Marta Kubišová 1. listopadu oslaví důležité životní jubileum a vydavatelství SUPRAPHON v těchto dnech vydává komplet 6CD s příznačným názvem MARTA KUBIŠOVÁ ZLATÁ ŠEDESÁTÁ (SU 6076-2)...
Jestli má v naší zemi někdo právo být symbolem zlatých šedesátých let, je to Marta Kubišová. K jejímu blížícímu se jubileu vydal SUPRAPHON kolekci 6 CD nazvanou - jak jinak - Zlatá šedesátá. Grafika evokuje přebaly tehdejších singlů, a když se zaposloucháte do té spousty úžasných písní a balad, ocitnete se doslova v jiném světě!
Jaká byla vaše první reakce, když jste viděla tuhle ohromnou kolekci písní – přesně 125, natočenou v rozmezí let 1965 až 1969?
Vydechla jsem údivem a řekla „To není možný!“ Uvědomila jsem si nad tím, kolik tehdy člověk musel mít nazpíváno singlů, než si mohl dovolit natočit LP desku.
V kolekci jsou také tzv. rarity, které posbírali vaši fandové, a dosud nikdy nevyšly. Zaskočila vás některá?
Překvapená jsem byla u řady věcí. Třeba když mi zavolali, že se našla Polárka, tak jsem na to řekla, že tu jsem určitě nedělala – a dělala. O písničce Když nastanou deště jsem taky netušila podobně jako o Vítr mi něco vzal, kde se navíc už asi nikdy nedopátráme autora.
Při poslechu vašich hitů si člověk uvědomuje, jak silné měly texty a jaké emoce musely ve své době vzbuzovat – třeba Tajga blues nebo Cesta. Uvědomovala jste si, že si jejich interpretací můžete ublížit?
Takhle jsem vůbec nepřemýšlela. Bylo mi úplně jedno, co riskuju. Potřebovala jsem to prostě sdělit. Vzpomínám si na povinnou předváděčku v roce 1969, kde se mě ptali, co si pod tím Tajga blues myslím. Tak jsem jim opáčila „A vy nemáte ten text?“ Se Zdeňkem Rytířem jsme se domluvili, že to bude píseň na počest sedmi statečných sovětských občanů, kteří v srpnu 1968 protestovali na Rudém náměstí v Moskvě proti naší okupaci.
Když jste s Helenou Vondráčkovou a Vaškem Neckářem vytvořili skupinu Golden Kids, měli jste na repertoáru mj. písničku Hej, pane zajíci. Doteď jsem netušila, jaké jinotaje skrývala!
Vidíte, zrovna tuhle rozvernou písničku jsem nerada zpívala, protože jsme při ní museli skotačit. Zatímco Vašek a Helena mi připadali jako děti a to skákání k nim patřilo, mně to úplně nesedlo. Ale jinak máte pravdu – když tam zpíváme „Nedělej rytíře, plat máš dva halíře,“ byl tím zajícem míněn Zdeněk Rytíř. Tak mu to napsal jeho kamarád Honza Schneider.
Jan Schneider, Zdeněk Rytíř, Pavel Vrba, Ivo Fischer, Eduard Krečmar – všichni tihle textaři vám zřejmě psali přímo „na tělo“...
Částečně jsem si texty vybírala já, částečně si oni vybírali mě. Všichni jsme ale tehdy byli kamarádi.
Musíme zmínit ještě skladatele a prvního soukromého producenta Bohuslava Ondráčka, který vás prý objevil a hodně vás ovlivnil.
On si myslel, že mě objevil, ale Karel Mareš tvrdil, že mě objevil o rok dřív! S Bohuslavem Ondráčkem jsem vystupovala už v pardubickém Stop divadle a pak v plzeňské Alfě…Jsem mu vděčná, že měl tu odvahu přijmout mě, naprosto „nezformovatelnou“. Trvala jsem na tom, že si budu zpívat takovým způsobem, jakým se mi chce, a ne tak, jak bylo tehdy v módě. Jinak jsem spíš já formovala Ondráčka. Často se stávalo, že mi nadšenej ráno něco přehrával a já jsem ho zarazila: „Nad tím se zamysli, to‘ s ukradl.“ Měla jsem tehdy naposlouchanej Luxembourg a znala jsem všechny novinky…
Vraťme se ještě k jedné raritě z vaší kolekce Zlatá šedesátá. Je to píseň Tvé jméno Jan - Pocta Janu Patočkovi. Natočila jste ji v roce 1978. Jak k tomu došlo?
Slova napsal po smrti signatáře Charty 77 profesora Jana Patočky spisovatel Pavel Kohout na melodii písně amerického dua Mike and Tonelle. Tu písničku jsem znala díky svému bratrovi, který mi posílal desky se současnou americkou a kanadskou muzikou. Možná ale nejdřív vznikl text…Můj tehdejší muž Jan Moravec zařídil v nějakém dabingovém studiu v Praze utajenou frekvenci a my to tam nahráli. Pak za námi na Vysočinu, kde jsem tehdy trávila většinu času, přijel kameraman Standa Milota a natočil klip. Neměla jsem ani žádná líčidla, abych se nějak upravila – tam jsem je nepotřebovala.
Když vám zakázali veřejně vystupovat, zpívala jste si třeba jen tak doma pro radost?
Vůbec ne. Zpívání jsem v sobě úplně zamkla a myslela jsem si, že se k němu už nevrátím.
Nikdy jste nelpěla na slávě, ani na ocenění. Přesto muselo být hodně nepříjemné, když jste zjistila, že vám někdo ukradl celou vaši první kariéru.
Měla jsem fotky a zřejmě i Zlaté slavíky uložené ve sklepě v Nuslích a někdy v roce 1986 odtamtud skutečně všechno zmizelo. Později mi něco donesli fandové, něco Helena a Vašek…
U svého divadelního principála Milana Heina začínáte přípravy na muzikál Touha jménem Einodis. Kdy se můžeme těšit na premiéru?
Příběh zajímavé ženy a velké vlastenky Sidonie Nádherné z Vrchotových Janovic píše Marta Skarlandtová a premiéru by měl mít v červnu příštího roku na Letní scéně Divadla Ungelt. Mladou hraběnku bude zpívat Aneta Langerová a provázet nás bude živý orchestr.
*
Marta Kubišová do roku 1970 stačila vydat pouze jedno album, avšak veliké množství singlů.
Kolekce 6CD provede posluchače tvorbou zpěvačky od jejích jedenadvaceti let, do nečekaného zákazu její umělecké činnosti v roce 1970, tedy do Martiných pouhých osmadvaceti. Byla na vrcholu popularity, tvůrčího zázemí a slibných plánů nejen doma, ale i v zahraničí. Leč, politická zvůle "vymazala" Martu Kubišovou z kulturního světa.
První její rozhlasová nahrávka Mně se líbí, pochází z roku 1963, kdy právě přešla z divadla STOP! v Pardubicích do plzeňské Alfy. Tam se seznamuje se skladatelem Bohuslavem Ondráčkem a následně i s textařem Janem Schneiderem.
Právě na radu Schneidera přijala na konci léta 1964 angažmá do divadla Rokoko v Praze. Tady se už kariéra Marty Kubišové rozjíždí velmi rychle. Přicházejí hity – Loudá se půlměsíc, Víc nechtěl by ani d’Artagnan, Oh, baby, baby nebo Svobodova Depeše.
Marta se objevuje záhy v několika filmech, např. Jak se krade milión, Mučedníci lásky, nebo v tv seriálu Píseň pro Rudolfa III. Právě pro tento seriál vznikla nevinná píseň o svobodě Modlitba. Po vpádu spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna '68 se náhle stala silně aktálním protestsongem. Moditba pro Martu dávala sílu pokořenému národu... Národ Martu miloval a obdivoval. Opakovaně se stala Zlatou slavicí.
Po nástupu Gustáva Husáka do čela KSČ v roce 1969, byla Marta, s mnoha dalšími osobnostmi, náhle nepohodlná a pomalu mizela z televizní obrazovky a rozhlasových vln...
To už působila v uskupení Golden Kids, které sklízelo obrovské úspěchy po celé republice. Zpívala i nadále písně bolavé a do určité míry burcující: Tajga blues 69, Kdo ti radu dá, Ukolébavka pro nenarozené děti nebo Ne.
V únoru 1970 přišel definitivní zákaz Marty Kubišové, ojedinělé zpěvačky se zastřeným altem a vyhraněné osobnosti.
Pátrali jsme v archivech po dosud nevydaných písních Marty Kubišové a nalezli ještě v České televizi několik nahrávek: Plují lodi do Triany, Lavička v jasmínu nebo píseň z pořadu Dětský Silvestr Polárka. Jiné, dosud téměř neznámé písně vydaly filmové archivy. Jde o Ztracené tváře z filmu Ztracená tvář (1965) nebo raritní verze písně Víc nechtěl by ani d’Artagnan, zpívaná pouze Martou bez Waldemara Matušky. Pochází z filmu Revue na scestí.
6 CD jsme doplnili raritami ze soukromých archivů. Např. píseň Kdo těm růžím vůni vzal, s textem básníka Jana Schneidera, který dodnes netušil, že píseň byla někdy zaznamenána. Taktéž píseň Vítr mi něco vzal, kde neznáme ani jména autorů a rok vzniku.
Speciální bonus je jediná píseň mimo období let 1963–1970. Vznikla po Chartě 77, její text napsal spisovatel Pavel Kohout a nese jméno Tvé jméno Jan / Pocta Janu Patočkovi.
125 písní maximálně portrétuje vynikající a zároveň skromnou zpěvačku s osobitým pěveckým projevem, která musela být na dlouhých 19 let umlčena, neboť zpívala o svobodě a chovala se svobodně...