ŠKRÁBNUTÍ TEREZY ČERNOCHOVÉ

Tereza Černochová vydala letos na jaře nové album. Po sedmi letech. Čekání se ale vyplatilo. Na Škrábnutí se spojily um s upřímností. Je to deska, u které při každém dalším poslechu objevujete další a další roviny – ať už v osobním sdělení nebo hudebním ztvárnění. Je to album, které stojí za to mít v domácí diskotéce a čas od času se k němu vracet. Tereza na něm totiž zpívá o tom, co spousta z nás zažila na vlastní kůži. Může tak docela dobře působit i jako terapie bolavých duší. A funguje to.

Terezo, s novou deskou jste si dala hodně na čas!

Když vzniká nějaké dílo, v tomhle případě kolekce písniček, mělo by do sebe všechno zapadat tak, jak má. Člověk by měl být spokojen téměř na sto procent. Desku jsem začala točit před pěti lety, ale ona téměř stoprocentní spokojenost nastala asi až před tři čtvrtě rokem. Supraphon se toho chytil, líbilo se mu to, a společně jsme se začali bavit o tom, kdy by deska mohla vyjít.

Albem mimo jiné vzdáváte poctu tatínkovi – Karlu Černochovi. Už tedy asi máte od jeho odchodu odstup…

Ten odstup jsem získala až asi před rokem a půl, kdy jsem pro něj uspořádala v La Fabrice vzpomínkový koncert. Celkově se mi tehdy ulevilo. Tenkrát se konečně naplnilo, co si táta zasloužil, a nikdo nebyl schopen to dát dohromady. No a tím se naplnil i nějaký můj vnitřní džbán smutku. Velké truchlení se rozplynulo a tátu jsem mohla začít vnímat nejen jako člověka, který odešel a strašně mi chybí, ale v celé jeho velikosti. Jaký to by umělec – zpěvák i skladatel. Začala jsem všechny tyhle věci oceňovat, aniž bych se dostávala do stavu depresí.

Jak tedy v současnosti prožíváte to, když zpíváte písničku, kterou původně zpíval táta?

Cítím to tak, jako by mi někdo předal vlajku kmene a řekl: ty jsi nástupce, nes ji dál se vztyčenou hlavou! Tak si připadám. Na tátu si přitom samozřejmě vždycky vzpomenu. Záleží na tom, v jakém jsem rozpoložení, trochu se zajíknu, ale už to dokážu udržet. Myslím na něj jenom v těch pozitivních situacích. Když vám člověk nějaký čas odchází před očima a pak zemře, tak si ho několik let vybavujete právě z toho posledního období. Z doby, kdy už nevypadá dobře. A to vás moc tíží. Teprve po čase se začnou vracet vzpomínky na lepší léta. Třeba u mě na dobu, kdy jsem byla malá holka a táta ještě pořádně při těle. (smích) Vybavuje se mi, jak vařil, jak měl rád dobré jídlo, jak se se mnou rád koupal v moři… Ale jak říkám, než se začaly tyhle vzpomínky vracet, chvíli to trvalo. Většinou to asi takhle chodí, i když u každého je tahle doba jinak dlouhá.

Písnička Škrábnutí, která je i na vašem novém albu, je tátova tak napůl…

To je pravda. Moje nová deska se jmenuje Škrábnutí podle písničky, kterou kdysi táta zpíval. Text mu k ní napsal Zdeněk Borovec. My jsme si ji s Romanem Holým vypůjčili právě textově a vytvořili jsme jinou hudbu.

Texty na vašem novém albu jsou vůbec hodně silné!

Většinou jsou právě o tátovi, o tom, jak odcházel a jak je těžké přijmout fakt, že už tu není. Jak podvědomě pořád hledám někoho, kdo by ho jakoby zastoupil. A jak potom, když najdete partnera, ve kterém vidíte tátu, zjistíte, že to tak úplně není. Mimochodem – hledat v partnerovi tátu, který odešel, je jedna z nejhorších věcí, co můžete udělat. No, a když už si po tom všem myslíte, že jste našel toho pravého, tak se s ním rozejdete. Potom jste dlouho sám, tak sám až jednou zjistíte, že čekáte potomka. A pak to těhotenství. A tohle všechno během sedmi let! Život se vám zásadně mění. Z bezstarostného happy dítěte se z vás stává puberťák, který se oťukává, skočí do období slávy Black Milk, vlastně předčasně dospívá. K materiálním věcem se dostává dřív, než vrstevníci. Ale pak to najednou zmizí, nastane propad, do toho vám odchází otec, dívka se začíná měnit v ženu… To jsou věci, které na mě samozřejmě měly obrovský vliv. Deska Škrábnutí je vlastně mapou těch uplynulých sedmi let.

A je to tak deska hodně upřímná.

Někdo říká, že je to introspektivní, intimní záležitost. Souhlasím, ale nemám s tím problém. Nemám problém obnažovat svoje myšlenky a emoce. Myslím, že je to dobře. Pro mě je to klíč, jak pokračovat v nějaké tvorbě. Nechat to všechno prostě procházet skrz hudbu. Myslím si, že v mém případě je to správně.

Asi i proto jste se na novém albu podílela i autorsky, je to tak?

Určitě, to je přesně to, o čem mluvím. Být dobrý zpěvák, umět zazpívat prakticky cokoliv a od kohokoliv a současně mít svoji tvář, to je určitý druh umění. Tomu se říká interpretace. V tom byl táta mistr. Já jsem si už taky něco nazpívala a s lecčíms se dokážu porvat. A další důležitá věc je to, co člověk zpívá, vložit do písně nějaké autorství, jestli na to ten zpěvák vůbec má. Jedna z nejúžasnějších věcí pro zpěváka je, když si umí napsat písničku i s textem. To je hodně osvobozující. Ruce se vám rozvazují a hranice v hudbě jsou najednou menší. Tohle teprve objevuji a hledám. Jsem ráda, že jsem na téhle cestě, po které bych v budoucnu ráda šla, udělala první krůček.

Kam jste se za posledních sedm let dostala pěvecky?

Začátky byly takové, že táta věděl, že mám sluch a intonuju. Pěvecky to, aspoň na můj vkus, nebylo nic moc. Když jsem začala zpěv studovat, byl to klasický zpěv. A hned pak jsem nastoupila do Black Milk. Tam jsem byla součástí trojice hlasů. Myslím si, že mám výhodu v jakési barevné univerzálnosti svého hlasu. Můžu vlastně zpívat s kýmkoliv. To pomohlo i v Black Milk, kde jsme skvěle fungovaly. Toužila jsem ale po zpívání před živou kapelou. Po rozpadu Black Milk jsem začala zpívat se skupinou Takin´Off. To je kapela s velkou dechovou sekcí a tam jsem se otrkala. Párkrát jsem ztratila hlas. A začala jsem chodit na hodiny zpěvu k Haně Peckové, vynikající hlasové poradkyni, která mě naučila konečně s tím mým hlasem pracovat. Díky její skvělé metodě jsem začala pořádně zpívat. Potom mi dali příležitost Roman Holý s Matějem Ruppertem v G-Point Hunters a pak jsem měla svoji první kapelu v Brně… až jsem se propracovala k big bandu a hip hopu. A jednoho dne jsem s kolegou Tomášem Koudelkou zjistila, že mě baví sednout si s ním na židli a zpívat třeba jen tak s kytarou. Z téhle židle jsem se zatím nezvedla.

Když se člověk podívá na obal vašeho nového alba, napadne ho: to je poškrábané okénko z filmového pásu. Vy máte s filmem své zkušenosti, koneckonců dvě písničky z alba zněly ve filmu Vladimíra Michálka Pohádkář.

No, moje zkušenosti s filmem nejsou velké. Vladimír mi natočil klip na píseň Škrábnutí. A pak tu jsou ty písničky do jeho Pohádkáře. V tom taky sehrál svoji roli Roman Horký, který k tomuhle filmu psal hudbu. S Romanem jsme zrovna měli roztočených pár věcí, když Vláďa přijel do jeho sušického studia. Ty písně se mu moc líbily a hned řekl, že by rád některé použil do svého filmu. Vybral si Škrábnutí a pak instrumentální verzi písničky Až nastane září. A já jsem byla pyšná na to, že při udělování Českých lvů vždycky při upoutávce na film znělo buď Září, nebo Škrábnutí.

VÝBĚR Z RECENZÍ NA ALBUM ŠKRÁBNUTÍ:
iREPORT/ Viktor Mašát:
Je zřejmé, že na Škrábnutí si dali jeho autoři hodně záležet – Tereza Černochová dlouho dávala dohromady jednotlivé skladby a díky této její tvorbě se jí povedlo se nebývale otevřít ostatním.

Kultura 21/ Robert Rohál:
Škrábnutí od Terezy Černochové, zpěvačky s hlasem jak ponorná řeka, stojí za to! Zčistajasna přišla s deskou, kterou prostě jen tak neodložíte… přináší zvláštní snivou krásu…

Novinky.cz/ Stanislav Dvořák
Tereza Černochová přichází s velice cool a introvertní deskou …

iDNES/ Honza Vedral
Na desce Škrábnutí udělala Tereza Černochová důležitý krok: začala zpívat česky. Nejde přitom o podlézání posluchačům. Už podle prvních singlů Škrábnutí a Podplouvám, bylo zřejmé, že Černochová na své sólové desce nebude na rozdíl od svých bývalých kolegyň honit puberťácké duchy formace Black Milk.

Lidové noviny/ Katka Hejdová
Příjemné, zábavné, emotivní…