IVAN LUPTÁK

Jeden divadelní zážitek na střední škole mu definitivně změnil život, a to když navštívil představení Richarda III. v kladenském divadle. Od toho okamžiku věděl, jakým směrem se chce vydat a s pevným odhodláním šel za svou vizí stát se hercem. Když hned po DAMU obdržel pozvání do stálého angažmá Divadla Na zábradlí, myslel si, že jde o žert, jak neuvěřitelné se mu to zdálo. Na této scéně dokázal přirozeným způsobem míchat komično se smutkem a i v menších rolích byl nepřehlédnutelný. Divadlo Na zábradlí se mu stalo přístavem na dlouhých devět let. Před třemi lety, když dosáhl Kristova léta, pochopil, že neodvratně přichází čas, kdy musí zvednout kotvu. Začal spolupracovat se Studiem Hrdinů, Studiem DVA a Městskými divadly pražskými. Dnes již bez stálého divadelního angažmá se rozhodl vedle srdečního účinkování ve hře Plejtvák Cabaretu Calembour (na scéně Ypsilonky) se především věnovat filmovému a televiznímu herectví. Diváci ho znají ze seriálů Ordinace v růžové zahradě, Zahradnictví, Chlap či Zlatá labuť nebo třeba filmu Deníček moderního fotra. V našem rozhovoru se ohlížíme za Ivanovou cestou k herectví, ale i hovoříme o nové spolupráci s vydavatelstvím Supraphon.

Ivane, kdy padlo vaše rozhodnutí stát se hercem?

Pamatuji si ten den, jako by byl včera. V té době jsem studoval u nás na Kladně třetím rokem výpočetní techniku. Bylo brzy ráno a nechtělo se mi vstávat, i když zrovna nebylo vyučování, ale měli jsme jít do divadla. Protože mi bylo čerstvě osmnáct, uvažoval jsem, že si napíšu omluvenku. Potom mi ale došlo, že by byla škoda zůstávat doma, když divadlo mám tak blízko. Hrálo se představení pro školy - Shakespearův Richard III. s Hynkem Čermákem v titulní roli. Hlediště strašně hučelo, protože v něm seděli nejen studenti středních škol, ale i děti ze základky. Hrůza! Hynek nakonec těsně před koncem představení zastavil a povídá nám, že tuhle bitvu prohrál, že pro takové zlobivé publikum nemá význam hrát a kdo bude mít zájem, ať dorazí na nějakou další reprízu. Navzdory náhlému konci, jsem byl nadšený. Hned jsem věděl, že půjdu znovu. Při dalším, již večerním představení, jsem si potvrdil, co jsem začal tušit, že tohle chci dělat. Řekl jsem si, že stát na jevišti, by mě bavilo. Ukázalo se, že tenhle zážitek úplně ovlivnil můj následující život.

Jak to pokračovalo?

Na naší střední si koncem školního roku musel každý najít čtrnáctidenní brigádu, aby získal nějakou praxi. Napadlo mne, že bych mohl zajít do divadla a nabídnout se jim na výpomoc v administrativě. Měl jsem štěstí, končila sezóna a posila se jim hodila a byla to úplná paráda, protože jsme jezdili s propagačním oddělením po školách a nabízeli předplatné. Jezdili s námi i herci a každý výjezd byl takovým radostným výletem. Na jedné z těch cest se všichni vyptávali, co bych chtěl dělat po maturitě a co by mne zajímalo. Když jsem jim říkal, že bych rád zkoušel DAMU, nasměrovali mne na herce Jaroslava Slánského, který v té době byl v kladenském divadle ve stálém angažmá (později zde působil jako umělecký šéf). Začal mne připravovat k přijímačkám.

Pustil jste se do přípravy s odhodláním.

Najednou jako bych chtěl dohnat všechen čas, který mi kolem hraní a divadla nevědomě utekl. Našel jsem si ještě vedle hodin u Jaroslava Slánského jeden celkem vyhlášený kladenský dramaťák, což působilo trochu podivně, protože mi bylo už osmnáct a děckám, která tam běžně chodila, bylo teprve mezi třinácti až čtrnácti lety. Dramaťák vedla svérázná pedagožka Jana Neuradová, která se divila, co tam chci, ale měla absolutní nedostatek kluků, tak mne nakonec všemi deseti vzala. Abych se pojistil ještě něčím dalším, přihlásil jsem se do přípravného kurzu Pražské konzervatoře, kde však také byli čtrnáctiletí. Zkrátka, chtěl jsem hrozně moc uspět u zkoušek, tak jsem do toho vložil všechno svoje úsilí a vytěsnil pocity nepatřičnosti, že už jsem dětským kroužkům trochu odrostl.

Jak se vám studovalo?

První ročník jsem na tom nebyl moc dobře, projevil se u mne stres z náhlé a razantní změny prostředí a lidí, k tomu jsem si vůbec nevěřil a chybělo mi zdravé sebevědomí. Na začátku, když vás vezmou, všichni podlehnou přesvědčení, že jsou na výjimečném místě a berou se jako jedna rodina, ale v průběhu doby se rozdrobí, až jsou z té prvotní party jen menší skupinky. V našem ročníku takhle například vznikl Cabaret Calembour Milana Šotka, Igora Orozoviče a Jiřího Suchého z Tábora. Koncem studií za mnou přišel právě Milan Šotek, který mi řekl, že by chtěl pro Calembour napsat hru, kde by byla role i pro mne. Uběhly ale dva roky a nic se nedělo. Říkal jsem si, že šlo o takové ty studentské povídačky, kdy si slibujete, že na sebe nikdy nezapomenete. Jenže Milan se doopravdy ozval, že má pro Cabaret Calembour napsanou komedii Plejtvák, která vypráví příběh, jak se dostala kostra velryby do Národního muzea a že je tam i slibovaná role pro mne. Jde o umanutého Doktora Strunu, který ani na chvilku nesleze z jeviště. Úžasně komediální a rozsahem textu snad i největší figura z celé hry. Plejtváka mám moc rád, s celou tou historií, jak ke mně doplul. Je skvělé, že ho můžeme hrát v Ypsilonce dál před neustále vyprodaným hledištěm.(Plejtvák získal Cenu Alfréda Radoka za Nejlepší původní českou hru 2013.)

V jaké inscenaci jste začínal ve svém prvním angažmá v Divadle Na zábradlí?

První věc byla dost zvláštní a ojedinělá. Šlo o projekt Nebe nepřijímá, kdy v koprodukci Divadla Na zábradlí s Divadlem Letí, vzniklo pět krátkých mini inscenací s tématem letiště, které reagují na rychlé životní tempo dnešního světa. Na realizaci se podílelo pět režisérů z Čech a Slovenska. Byl jsem obsazen do dvou aktovek, kdy tu první režírovala Martina Schlegelová a na druhé jsem spolupracoval s Mariánem Amslerem. Představení proběhlo za plného provozu přímo v odbavovací hale ruzyňského letiště a bylo volně přístupné veřejnosti. Opravdu jedinečný a zvláštní zážitek a vlastně i symbolický ”vzlet” mé začínající profesionální dráhy.

A co se stalo, že jste z angažmá po tolika letech odešel?

Když přišel do Divadla Na zábradlí nový tým i s celou partou herců, se kterou hlavně chtěli pracovat, cítil jsem se na druhé koleji. Začalo mě štvát, že dostávám jen malé, maximálně střední role. Bylo mi třicet, trochu jsem bilancoval, co mám za sebou, a napadlo mne, že přišel čas zvednout kotvy a odejít. Jenže jsem se k tomu odhodlával strašně dlouho, a když už jsem si myslel, že jsem rozhodnutý, přišlo další ráno, kdy jsem si řekl: Ivane, to by byla blbost, jsi ve výjimečném divadle ve výjimečné partě, co by za to někdo jiný dal. Takhle se to ve mně několik let pralo.

A v té době jste dostal nabídku od Jana Hřebejka zahrát si v jeho filmové sérii Zahradnictví?

To bylo pro mne hodně důležité, právě v té době to byl silný impuls odpoutat se od té jedné divadelní scény a nebát se jít dál.

Ivane, teď právě vychází audiokniha, kde jste načetl několik povídek Jaroslava Haška, který Supraphon vydal ke 140. výročí jeho narození. Jak se vám líbily tyto humorné povídky?

 U textů Jaroslava Haška je krásná čeština a mnohdy jen stačilo se jí nechat vést a šlo to samo. Navíc v jeho povídkách se bravurně propojuje humor se smutkem. Například v povídce O spletené rosničce, kterou jsem měl tu čest načíst, se právě tahle tragikomedie ukazuje dokonale – malá rosnička, která přijde o oba rodiče se vydá k vodě, kde se jí, i přes posměch tamních žab, podaří najít lásku, bohužel nešťastnou. Navíc nakonec skončí v zajetí. Ale i v tak krutém příběhu je v působivém popisu a zábavných dialozích spousta humoru, který povídce dodává ohromné kouzlo. Když už nestojí za přečtení, tak za poslech určitě ano. 

Předtím vyšel také velký audioknižní komplet s literárním dílem legendárního ilustrátora a spisovatele Josefa Lady, kde čtete jeho pohádku O chudém královstvíčku. Měl jste jako dítě rád pohádky Josefa Lady?

Josefa Ladu jsem coby dítě vnímal spíš jako malíře. Odmala jsem měl rád jeho kresby, zachycující okamžiky české každodennosti lidí na venkově. Jeho tvorba plná živých barev, radosti a dovádění ve mně vzbuzovala pocit, že svět je v pořádku. Když řeknu, že jeho kresby jsou milé, mohl bych si naběhnout, protože toto označení bývá v umění vnímáno často pejorativně, ale zde to myslím v tom nejlepším slova smyslu. Ladovo zachycení českého venkova je zkrátka milé, uklidňující a veselé.

Co vás na natáčení audioknih baví nejvíc?



Těch věcí je hned několik. Velice rád jsem se potkal s režisérkou a producentkou Supraphonu paní Naďou Dvorskou, která mě oslovila. Naďa je velice empatická a vstřícná, a ačkoliv jsem při načítání audioknih vždycky dost nervózní, dokáže vytvořit tak příjemnou atmosféru, že práce je od začátku do konce zábavou.

No a samozřejmě samotné látky těch konkrétních audioknih. Číst literární klasiky jako je Jaroslav Hašek nebo zrovna teď Karel Čapek je tak krásná práce, že už když si doma dělám přípravu, vím, že mě to ve studiu bude bavit.