JIŘÍ SUCHÝ

Legendární divadlo Semafor pokračuje v mapování své tvorby. Díky vydavatelství Supraphon završil v těchto dnech písničkovou kroniku na CD, která se skládá ze tří nadupaných krabic. První mapuje léta šedesátá, druhá sedmdesátá a osmdesátá, a ta třetí, úplně nová, dobu mezi lety 1989 a 2015. Tedy dobu nejen Jiřího Suchého, ale i Jitky Molavcové a Ferdinanda Havlíka. Každý disk v krabici je zabalen do grafiky Jiřího Suchého, čímž komplet získává na atraktivnosti. Dramaturgii sady měl za vydatné pomoci producentky Nadi Dvorské na starosti divadelní dramaturg a kritik Jan Kolář.

A samotný Jiří Suchý, jak říká, je nejen za tuhle krabici, ale za celý projekt upřímně rád.

Mám krásný pocit z toho, že si někdo všímá naší práce. Příští rok bude Semafor slavit šedesátiny, za tu dobu se muselo nastřádat už opravdu hodně písniček – a my jsme písničkové, muzikálové divadlo. Navíc jsem rád, že si toho všimla taková významná firma, jako je Supraphon. Já jsem ji k tomu netlačil, nemám ve zvyku obrážet instituce a vnucovat se. Tohle pro mě bylo tedy překvapení a dar nebes.

Pomáhal jste s výběrem písní na nový komplet?

Ne, to měl na starosti dramaturg Jan Kolář. Nechal jsem mu volnou ruku. Říkal jsem si, že sám bych mohl mít jiné názory, a on k nám do Semaforu chodil na všechno. Tak jsem řekl, ať tu dobu popíše on.

Komplet zaznamenává dobu od roku 1989 do roku 2015. Jaká pro vás a vaše divadlo byla – a jak se měnila?

Zajímavé bylo, že hned po převratu, kdy vyšlo herectvo do ulic, a lidi nám mávali, nám začali rapidně ubývat diváci. Nejen nám, ale všem divadlům. My jsme se ještě dlouho, asi tři měsíce, drželi, ale pak to byl sešup i u nás. Začal tedy boj. Uvědomili jsme si, že je jiná doba. Že útisk komunistického režimu nám šel vlastně hodně na ruku. Lidi neměli ke komu přilnout, tak přilnuli k Semaforu. A najednou tady byly americké filmy v televizi, jako houby po dešti vznikala nová divadla, a my jsme měli konkurenci. Říkal jsem si: aha, tak takovejhle je vlastně správnej život. Nežehral jsem, jenom jsem musel přehodit výhybku a začít myslet jinak.

To, co jste popsal, ale nebyly jediné nepříjemnosti, které Semafor potkaly…

Taky nás poškodilo, že jsme přišli o divadlo na Václavském náměstí, kde jsme byli každému na ráně. Kolem toho divadla každý Pražan určitě nejmíň jednou týdně prošel – a najednou jsme to divadlo neměli. Pak jsme byli v Karlíně a tam nám zase vzala divadlo Vltava. Teď jsme v Dejvicích, což je trochu v ústraní, taky si nás tady muselo publikum najít. Zezačátku, asi tak dva roky, to bylo ožehavé, zažívali jsme tu to, co jsme do té doby neznali – některé prázdné řady v divadle. Ale diváci si nás našli i tady a dneska to tu máme dobré.

Jak jste se vypořádávali s polistopadovým úbytkem diváků – nebo jinak: jakými způsoby jste vedli ten boj, který jste zmínil?

Pochopili jsme, co musíme pro diváky udělat, a tak jsme to udělali. Dám příklad. Po převratu jsem nasadil hru Nižnij Novgorod a vymyslel jsem si k ní i krásné písmo, které se podobalo azbuce. A byl jsem na to patřičně hrdý. Jenže lidi na to přestali chodit. Tak mě napadlo přidat podtitul Muzikál o tom, proč k říjnové revoluci nedošlo už v září. Lidi si najednou uvědomili, že jde o srandu, a tenhle slogan nám vrátil publikum do divadla.

Z nového kompletu zní hodně hudby Ferdinanda Havlíka, který po odchodu Jiřího Šlitra zaujal pozici hlavního skladatele a kapelníka Semaforu…

Ferdinand Havlík – to byl zvláštní fenomén. Dodneška není v divadle dne, kdy by někdo neřekl: tak Ferda by určitě řekl tohle, nebo: na tohle by reagoval takhle… Ferda glosoval život nesmírně vtipným způsobem. Jeho síla byla v tom, že ty věci říkal naprosto vážně. Na divadle se pak snažil dělat komiku, taky to bylo dobré, ale to nejlepší se dělo v zákulisí, o to diváci přicházeli. To mi bývalo líto.

Jediná hra, které je na vašem novém kompletu celá, je Lysistrata. Asi to ukazuje na její výjimečnost, je to tak?

Lysistrata je skutečně výjimečná, protože vznikla původně pro jiné divadlo, a taky má trochu jinou poetiku, než naše ostatní hry. Jednou za mnou přišel Jiří Menzel, který byl tehdy ředitelem Divadla Na Vinohradech. Řekl, že by chtěl uvést Lysistratu ve verších, a abych ji přebásnil. Tak jsem ji pro tohle seriózní, vážné divadlo skutečně zveršoval, a ona se tu hrála. A mně najednou přišlo líto, že v ní není muzika. Když ji pak na Vinohradech stáhli, řekl jsem si, že z ní udělám pro naše divadlo muzikál. Libreto jsem měl hotové, tak jsem tam jenom naskládal muziku, a pustili jsme ji u nás. A mám k tomu jednu zajímavou vzpomínku. Aristofanes, autor Lysistraty, byl děsný sprosťák. To se k nám moc nehodí, tak jsem se snažil některé věci jenom tak naznačit, aby si tu lascivitu domyslel divák sám. A představte si, že v Mladé frontě napsali, že jsem Aristofana zesprosťačil! Strašně mě zepsuli. Já jsem přitom zachránil tolik věcí! Kdybych v inscenaci nechal všechno, co tam měl Aristofanes, to by teprve bylo sprostý!

Před několika lety jste řekl, že na Semaforu lidi nejvíc milují svoji vlastní minulost; stojíte si za tím stále?

Mám pocit, že už jsme chytili další, nevímkolikátý dech, a že je to dech současna. Zrovna nedávno, když jsme hráli Čochtanův divotvorný hrnec, jsme se s Jitkou Molavcovou dívali do publika. A říkali jsme si, kolik tu máme mladých lidí, v hledišti v každé řadě seděly mladé páry mezi osmnácti a dvaadvaceti lety, a dobře se bavily! To ještě před dvěma lety nebylo, měl jsem pocit, že budeme divadlo spíš pro důchodce. Ale poslední dobou, hlavně od chvíle, co jsem vymyslel Swing Band, nám publikum děsně mládne.

Zřejmě za to může i mladý soubor Semaforu!

I ten, samozřejmě. Asi bychom měli v průměru nejmladší divadelní soubor, kdybychom to s Jitkou nekazili. Bez nás by to bylo tak čtyřiadvacet let, s námi pětatřicet.

Pane Suchý, řekl jste, že jste stále ve středním věku, ale na stáří se těšíte. Kdy, podle vás, přijde?

Mým velkým vzorem je německý herec holandského původu Johannes Heesters. Ten ve sto šesti letech uspořádal velké turné po celém Německu a dožil se sto osmi let. Kdyby se mi podařilo být do těch sto šesti aktivní, tak potom ať přijde stáří, a je dlouhé, jak chce!