitovalo publikum s povděkem: směje se jako my!

Tuhle její vlastnost jsem však jednou zneužil. To bylo takhle: v poslední baladě naší Kytice jsem hrál Mocného Lesů Pána. A za tím účelem jsem si nechával na toto představení přinést pár větviček jehličnatých stromů a jimi jsem se vyparádil. Haničku to vždycky lehce rozesmálo, a tak jsem jednou přišel s nápadem: jednu větvičku jsem si strčil do nosu. Když jsem vstoupil na scénu, dostala Hanička záchvat smíchu, ale pokračovala dál – měla mě políbit. Jenomže z nosu mi visela větev a ona se rozpačitě blížila a zřejmě vymýšlela, jak na to. A tak jsem jí poradil: Nech toho, oslintáš mi smrk! A to byl konec.

Následovaly orgie smíchu jak na jevišti, tak v hledišti, a nad nimi dominoval ten její nejzvučnější. Ta svoboda, která zavládla tehdy v Semaforu v temné době tzv. normalizace, byla závratná. A to díky herečce, která se neštítila smíchu.

Jiří Suchý, podzim 2022