JAN BARTOŠ

Nové album renomovaného klavíristy Jana Bartoše obsahuje Osm preludií pro klavír a Cizokrajné motivy Miloslava Kabeláče spolu se Sny Bedřicha Smetany. Bartoš představuje Kabeláče a Smetanu v živých nahrávkách, jež vznikaly ve skvělém akustickém prostředí Dvořákovy síně pražského Rudolfina. Dalo by se říct, že se jedná o skryté poklady české klavírní tvorby, které díky této nahrávce mohou objevovat posluchači z celého světa.

Janu Bartošovi jsme před vydáním alba položili několik otázek.

Co má Smetana společného s Kabeláčem, že se setkávají na vašem novém albu?

Vždy jsem mezi těmito dvěma autory vnímal vnitřní příbuznost. Kabeláčovo silně humanisticky zaměřené dílo v mnohém navazuje na skladatelský odkaz Bedřicha Smetany, a to nejen hudebně, ale i ideově. Oba autoři komponovali své nejdůležitější klavírní cykly v době, kdy pracovali na svých zásadních orchestrálních skladbách, Smetana na Mé vlasti a Kabeláč na Mysteriu času. Jiné paralely zahlédneme v jejich umělecké dráze. Byli nejen uznávanými skladateli, ale i respektovanými dirigenty a klavíristy, kteří měli velký vliv na hudební život Prahy. Klavírní díla obou skladatelů také stojí ve stínu jejich orchestrálních děl, a to bych chtěl touto nahrávkou trochu napravit.

Co vám při přípravě na koncert a nahrávání připadalo jako nejtěžší úkol?

Nahrávat živý koncert je vždy riskantní, protože člověk nikdy neví, jestli s výsledkem bude spokojen. Je to tedy těžký i radostný úkol zároveň. Když se ale člověku hraje dobře, nahrávka může mít energii, jaké ve studiu není možné dosáhnout. Myslím si, že to nejvíce dokazuje záznam Smetanových Snů, taková nahrávka nemůže vzniknout jinde, než živě na koncertě.

Nahrávka Kabeláčových Preludií vznikla v rámci pražského Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného – jak vnímáte tento festival, který vznikl k poctě tak legendárního klavíristy?

Firkušného festival je opravdu svátkem pro všechny milovníky hudby a obzvláště klavíru. Bylo pro mě velkou ctí na tomto festivalu vystoupit vedle tak slavných klavíristů, jakými jsou Jevgenij Kissin, Marc-André Hamelin či Beatrice Hana. Když jsem studoval v New Yorku, bylo krásné zažít, v jaké úctě tam Firkušného stále mají. Působil na Juilliard School a vychoval tam několik generací klavíristů. Je velká škoda, že Češi nemohli jeho umění zažít naživo několik desítek let. Ale naštěstí existují jeho nahrávky, jež jsou krásným svědectvím o jeho aristokratickém stylu hry.