FRANTIŠEK JANEČEK

František Janeček, skladatel, hráč na akordeon a klávesové nástroje, kapelník, producent a majitel umělecké agentury GoJa se narodil 14. září 1944 v Praze do rodiny vášnivého hudebníka. Umění se věnuje od dětství, od pěti let navštěvoval hodiny klavíru, už během školní docházky se věnoval loutkovému divadlu a posléze založil i vlastní amatérský divadelní spolek Oáza. Doporučení na DAMU však nedostal, vystudoval právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde také získal titul doktora práv a krátce působil jako pedagog. Hudební výběr čtyř desítek nahrávek na 2CD představuje Františka Janečka jako výrazného melodika, skladatele a kapelníka. Mnohé z jeho vděčných písní neokoraly ani s přibývajícím časem a znějí z rozhlasu, televize, koncertních a divadelních pódií i po čtyřech desetiletích od svého vzniku.

Vystudoval jste právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde jste posléze získal doktorát a nějaký čas jste působil jako učitel. Jak se z vás stal jeden z prvních a současně nejúspěšnějších hudebních manažerů u nás?

„Učil jsem sedm let. Pak jsem si vzal takzvané studijní neplacené volno a během něj jsem se začal věnovat svému amatérskému divadlu Oáza, které bylo svým způsobem konkurentem Divokého vína, projektu Ludvíka Hese, v roce 2005 stvořitele a zakladatele babyboxů. A od toho pak už byl jenom krůček k profesi manažera.“

Co vás přivedlo k založení skupiny Kroky Františka Janečka?

„Prapůvodně jsem sestavil bezejmenný orchestr, který doprovázel různé zpěváky. Orchestr k pronájmu, doprovodnou kapelu. Kdo neměl vlastní hudební doprovod, měl nás k dispozici. Posléze za mnou přišel zpěvák, který se jmenoval Milan Drličiak, ale prosadil se pod uměleckým jménem Milan Dyk, které jsem mu vymyslel. A ten prohlásil: ´Pojďme, budeme se jmenovat Kroky´. Mně se to sice moc nelíbilo, ale protože nikoho nic jiného nenapadlo, tak u toho zůstalo a časem jsem si na to zvyknul. Takže jsme byli Kroky a bubeník Pavel Trnavský přivedl hráče na klávesové nástroje a zároveň našeho prvního opravdového zpěváka Vladimíra Štancla, ze kterého se stal Michal David. Ale vůbec první zpěvačkou Kroků byla Jana Kratochvílová, se kterou jsme absolvovali mnoho koncertů u nás i v Polsku, kam jsme jezdili poměrně často, protože byl o nás zájem... Ostatně, svého času s námi vystupovala skvělá polská zpěvačka Maryla Rodowicz, která patří doma k absolutně největším hvězdám… Michal David zanedlouho přinesl svou první vlastní píseň a já už jsem v té době věděl, že je to v pouhých sedmnácti letech už muzikant tělem i duší.“

Co považujete v případě skupiny Kroky za svůj největší úspěch?

„Kromě toho, že se naše hudba nemusí líbit každému, mám velkou radost z toho, že to je i po čtyřiceti letech hudba, na kterou lidé slyší. Vždycky jsem dbal na to, aby písně měly jasný a přehledný text, pokud možno s nějakým minipříběhem, silný slogan a hlavně melodii. Myslím, že naším největším úspěchem je skutečnost, že Michal David s písněmi, které tehdy vznikly, dnes vyprodává velké haly a návštěvnici si je zpívají s ním.“

Kdy jste zjistil, že máte v sobě kromě organizačního také skladatelský talent?

„V dobách, kdy jsem chodil na gymnázium, tam byla takzvaná loutkárna. Měl jsem k loutkám odmalička vztah, v šesti letech jsem dostal od rodičů k Vánocům loutkové divadlo, které jsem si zamiloval. Kromě toho, že jsme ve školní loutkárně objevili sadu loutek a kulisy, tak tam byly také sešitky s jednoduchou divadelní hrou a člověk musel zapojit fantazii, aby si sám nějaký drobný příběh a dialogy vytvořil. A protože jsem od pěti let chodil na hodiny klavíru a akordeonu, tak jsem si k tomu občas něco zahrál. Asi tomu ještě nebylo možné říkat skladby, byly to spíš mladické pokusy něco vytvořit. Ale tam někde byl onen skladatelský prvopočátek. Co se týče organizačního a skladatelského talentu, rouhal bych se, kdybych tvrdil, že je to dar od pánaboha. Všechno je to otázka zkušeností, kdy člověk nadělá spoustu chyb a dopustí se omylů, kterým se pak snaží vyhnout… S kapelou zpívala plejáda zpěváků, takže bylo pro koho skládat. Navíc tam vedle Michala Davida byli další muzikanti, kteří skládali, třeba Zdeněk Barták.

A co texty?

„Na textaře jsem byl velmi přísný, texty jsem jim často vracel. Samozřejmě pouze ty, které mi přišly bezobsažné. Nevyžadoval jsem sice žádnou velkou filozofii, ta by ani našim v podstatě jednoduchým melodiím neslušela, ale šlo mi vždycky o to, aby silnou melodickou linku provázel nějaký příběh, sdělení, se kterým by se posluchači identifikovali“.

Co se vašich písní týče, kterých si vážíte nejvíc?

„Je to jako s dětmi, Protože mám písní poměrně hodně, dost dobře nemohu jmenovat jednu, dvě, nebo tři a ostatní odstrčit stranou. Nerad bych na některé zapomněl, nebo k nim byl nespravedlivý. Žádného jasného favorita nemám. Samozřejmě, jsou písně, které byly velmi silné, ale pak přišly jiné, které je takzvaně převálcovaly. Byla to navíc doba, kdy vycházely singly a žebříček Supraphonu odrážel jejich úspěch a popularitu. A každý kapelník měl pochopitelně zájem být na předních příčkách tohoto žebříčku... Jako příklad uvedu Léto, což je jedna z mých písní pro Ivetu Bartošovou. Mým kolegům to tehdy připadalo jako nemoderní, prostě valčík, ale písnička si začala žít zcela vlastním životem. Na koncertech jsme ji museli opakovat třeba šestkrát. Prostě nejsem schopný sestavit žebříček svých melodií, kterých si nejvíc vážím. A vlastně ani nechci,“

Co je podle vás pro úspěch písně nejdůležitější?

„Pro mě je jediným ukazatelem publikum. Jednoznačně. Autor si může vymyslet sebekrásnější melodii a text, ale pokud se to neujme v uších posluchačů, tak je to k ničemu. Je to prostě ztracené. Ta hudba se jmenuje populární, od slova populus, lid. A pakliže to lid nezajímá, je to všechno zbytečné a jde o hudbu nepopulární. Publikum je jediný spravedlivý soudce, který se nedá podplatit, ani ošidit. Buď to zafunguje, nebo ne. Když ano, je z toho hit. Když ne, je to propadák. Zažil jsem to mockrát, doma i v zahraničí.“ 

Po revoluci jste spolu s Karem Gottem založili uměleckou agenturu GOJA, Gott-Janeček. Jaká ta spolupráce byla a co vám oběma přinesla, respektive vzala?

„Samozřejmě jsme se dlouho znali. Když jsme se zase jednou potkali, slovo dalo slovo, doba se překotně měnila a domluvili jsme se, že to společně zkusíme. Bylo to samozřejmě riskantní a nemuselo to vyjít. Myslím, že jsme toho společně udělali hodně, ať už ve vydavatelské oblasti, nebo na koncertních pódiích. Co se koncertů týče, soustředili jsme se na velká pracoviště, na sportovní haly a stadiony. Jeden rok u nás doma, druhý v Německu. Bylo to funkční partnerství, všechno jsme si říkali z oka do oka, nebyl mezi námi žádný mezičlánek. Trvalo to skoro dvacet let a vzpomínám na to moc rád jako na jednu z podstatných kapitol svého života.“

Stal jste se nejvýraznějším producentem světových muzikálů u nás. Jak trnitá cesta k úspěchu to byla?

„Začátek ohledně licenčních představení není zrovna jednoduchý. Do té doby, než se člověk dostane do okruhu majitelů autorských práv. Dokud si vás neprověří a nezjistí, co jste vlastně zač, tak je to velice složité a chvíli to trvá. Tak tom u bylo u prvního uvedení Bídníků – Les misérables. Byl to dlouhý proces, posílali sem třeba nejrůznější dozor, svého dirigenta a tak. Jakmile se ale člověk propracuje mezi „prověřené“ licencory, pak už je to jenom otázka běžné mechaniky. Každé uvedení takového licenčního představení je ale velice náročná věc, nejen po umělecké stránce. Notabene v divadle, které má čtyřicet metrů široké pódium. Výprava je nesmírně náročná a jde pokaždé o výdaj několika desítek milionů korun.“ 

Kdybyste si ze světových muzikálů, které jste přivedl na domácí scénu, měl vybrat jeden, který vám nejvíc přirostl k srdci. Jaký by to byl a proč?

„Srdečně miluju dva z našich muzikálů. Fantoma opery a Bídníky. Oba mají famózní hudbu a geniální příběh, který má hlavu a patu. Nelíbí se samozřejmě jenom mě, ale úspěch sklízí po celém světě.“ 

Slavíte požehnané osmdesáté narozeniny. Máte ještě nějaké nesplněné přání, nebo už máte takříkajíc hotovo? ¨

„Jestli mám hotovo, to ještě nevím. S přibývajícím věkem sice ubývá energie, ale té mám naštěstí pořád ještě dost. Ale únavu samozřejmě občas cítím. A nesplněné přání? Čím je člověk starší, tím míň jde o klišé. Zdraví, zdraví a zase zdraví.“

 S Františkem Janečkem rozmlouval hudební publicista Miloš Skalka.

Autorské hity Františka Janečka vychází digitálně a na CD 13.9.2024