EMIL VIKLICKÝ

Pianista, skladatel i aranžér Emil Viklický obohatil jazzovou scénu originální tvorbou i virtuózní hrou. 23. listopadu 2023 oslaví pětasedmdesáté narozeniny a Supraphon k této příležitosti vydal jubilejní reedici alba z roku 1991 Za horama, za lesama…. Viklický ho nahrál v triu s kontrabasistou Františkem Uhlířem a bubeníkem Cyrilem Zeleňákem a s hosty, houslistou Jiřím Pavlicou, cimbalistou Milanem Malinou, saxofonistou Františkem Kopem a zpěvačkami Ivou Bittovou a Věrou Domincovou. Desku tvoří osm původních folklórních předloh a dvě Viklického autorské skladby.

Album vyšlo v roce 1991, natočeno však bylo dříve. Jak přicházelo na svět?

Někdy v roce 1986 nebo 1987 mi dal Supraphon obvyklou týdenní frekvenci ve studiu v Hrnčířích na natočení alba Homage to Joan Miró. Točilo ho mé jazzové kvarteto s Talichovým kvartetem a vyšlo v roce 1988. Nahrávku jsme tenkrát stihli za dva a půl dne a rozhodli jsme se, že ve zbylém čase natočíme ještě něco.

Přes noc jsem nachystal nějaké lidovky a v dalších dnech jsme většinu písní, které pak byly na desce Za horama, za lesama..., nahráli. Zprvu jsem si myslel, že když vznikly v době natáčení alba s Talichovým kvartetem, mohli bychom vydat dvojalbum se všemi nahrávkami. To jsme však brzy zamítli a rozhodli se folklorní nahrávky schovat.

Začátkem roku 1989 už to bylo v Supraphonu volnější a mně bylo navrženo, abychom folklorní materiál dokončili. Řekl jsem si, že pozveme Juru Pavlicu a zpěvačku Věru Domincovou jako hosty a s nimi to dotáhneme do konce. To se stalo, přidali se i další hosté, ale k vydání došlo až v roce 1991.

Proč jste na desce chtěl mít právě Pavlicu a Domincovou?

Jura Pavlica mě někdy v roce 1985 nebo 1986 pozval, abych si s jeho skupinou Hradišťan zahrál na hradě Buchlov. Přijel jsem tam se svým stařičkým žigulikem, ve kterém jsem měl naložený nástroj a zesilovač. Dorazil jsem k takovému uzoučkému mostku, jenž vede až ke hradu, zasekl se u něj, ale nakonec se mi na hrad podařilo dojet.

Když jsem se připravoval k vystoupení, uslyšel jsem zpěv Věry Domincové a přišel mi naprosto fantastický. Tenkrát se vlastně pozdější spolupráce zrodila.

Vzpomínám si také, že po koncertě za mnou přišla taková krásná sedmnáctiletá dívka a začala si stěžovat, že Jura Pavlica zpívá slova písniček špatně. Dodala, že její babička v nich zpívá něco jiného, no a já si uvědomil, že v tom regionu existuje i mezi velmi mladými lidmi přirozená muzikalita a zajímá je i obsah písní. Nevím, jestli to platí i dnes, ale tenkrát to tak bylo.

Album Za horama, za lesama... vyšlo do doby, která nebyla české muzice příliš nakloněna. Bylo krátce po revoluci a lidé chtěli poslouchat hlavně hudbu, kterou do sametové revoluce poslouchat nemohli, tedy zahraniční. Vnímal jste to?

Máte pravdu, to album vyšlo v nesprávný čas a zapadlo. Pamatuji si, že jsem se byl v Supraphonu ptát, jak to s ním vypadá, ale tam panovaly zmatky. Nikdo mi nebyl schopen říct, co s ním bude.

Jaký je váš vztah k folkloru?

Pozitivní, ale nejsem folklorista. Jsem janáčkovec. Vždycky mě na něm zajímala jeho úžasná schopnost vytvořit drama, napětí a emoci na dvou taktech. Logicky jsem se tedy začal zajímat o jeho východiska, která jsou celkem jasná. Jsou to lidové písně.

Ještě v době, kdy jsem studoval matematiku, jsem šel v Olomouci kolem antikvariátu a všiml si, že tam mají za patnáct korun od Janáčka a Pavla Váši knihu Moravské písně milostné. Koupil jsem je a čerpal z nich. Dodnes je mám. Čerpal jsem i od folkloristů Jury Pavlici nebo Zuzany Lapčíkové. Na svých dalších nahrávkách jsem se ostatně k folkloru vracel. Má první deska, která vyšla v roce 1978, byla také folklorní. Jmenuje se V Holomóci městě.

MULTILINK: https://supraphon.lnk.to/EmilViklickyZaHoramaZaLesamaID