IGOR OROZOVIČ

Herec Igor Orozovič již deset let patří k hereckým hvězdám Národního divadla. Mimo to sklízí uznání za titulní roli v muzikálu Davida Bowieho Lazarus uváděného již pátou sezónu v Divadle Komedie či v novince Divadla Ungelt ve hře britského autora Simona Graye Brácha, kde se skvěle herecky doplňuje s Markem Němcem a Veronikou Khek Kubařovou. S Tomášem Dianiškou je spoluautorem hry Bezruký Frantík v Divadle pod Palmovkou a objevuje se i na scéně divadla Kalich po boku legendární Ivy Janžurové ve hře Božská Sarah. V posledních letech natočil několik úspěšných romantických filmů – jako například Jedině Tereza, Za vším hledej ženu, Řekni to psem či Přání k narozeninám. Vedle toho všeho však Igor řadí na horní příčku svých uměleckých aktivit hudební dráhu, kterou odstartoval před dvěma lety pod „křídly“ Supraphonu. Právě prostřednictvím koncertů, které se těší vždy velkému zájmu, si mohl před publikem vyzkoušet působivost svých autorských písní, jež letos v dubnu vydal na debutovém studiovém albu Když chlap svléká tmu. Album po svém vydání bodovalo v několika prodejních hitparádách a Igor ho během jarních měsíců představil jak v rozhlasových a televizních pořadech, tak na pokračující koncertní šňůře, která před prázdninami vyvrcholila speciálním koncertem na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Na jednu z nejvýraznějších písní alba Holubí muž vznikl i působivý umělecky laděný videoklip. 

Aktuálně jsou před Igorem a jeho doprovodnou kapelou dva velké letní koncerty pod širým nebem. První se uskuteční již v úterý 27. srpna v Brně v Letním kině Špilberk a pražský koncert je naplánován na Letní scénu Musea Kampa ve čtvrtek 29. srpna. 

Igore, kdy vás napadlo, že byste rád vydal album?

Vždycky jsem doufal, že si jednou zkusím autorskou a sólovou polohu. Kdybych si ale rovnou říkal, že to bude deska, byl bych moc sebevědomý. Právě sebevědomí – a ani čas – jsem na něco takového dlouho neměl. Teď jsem se k tomu ale, po covidu, konečně dokopal. Taky mě k tomu dokopali lidi kolem mě: že už je na to ten správný čas a konstelace. Bez lidí, kteří dali důvěru mému potenciálu, bych to nedokázal. Je štěstí najít někoho, kdo ve vás věří. Nejdřív jsem si ale všechny ty skladby potřeboval vyzkoušet naživo, jak fungují a jak vlastně budu fungovat já, a tak jsme koncertovali o sto šest. Taky jsme hledali zvuk a styl kapely. Což si moc neusnadňuji, protože každá moje písnička je jiná. 

Album jste nahrával s muzikanty, kteří nyní s vámi i koncertují: a. m. almelou, Michalem Rákosníkem, Františkem Boříkem, Davidem Landštofem – Jaká jste parta? 

Kluci jsou super. Skvělé je, že je baví samotné písničky, rozumí mému hudebnímu jazyku a baví je hledat se mnou další hudební výrazivo pro ně, a i můj žánr. Myslím, že nám to šlape a funguje hudebně i lidsky, což publikum víc a víc oceňují hlavně na koncertech. Akorát budu muset časem uplácet osvětlovače, aby na Frantu Boříka svítili pokud možno kuželem tmy, protože je za klávesami tak zábavný, že ho lidé mají radši než mě. (směje se) … Kytarista Michal Rákosník se mnou je od prvopočátku mých sólo hudebních pokusů a hodně mi pomohl, bez něj by ta cesta byla mnohem složitější. Ze zdravotních důvodů s námi však nyní nemůže hrát, a místo něj teď s námi je kytarista Marek Mrak Novotný.

Ohlasy na vaše koncerty jsou velmi příznivé.

Dopředu nikdy nejde počítat s ničím. O to víc mě překvapilo, že jsou ohlasy na naše koncerty dobré od samého začátku. Dokonce mám pocit, že atmosféra na nich v poslední době ještě graduje. Čím víc hrajeme, tím to roste. Taky na sobě pozoruju větší jevištní uvolněnost i ve smyslu komunikace s publikem. Tyhle zkušenosti musí člověk nabírat postupně, nemůže si je naplánovat, vymyslet. Tak to podle mě nefunguje.

Je pro vás důležité, že děláte ryze autorský repertoár?

Vlastně ano, být jen interpretem mi přijde dost zbytečné. Na to je tady zase spoustu šikovnějších, kteří je mohou nahrávat a zpívat. V hlavní tvorbě pro mě má smysl být nějakým způsobem otisknutý.

Míváte nejdřív hudbu a pak píšete texty? 

Většinou, tak v 90 procentech, potřebuju mít jasno, o čem písnička bude. Někdy vymyslím třeba jen dvě sloky, refrén a hledám hudbu. To mi většinou trvá dlouho, první nápady se snažím zahazovat, i když by možná byly z hlediska posluchačů úspěšnější. Já ale hledám specifické propojení textu a hudby, vyprávění. A když hudbu najdu, nebo spíš si ji najde sám text, dopisuji celou píseň do finální podoby. Asi mám určitý talent na improvizaci melodií na klavír, v tomhle jsem ochotný být trochu namyšlený, to zvládnu dělat šest hodin v kuse. 

Prý vás s tou deskou trochu zabrzdil váš spolužák z DAMU Tomáš Klus…

To bylo spíš historicky (směje se). Tomáš měl kytaru vždycky při sobě a s neuvěřitelným nadšením hrál svoje písničky v každé volné chvíli. Moje piano je v tomhle nevýhodné (směje se). Tomáš je fakt dobrej a já jsem to míval tak, že když jsem viděl, že někdo v něčem vyniká, spíš jsem se stáhnul a dělal třeba něco jiného. Tohle je ale už spíš minulost, člověk pracuje na tom, aby si věřil. Jak jsem říkal, mám kolem sebe teď podporu, třeba v Supraphonu, kde moje album vyšlo. Už na DAMU jsme si ale společně s Milanem Šotkem a Jiřím Suchým z Tábora založili Cabaret Calembour a tam jsme se mohli autorsky v písničkách vyřádit. Vytvořili jsme si svoji poetiku, která funguje již patnáct let a je na nás v Divadle pod Palmovkou vyprodáno. 

Na albu vybočuje písnička Madamme de Janjour – věnovaná Ivě Janžurové, s níž hrajete v Národním divadle i v Divadle Kalich. Jak takhle věc vznikla?

Ta písnička velmi dobře funguje, je to takové odlehčení i na našich koncertech. Vznikla na popud Českého rozhlasu k narozeninám paní Ivy. Bez větší ambice, aby z toho byla hitovka, ale právě díky Ivě Janžurové z toho hitovka na koncertech je. Paní Iva má ohromnou aureolu dobré osobnosti, se vším všudy. Není to trapná pop star, lidé ji mají rádi, protože je to osobnost. A není to falešná aura. Znám jí moc dobře a vidím ji stejně. Takovouhle písničku bych nedělal pro někoho, koho bych si nevážil. A navíc teď zazní i v celovečerním dokumentu Janžurka, který půjde v září do kin. Před tím ještě vypustíme klip, který k Madame de Janjour jsme s režisérkou Theodorou Remundovou točili na začátku prázdnin.

Igore, jste dost vytíženým hercem – přitom se hodně rozjelo vaše koncertování… nabízí se otázka: Stojí vám to za to? 

Stojí! I když někdy s jazykem na vestě. S herectvím rozhodně nekončím a zároveň v téhle hudební jízdě hodlám pokračovat, a ještě šlápnout pořádně na plyn! Už teď jsem nebesky šťastný z toho, co jsme zvládli a co vyrostlo z toho, když mi před mnoha lety našeptával Vladan Drvota ze Supraphonu, že bych měl zkusit nějaký samostatný hudební projekt. Zároveň si myslím, že to všechno uzrálo a přišlo ve správný čas. Mám velkou radost, jak jsou písničky přijímány na koncertech. Vložená energie se mi tisíckrát vrací – to se nedá ani slovy vyjádřit, jak krásný souznění s publikem při našich koncertech vzniká.

A ještě poslední otázka. Velmi aktuální! Před vámi teď jsou dva OpenAir koncerty v Brně 27. srpna a v Praze 29. srpna – jak byste své publikum pozval?

Koncerty pod otevřenou oblohou budou určitě mít kouzlo genia loci, jak tajemného hradu Špilberk v Brně, tak překrásného nádvoří Sovových mlýnů na pražské Kampě. Síla hudby a příběhů, které vyprávíme, a i síla publika se na těchto letních koncertech násobí. A nemůžu se dočkat, až mág Filip Jelínek zaduje do trombonu! Kdo to nezažil, nemůže vědět, o čem mluvím. Je to čirá krása! Na společné vystupování s Vladimírem Javorským se těším už několik let a jsem šťastný, že to konečně vyšlo. Chystáme i několik hudebních překvapení. Určitě dorazte!