IGOR OROZOVIČ

Herec Igor Orozovič je žánrově rozkročeným a autorsky soběstačným muzikantem a zpěvákem. Všechny jeho hudební polohy odráží album Když chlap svléká tmu, které právě v těchto dnech vyšlo na vinylu. A k této příležitosti jsme si o jeho herecko-hudební dráze popovídali.

Když jste začínal zpívat a hrát na klavír v Cabaretu Calembour, který má odlehčenější styl písní, měl jste už tehdy ambice posunout se jako muzikant dál a zaměřit se na vážnější, bohatě instrumentované skladby, které najdeme na vašem aktuálním albu Když chlap svléká tmu?

Vždycky asi ne, neměl jsem na to dost odvahy ani uměleckého sebevědomí. To se ale časem změnilo. Já dřív bral písničky tak, že se prostě složí text, vymyslí melodie, harmonie a pak se ta písnička prostě před lidmi zahraje, ať už sólově, nebo s kapelou. Když jsem začal řešit svůj sólový projekt, přemýšlel jsem už i nad tím, jak znít na pódiu a ve studiu dostatečně profesionálně, začal jsem se víc zaobírat kvalitou hudebního projevu. A ve chvíli, kdy bylo jasné, že vznikne moje sólová deska, jsem hledal producenta, který by mohl mým písním pomoct, oživit je, aby ten projekt pořád zněl jako můj, ale zároveň aby to bylo celé kvalitněji uchopené.

Album nakonec produkoval Filip Jelínek, známý od Dana Bárty nebo z J.A.R. V souvislosti s vašimi písněmi to může vypadat jako překvapivá volba. Jak jste přišel zrovna na Filipa Jelínka?

Ještě před ním jsem oslovil vícero lidí, ale stalo se mi i to, že oslovený producent vůbec nevěděl, co s těmi písničkami provést, můj žánr pro něj nebyl uchopitelný. Mně přitom vždycky přišlo, že moje písničky se dají zaranžovat jakkoli a kýmkoli. Nakonec mi ale někdo doporučil Filipa Jelínka, o kterém jsem věděl, že byl členem kapely, která s Jaromírem Nohavicou natáčela pro mě jako posluchače zásadní album Koncert. Věděl jsem tedy, čeho je Filip jako muzikant schopen, a navíc jsem měl i zprávy, že je to skvělý chlap. Důležité bylo taky to, že se mnou Filip pracovat chtěl, že tu desku nebral jen jako kšeft. Myslím, že dal albu potřebnou hudební nadstavbu, ale byl i hodně empatický vůči tomu, co chci a jak to cítím. Taky bylo důležité, že jsme album nahrávali všichni dohromady, ne každý zvlášť, jde vlastně o živé nahrávky, což je taky z té desky hodně znát.

Byla pro vás studiová práce, na kterou asi nejste až tak zvyklý, v něčem složitá nebo i stresující?

Nahrávání ve studiu je pro mě peklo a asi vždycky bude. Je to jako kdyby měl autor divadelní hry dva měsíce koukat na to, jak se jeho hra zkouší a pak se i vydává někam úplně jinam, než by jako autor chtěl. Má chuť říct hercům, že tudy ne, ale oni mu dávají najevo, že neví, jak se hra inscenuje, že to umí jen na papíře. Takový jsem měl někdy pocit, když jsem chtěl do procesu nahrávání nějak vstoupit, ale kolegové ve studiu mě většinou decentně poslali na cigaretu. Ale chápu to, nejsem v muzice profík a neumím určité věci ani hudebně pojmenovat. Na druhou stranu, když Filip Jelínek ucítil, že mi něco opravdu nesedí, snažil se vést nahrávání směrem, který jsem naznačoval já.

Album je hodně rozmanité, písně se liší hudebně, tematicky i náladou. Jak vlastně vaše skladby vznikají, píšete na základě hudebního motivu, zárodku melodie, anebo je ta prvotní inspirace v příběhu, sdělení písničky?

Skoro vždycky vycházím z textů, je to tak snad v devadesáti procentech případů. Nejdřív je myšlenka, která rozvibruje hudbu. Nemám rád, když se text na muziku jen tak pověsí, sice to jde – na jakékoli tři akordy můžete pověsit slova, ale já se vždy snažím vytvořit dílo, které se skládá z originálního textu a originální hudby. Pak teprve vzniká něco, co už od sebe nejde oddělit.

Ze všech vašich písní je cítit pokora vůči českému jazyku, jeho bohatosti a barvitosti. Vy mluvíte i několika dalšími jazyky a můžete tedy porovnávat – v čem je čeština jedinečná a jaké nástrahy klade tvůrci do cesty?

Každý jazyk má své výhody i svá omezení. Čeština je každopádně hrozně nezpěvná. Bavil jsem se na tohle téma se Zdeničkou Palkovou, známou českou foniatričkou, která jako hlasová poradkyně v Národním divadle hlídá, aby text inscenací došel k divákovi v té správné podobě. Paní Palková mi řekla, že čeština je vlastně za národního obrození uměle vymyšlený jazyk, a když se na něj tvůrce dost nesoustředí nebo v něm není dostatečně vzdělaný, hází mu klacky pod nohy. Nicméně je to ale pořád náš jazyk a já mám někdy pocit, že jdou tvůrci schválně proti němu, protože nejsou schopní s ním pracovat. Už ten Jarek Nohavica je pro mě ale příklad toho, že to jde, že čeština ve spojení s hudbou může fungovat, jen se nad tím musí člověk víc zamýšlet. V populární hudbě je samozřejmě jednodušší schovat se za angličtinu, ale mnohem hodnotnější je vyjádřit se ve svém rodném jazyce, aby to mělo kvalitu a hloubku a text nebyl jen přehlídkou klišé, která jsme už stokrát slyšeli. 

Přišlo vám někdy, že jako herec máte v roli zpěváka na jevišti výhodu – právě v té herecké průpravě?

Asi mám výhodu v tom jevištním bytí, umím pracovat s nervozitou, a i když se necítím komfortně, před diváky se nehroutím. Ale jinak vám herecká průprava při koncertech moc nepomůže. Na pódiu nevystupuju jako interpret nějakého textu, neschovávám se za roli, jsem tam sám za sebe. V tom mi hodně pomohl Cabaret Calembour, se kterým letos slavíme už patnáct let existence. Tam jsme taky vždy byli sami za sebe, v dialozích i písničkách, hned od prvních představení jsme si říkali jmény – „Igore“, „Jirko“, „Milane“. Prvních několik let mi to nebylo příjemné. Nejsem typ stand-up herce, který dokáže bez problémů bavit lidi. Na koncertech bych nejradši nevyprávěl vůbec nic, jen hrál a zpíval a užíval si muziku.

Takže žádné herecké triky, jak z pódia vtáhnout lidi do děje?

Možná nevědomky. Koncert, to nejsou jen písničky, co hrajete, a publikum, které sedí a poslouchá. Když lidem hned na začátku propíchnu nějakou chybu, kterou jsem v písničce udělal, nebo jim řeknu, že jsem nastydlý, ocení to a získají pocit, že v tom ten večer jedeme spolu. Nedávno nám třeba s kapelou chyběl na koncertě jeden pedál, tak jsme to před lidmi přiznali a před jejich očima jsme si po jednotlivých písničkách přenášeli pedál z kouta do kouta – kdo ho zrovna potřeboval… Takže nejde o to, aby bylo na pódiu všechno perfektní, spíš jde o to, vnímat dynamiku vystoupení a klidně i uhnout jinam.

Zvládáte si ještě termíny hlídat sám, nebo už musíte mít manažera?

To je vtipný, že se ptáte, protože právě před týdnem jsem se domluvil s jednou slečnou, která mi teď s těmi termíny bude pomáhat. Týká se to hlavně aktivit kolem vydání alba, už jsem tam zaznamenal nějaké kolize a nechtěl bych, aby se to opakovalo. Přistihnul jsem se, že už mám trochu rozstřelenou pozornost, stává se, že si nepřečtu všechny maily, nebo na něco zapomenu, takže jsem si řekl, že bych se měl v tomhle ohledu profesionalizovat.

A dá se vůbec sedět na dvou židlích – být v angažmá na první scéně a současně regulérně fungovat s kapelou?

Zkouším v tom najít rovnováhu. Co se týče plánování a termínů funguje divadlo jinak než koncerty. Takže v diáři vycházím z divadla a do volných dnů se snažím vtlačit koncerty. Umělecky mě ale to přeskakování baví, mám pocit, že takhle je to správně. Už cestou z koncertu se zase těším do divadla – a naopak. Kdybych dělal jen muziku, což nevím, zda se někdy stane, nebo se vůbec má stát, tak by mi divadlo určitě chybělo. Asi bych ani nechtěl provozovat muziku na plný úvazek, protože se mi zdá, že když něco děláte hlavně pro zábavu, je ten výtvor mnohem čistší.

Na albu Když chlap svléká tmu máte několik písní, které si zaslouží komentář. Například Deště s verši Františka Halase ze sbírky Naše paní Božena Němcová. Proč jste sáhnul zrovna po této básni?

Přišla ke mně náhodou. Připravovali jsme nějaký večírek v Ungeltu, kde se měly zpívat různé písničky. Umělecký šéf divadla Pavel Ondruch za mnou tehdy přišel, že by chtěli pro jednu herečku napsat píseň. A že má ráda Boženu Němcovou. Pavel mi doporučil právě ten Halasův text, že by se dal hezky zhudebnit. Tak jsem to zkusil, ale nakonec se ta písnička programu vůbec nedostala. Když jsem pak rozjížděl kapelu, vzpomněl jsem si na ni a přepsal tu původně mnohem pomalejší věc do podoby, v níž je na albu.

Pak je tu píseň s Bárou Polákovou Kniha džunglí. Rodila se ta skladba už s tím, že v ní bude zpívat právě Bára?

Nene, tu jsem psal pro Kristýnu Farag z Orchestru Calembour, kde Kristýna hraje na příčnou flétnu. Na představeních jsme ji zpívali společně, líbilo se mi, že je unisono a že má dobrou energii. Když jsem ji zvažoval zařadit na album, byla Bára Poláková jasná volba, nejen vzhledem k tématu písničky, ale i k jejímu pěveckému projevu, krásně mi k ní sedla. Nicméně Bára ráda tvoří a teď ode mě dostala už hotovou věc, cítil jsem, že by ji bavilo, kdybychom něco vymysleli společně. Možná na to ještě dojde. Jinak s Bárou se známe už od školy, hodně mi pomohla i s tou Hippokratovkou, kdy mi doporučila Davida Hlaváče, který pak se mnou na té skladbě pracoval jako producent.

Pobavila mě i skladba Cigareta, k níž se váže fotografie na obalu desky, na které jste s doutníčkem v puse a zahalený v dýmu. Je za tím vizuálem i samotnou písní ironie vůči restrikcím nejrůznějšího druhu, byť i dobře míněným?

Původně jsem chtěl napsat, jak je dobré dát si cigaretu po sexu, což se pak objevilo i v pointě té písně. Jinak ji ale beru hlavně jako kulturní odkaz – na dobu, v níž jsme vyrůstali, ale i na šanson jako žánr, protože k němu cigarety prostě patří. Takový Gilbert Bécaud odbíhal na „práska“ do zákulisí i při koncertech mezi písničkami, nebo Serge Gainsbourg, ten měl cigáro v ruce snad celý život. Cigareta v sobě prostě něco nese, i když víte, že smrdí – a líbat holku, která kouřila, moc nechcete… Teď jsem mimochodem četl zajímavý článek o tom, jak vznikly cigarety s filtrem. Původně prý byly určené pro ženy, ale přešli na ně i chlapi, o kterých si výrobci mysleli, že budou vždycky dávat přednost těm prapůvodním cigaretám, bez filtru.

Vedle písně Cigareta můžeme k francouzské „stopě“ na vašem albu přiřadit i písničku Madamme de Janjour, v níž se ozve hlas Ivy Janžurové, které je píseň věnována. Jak vznikla tato pocta „žijící legendě“, jak paní Ivu v písni titulujete?

Když měla Iva Janžurová před několika lety jubileum, dohodli jsme se s Českým rozhlasem, že jí v přímém přenosu pořadu Tobogan zazpívám písničku napsanou speciálně pro ni a pro tu příležitost. Publikum na koncertech si tu skladbu oblíbilo a má ji ráda i sama Janžurka. Tak jsem si řekl, že ji dám i na album, jako takovou svižnou věc pro zpestření. A na podzim se dokonce dostala do celovečerního dokumentárního filmu Janžurka. Krásně se to potkalo.

Na plátně se objevujete vesměs v romantických komediích typu Jedině Tereza nebo Přání k narozeninám. V jakém typu filmu nebo role byste si rád zahrál – kdyby to mohlo být čistě na vás?

Nejsem až takový formát, abych si mohl vybírat, v čem budu hrát. V poslední době se mi hezky pracovalo s režisérem Jiřím Svobodou na filmu Cesta do tmy. Ale taky už jsem dva projekty odmítl, protože mi nepřišly tak zajímavé, abych si jimi zabíral čas. Teď jsme dotočili film Na horách s režisérem Rudolfem Havlíkem, půjde ven v říjnu. A také jsem kývl na dvě televizní série, tak uvidíme, co z toho bude. Herecký život je paradoxní, buď toho máte moc a musíte odmítat, nebo naopak roky nic neděláte. Štve vás samozřejmě obojí.