PAVEL ŠPORCL POŘÁDÁ SPECIÁLNÍ KONCERTNÍ MARATÓN

Patron SOS dětských vesniček a populární houslista Pavel Šporcl se během svého podzimního koncertního turné rozhodl vybrat částku 100 000 Kč na podporu ohrožených dětí v programech SOS dětských vesniček. Na začátku prosince představí populární houslista unikátní hudební projekt BACH MARATÓN, v rámci kterého předvede během tří večerů v Praze a Brně kompletní houslové dílo Johanna Sebastiana Bacha. Při této příležitosti vyzývá všechny své příznivce k podpoře SOS dětských vesniček.

Pavel Šporcl v říjnu vydal 2CD, které obsahuje Bachovy Sonáty a partity pro sólové housle a zároveň vyjel na výjimečné bachovské turné, které v Praze od 2. do 4. prosince a v Brně od 7. do 9. prosince vyvrcholí speciálním Bach maratónem. Během tří po sobě jdoucích dnů Šporcl zahraje kompletní Bachovo houslové dílo. Na prvním kompletní Sonáty a partity, na druhém kompletní Koncerty včetně Dvojkoncertu a na posledním Sonáty pro housle a cembalo. Tedy přes sedm hodin hudby. Na druhém večeru se jako host představí koncertní mistryně Czech Ensemble Baroque Orchestra Elen Machová a hobojista Vilém Veverka. Třetí večer ozdobí přítomnost vynikajícího americko-íránského cembalisty Mahana Esfahaniho.

U příležitosti nového alba i koncertního turné jsme si s Pavlem Šporclem popovídali o jeho inspiracích, plánech a nutnosti zdolávat nové hudební výzvy.

Jsou na vašem novém albu všechny Bachovy skladby pro sólové housle bez doprovodu?

Ano. Sonáty a partity, to je opravdu veledílo, v mém provedení trvá sto padesát pět minut a nahrát je, to je sen každého houslisty. Jsem rád, že jsem tuhle příležitost dostal. Koneckonců – je to už pětačtyřicet let od doby, kdy naposledy vyšla nahrávka těchto Sonát a partit od českého houslisty, tehdy je nahrál Josef Suk. Takže si myslím, že už bylo na čase.

Byla pro vás nahrávka Josefa Suka v něčem inspirativní nebo spíš informativní?

Starší nahrávky jsou samozřejmě inspirativní, na druhou stranu dnes se Bach hraje jinak. Díky autentické interpretaci se pohled na barokní hudbu jako takovou diametrálně změnil. I proto je dnes pro moderního houslistu, a vlastně pro jakéhokoliv interpreta, velká výzva se s barokními skladbami srovnat. Člověk si musí udělat svůj vlastní názor. Samozřejmě není možné hrát je tak, jak se hrály v době svého vzniku na barokní housle s barokním smyčcem. Barokní duch v nich ale musí zůstat. I já jsem se o to moc snažil. Třeba tím, že jsem je studoval i nahrával z urtextu, tedy přímo z Bachova zápisu. Abych se nechal inspirovat a abych byl lépe vtažen do toho období.

Často mluvíte o svém učiteli, nedávno zesnulém profesoru Snítilovi. Pomáhal vám ve studiu Bachových Sonát a partit?

Profesor Snítil mě učil, jak do Bachova notového zápisu nahlížet. Moje nynější pojetí je sice velmi odlišné od toho, které mne učil na konzervatoři a HAMU, ale základ vnímání Bachovy hudby mám od něj. Jak on, tak ostatní slavní houslisté, jejichž nahrávky se považují za jedny z těch nejlepších (jako třeba Szeryng, Grumiaux, Milstein), hráli tyhle kompozice velice romanticky. Dnes už se takhle hrát nedají. Hodně jsem přemýšlel o tempech, smycích, vibrátu. Snažil jsem se hrát tak, jak to skladatel napsal, včetně všech možných nehouslových smyků, atd. Snažil jsem se vžít do toho, jak se houslista tehdejší doby – a Bach sám byl vynikající houslista – cítil, když skladbu nebo ten který takt hrál. A podle toho jsem se Sonáty a partity učil.

Určitě jste ale do kompozic vkládal i hodně ze sebe, svůj vlastní názor.

To je samozřejmě úkol každého interpreta. Na těchto kompozicích je krásné to, že je každý může pojmout po svém, každé provedení je jiné. Občas jsem si pustil i nahrávky žijících houslistů, kteří je interpretují takzvaně autenticky. I u nich je každé provedení jiné, liší se různými styly, frázováním, tempy, použitím vibrata… Takže jakási autentická interpretace vlastně neexistuje. Každý má jiný názor. A právě to je na těchto skladbách krásné – přestože jsou tak staré a člověk by u nich očekával jakýsi tradiční stylový nános. Takový tam není a každý houslista je může hrát tak, jak je cítí.

Vyjádřil jste se, že bylo hodně těžké naučit se Bachovy Sonáty a partity zpaměti. Proč?

U Bacha je problém v tom, že některé pasáže se často opakují. Jsou si hodně podobné především v těch částech, které se jmenují fuga. Když to hodně zjednoduším, tak fuga je většinou dvou až osmitaktové téma, které se hned po prvním zahrání opakuje v jiném hlase a ten další ho doprovází, a tak dál. My houslisté míváme většinou tříhlasé fugy. Například Fuga ze Sonáty číslo 3 trvá dvanáct minut, během kterých se téma zopakuje tolikrát, takže člověk občas už neví, v které části zrovna je. Navíc se mi, naštěstí jenom doma, občas stávalo, že jsem z téhle Fugy zabrousil do jiné, do Sonáty číslo 2. Tóniny C dur a a moll jsou si dost podobné a některé takty jsou v obou těch větách úplně stejné. V takovém případě je hodně jednoduché ocitnout se jinde a hodně složité zabrousit zase nazpátek. Člověk musí být velmi dobře připraven a musí se na hraní těchto skladeb hodně soustředit. Takže se na začátku pomodlím a jdu na to.

Bach napsal i suity pro sólové violoncello. V čem jsou houslové Sonáty a partity jiné – například po kompoziční stránce?

Tohle mám z první ruky, protože můj bratr Petr, vynikající violoncellista, ty violoncellové suity hraje. Určitě jsou napsané v melodičtějším duchu, Bach v nich nepoužívá tolik akordů, jako v houslových Partitách a sonátách. Ale v paměťové osnově jsou asi ještě obtížnější, než ty houslové. Mele a mele se to u nich pořád dokola a je strašně těžké si to zapamatovat.

K podpoře desky jste vyjel na turné. Jmenuje se Bacha na Šporcla. Jak vypadá?

Letos slavíme 330 let od Bachova narození a tak jsem se rozhodl slavit hodně. V průběhu roku jsem při každé příležitosti zahrál alespoň jednu Bachovu skladbičku. Turné má dohromady třináct koncertů. Kromě Prahy a Brna hraji na všech koncertech vždy v první polovině něco ze Sonát a partit a ve druhé hrajeme společně s Czech Ensemble Baroque Orchestra. Pro Prahu a Brno jsem si ale připravil speciální Bachův maratón. Je to oslava nejen téhle nahrávky, ale celé Bachovy tvorby. Během tří po sobě jdoucích dnů tu zahraji kompletní Bachovo houslové dílo. Na prvním kompletní Sonáty a partity, na druhém kompletní Koncerty včetně dvojkoncertu a na posledním Sonáty pro housle a cembalo. Tedy přes sedm hodin hudby. Mými hosty a kolegy budou na druhém večeru koncertní mistryně Czech Ensemble Baroque Orchestra Elen Machová a hobojista Vilém Veverka, a co se týče toho třetího večera, tak vynikající americko-íránský cembalista Mahan Esfahani. Taková věc, troufám si říct, nemá v naší zemi obdoby. Alespoň si nepamatuji, že by tu nějaký houslista něco podobného provedl. A mí housloví přátelé a profesoři v New Yorku mi říkali, že asi ani ve světě k ničemu takovému nedošlo. Moc se na to těším. Bude to taková velká bachovská oslava. V Praze od 2. do 4. prosince, v Brně celé turné zakončím od 7. do 9. prosince.

Budete hrát na modré housle a v šátku?

Na modré housle určitě ano, s šátkem ne. Jelikož mám culík, tak vypadám takříkajíc barokně. V baroku taky lidé, i muzikanti, rádi nosili culík.

Ovšem na obalu desky máte jakýsi romantický dlouhý kabát. V něm asi na koncertech nehrajete…

Spíše je to kněžské roucho. Vzhledem k obtížnosti repertoáru nemůžu mít příliš těžký oděv. A tenhle kabát těžký byl a nebylo pohodlné v něm držet housle. Jak jsem se ale už doslechl, vypadám na tom obrázku spíš jako z Matrixu. (smích) Tu fotku jsem vybral proto, že má úžasnou atmosféru. Světlo shora vypadá, jako kdyby toho člověka osvětloval pánbůh, možná samotný Johann Sebastian Bach. Zkrátka a dobře – jdu po schodech do nebe. Tenhle moment zachycený Lenkou Hatašovou má úžasnou duchovní atmosféru a k Bachově hudbě se moc hodí. A proto jsem jej vybral.