IVAN MORAVEC

Supraphon doplňuje mezinárodně ceněnou diskografii legendárního klavíristy Ivana Moravce o další nečekané archivní skvosty. Album, které vychází 20. dubna 2018, obsahuje dosud nevydané živé nahrávky z archivu Českého rozhlasu z let 1967, 1974 a 1984. V nahrávce Prokofjevova Klavírního koncertu č. 1 Des dur op. 10 doprovází proslulého klavíristu Česká filharmonie řízená Karlem Ančerlem, Česká filharmonie s dirigentem Yuriem Simonovem je Moravcovi skvělým partnerem v Klavírním koncertu G dur Maurice Ravela, Klavírní koncert a moll op. 16 Edvarda Griega vznikl ve spolupráci se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, který vedl dirigent Miklós Erdélyi.

Vysoce ceněná diskografie Ivana Moravce (1930–2015), jedné ze světových legend klavíru 20. století, pochází z velké části z nahrávacích studií. Díky rozhlasovým mikrofonům si však můžeme připomenout i některé z jeho pozoruhodných koncertních výkonů v pražských koncertních síních. Jen na Mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro vystoupil Ivan Moravec od roku 1962 celkem dvacetkrát. Prokofjevův I. koncert zazněl na Pražském jaru v květnu 1967 a zachycuje i jeden z vrcholných posledních snímků Karla Ančerla s Českou filharmonií před jeho odchodem do Toronta. Ravel z května 1974 – další nezapomenutelný zážitek a bezesporu jedna z Moravcových nejlepších ravelovských kreací vůbec. Všechny tři nahrávky vycházejí poprvé, v případě Griegova koncertu z prosince 1984 jde dokonce o Moravcův jediný vydaný záznam tohoto díla.

Renomovaný hudební publicista a kritik Bernard Jacobson, donedávna redaktor časopisu Fanfare Magazine, Chicago Daily News a nyní působící v MusicWeb International, u příležitosti vydání alba zavzpomínal: „S Ivanem Moravcem jsem se poprvé setkal kolem roku 1969 v Minnesotě, kam jsem se vydal, abych recenzoval jeho společný koncert se Saint Paul Chamber Orchestra. Při tomto prvním setkání Ivan poznamenal: ,Ashkenazy prý zrovna hrál v Chicagu Beethovenův Třetí klavírní koncert. To byla jistě krása!‘ Jak se ukázalo během našeho přátelství, trvajícího téměř půl století, šlo o naprosto typický projev jeho velkorysého postoje ke kolegům. Jednou hrál cyklus poledních recitálů pro zhruba sto posluchačů ve foyer jistého divadla na pařížském náměstí Châtelet, zatímco jiné divadlo na protější straně mělo vyvěšené obrovské plakáty, oznamující řadu schubertovských koncertů německého klavíristy Christiana Zachariase. Ačkoliv jsem Zachariase velice obdivoval, prohlásil jsem, že takový nepoměr v rozsahu i publicitě oněch dvou projektů je nespravedlivý. Ivan mi však na to okamžitě odpověděl: ,Vždyť on si to zaslouží. Je to skvělý umělec.‘ Také jsem s potěšením vyprávěl norskému klavíristovi Leifemu Ove Andsnesovi, jak obdivně se Ivan Moravec vyjádřil o jeho nahrávkách Janáčkovy hudby; vždyť Moravec sám Janáčka natočil a z úst českého Mistra je to chvála jednoho z nejpovolanějších. Co má tohle všechno společného s Moravcovým albem obsahujícím nahrávky Griegova, Prokofjevova a Ravelova klavírního koncertu? Přinejmenším u dvou posledně jmenovaných děl se obvykle stává, že jejich provedení bývá působivé spíše svou poměrně neosobní technickou brilancí než nějakými velkolepě lidskými kvalitami. Pod Moravcovýma rukama ale tato hudba vyvolává zřetelně vážnější atmosféru. Aniž postrádá brilanci, má mnohem hlubší výraz!“ Je to tak, jak Bernard Jacobson naznačil: mikrofony zachytily Ivana Moravce ve vrcholné formě, s romantickým rozmachem, s pregnancí a dravostí i jemně nuancovanou barevností, vždy však hluboko ponořeného do substance interpretované­ho díla.