LUKÁŠ VONDRÁČEK

Lukáš Vondráček je svérázný a v nejlepším slova smyslu svéhlavý člověk, umělec, klavírista. Nic na tom nezměnilo ani jeho fenomenální vítězství v Soutěži královny Alžběty (2016) – na těchto „olympijských hrách“ vyhrál jako vůbec první Čech. Navíc zde triumfoval svým milovaným Třetím klavírním koncertem Sergeje Rachmaninova. Lukášovu suverenitu v tomto repertoáru oceňuje celý svět. Nápad na natočení unikátního kompletu vznikl v září 2020. Sice v kavárně, ale s chmurným výhledem. Za okny bylo slunce, ovšem také blížící se další lockdown. O to zásadnější motivace natáčet, pro Lukáše Vondráčka zvláště důležitá, neboť vždy upřednostňuje živé hraní.

Zveme k rozhovoru, kde si s Lukášem Vondráčkem povídá dramaturg Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK Martin Rudovský. Interview vznikalo u příležitosti vydání dvojalba s Klavírními koncerty a Rapsodií na Paganiniho téma Sergeje Rachmaninova, které klavírista nahrál se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK řízeným Tomášem Braunerem a umělci jej pokřtí na CD již 29. a 30. 3. 2023 v rámci speciálních koncertů v Obecním domě v Praze.

Lukáši, jaký byl tvůj první kus od Rachmaninova, skrze který se před tebou jeho svět začal vyjevovat?

Myslím, že šlo o Preludium cis moll op. 3, č. 2. Ono hodně slavné. Když prý řekli Rachmaninovi „zahraj TO“, už věděl přesně, co je to TO. Údajně Preludium neměl moc rád, protože šlo o ranou práci. Všem se ale hrozně líbilo a on to musel stále hrát jako přídavek. Já jsem se k tomu dostal tak v desíti letech. Odhaduji to podle toho, že už jsem musel být dost velký, abych obsáhnul široké akordy. A z koncertů byl určitě první ten První, což je trochu zvláštní, protože ten hraje málokdo. Doporučil mi ho tenkrát Vladimir Ashkenazy, a pak jsme ho spolu hrávali. To bylo záhy poté, co jsme se potkali. Bylo mi čtrnáct.

Pamatuji si, že jste s tímto koncertem jeli s Českou filharmonií na zájezd do Itálie. Už tehdy jsi tušil, že Rachmaninov bude tvoje láska, tvůj osud?

 Jeho hudba se mi líbila hned od začátku. Přišlo mi to už tenkrát ze vší hudby nejlépe uchopitelné a nejemotivnější. A v určitém směru se do dneška moc nezměnilo. Ale tehdy zvlášť – já nebyl žádný intelektuální typ. Ve čtrnácti letech jsem vše chápal přes instinkt. Rachmaninov mi k tomu perfektně pasoval. A kudy vedla cesta dál? Postupně jsem nastudoval Étudy-Tableaux, další Preludia. Zhruba v sedmnácti letech jsem se dostal ke Druhému koncertu. Kolem devatenácti a dvaceti bylo zase období, kdy jsem stále hrál Rapsodii; byla tehdy nejčastěji žádaná. A také se mi líbila! Pak přišel Čtvrtý koncert. Vzpomínám si na jeho provedení v Brazílii, s Marin Alsop. Třetí jsem se učil jako poslední. Asi až ve dvaadvaceti. Chtěl jsem se ho naučit už dlouho, měl jsem spousty nabídek na jeho provedení. Ale když jsem otevřel noty, úplně jsem se leknul – byl jsem líný a noty jsem zase zavřel. Časem jsem se k tomu konečně „dokopal“. Říkal jsem si, že pokud se ho nenaučím brzo, tak už nikdy. Dnes už bych se nechtěl něco podobně náročného učit! Přece jen se mozková ani technická kapacita nezlepšuje. Nedivím se, že se ho spousta klavíristů nikdy nenaučila. A ne že by nechtěli! Spíše prováhali ten správný́ moment. Je to samozřejmě dáno i reputací skladby. Stále jsem od malička poslouchal, že je to nejtěžší koncert. Máš z toho pak strach ještě dříve, že se ho začneš učit. Respekt jsem měl veliký.

Je Třetí koncert pro tebe stále nejtěžší – i po těch mnoha provedeních?

Stále je nejsložitější tím, že obsahuje zdaleka nejvíce not. Držet ho v hlavě, aby struktura dávala smysl, a zároveň aby měl v sobě maximální napětí – to je opravdu těžké! Dnes se samozřejmě snažím nad tím takto nepřemýšlet. Kdybych se na pódiu bál, je to k ničemu. Jaký vidíš mezi všemi koncertantními díly rozdíly? Čtvrtý́ koncert a Rapsodie jsou značně jiné než předchozí tři koncerty. A je to hodně dané tím, že už Rachmaninov nebyl doma v Rusku, které mu hodně chybělo. V Americe do něj pořád ryli, že je jeho styl zastaralý, hrozně sentimentální, že nejde s dobou; jeho současníci, ať už Stravinskij nebo Prokofjev, přišli s něčím inovativním a on byl podle nich uvízlý v Čajkovského tradici. Rachmaninov se tedy dost snažil se této nálepky zbavit. Ne že by mu to nešlo, ale myslím, že mu to nebylo vlastní. Ano, Rapsodie je dokonalá skladba, ve které není ani jedna nota navíc. Vše dává perfektní smysl. Doporučoval bych ji všem začínajícím skladatelům jako mustr perfektní kompozice. Ale co se týká melodií a skladatelovy duše, jsou přirozenější první tři koncerty. Když byl Rachmaninov mladší, měly jeho melodie vzletný́ charakter, stoupající. Začínají na nejnižší klávese a míří stále vzhůru. U posledních dvou děl je to naopak. Mají temnější charakter a vše směřuje dolů. Platí to třeba i u pozdních Variací na Corelliho. Harmonie z jeho prvních děl na mě působí jako horká čokoláda, kterou miluji. Je to dráždivé, chceš to poslouchat stále. V pozdních dílech čokoláda hořkne. Máš pro koncerty svá označení? První koncert mi přijde nevinný. A není to podle mne jenom tím, že se jedná o jeho první dílo – vše do sebe přirozené zapadá, vše je, jak má být, a nejsou tam žádné hluboké myšlenky. S Druhým koncertem jsem bojoval nejdéle, abych pochopil, jaký́ je jeho charakter, protože spousta lidí z toho dělá sentimentální a hodně přeromantizovanou záležitost, což mne moc nebere. Ale zároveň ten koncert není zdaleka tak virtuózní a komplexní jako Třetí. Druhý koncert se nachází někde mezi. Občas ho lze trochu tzv. podojit, ale zároveň to nesmí být přehnané. Druhý je určitě nejsentimentálnější, nejlyričtější. Do začátku třetí věty v něm není jediná virtuózní pasáž, má až komorní ladění; nemyslím orchestrací – je intimní charakterem. A Třetí koncert? Je jedním slovem komplexní, napadá mne ještě slovo „všeobjímající“. Také se mi nejvíc líbí, rovněž mi nabízí nejvíc volnosti v mnoha směrech. Obsahuje obrovské množství nápadů. I když to hraji po sté, vždy tam objevím něco nového. Čtvrtý́ koncert je temný, občas až strašidelný. Jde stále dopředu, nikdy se nezastaví, velmi energický celek. Zde není vůbec potřeba, jak já to občas dělávám, „přikládat pod kotel“; tady Rachmaninov neustále „topí“ sám. Stále nebyl s dílem spokojený, stále ho přepracovával. Jemu i kritikům se zdál stále pochybný. První verze byla například o 8 minut delší. V té poslední mi připadá, že občas něco schází – rozevláté, romantické pasáže –, ale zase se stále dere vpřed. Ve finální verzi se vše lyrické koncentruje do velmi krátké pomalé věty.

Vrátil by ses někdy k jeho první verzi, nebo třeba ke druhé? Nebyla by to svatokrádež?

Vůbec ne, já to takhle vůbec neberu. Bůh ví, jak by se skladatel tvářil dnes. Nebo by na to veřejnost reagovala jinak. On si paradoxně moc nevěřil v celé kariéře – ať už jako skladatel nebo klavírista. Na to, kolik toho uměl a jak byl geniální, stále měl o sobě velké pochybnosti. Kdyby mu dnes někdo pochválil první verzi, třeba by ji i tak nechal. Kdo ví. Čili mne předchozí verze lákají. Občas první verze zazní – například Vladimir Ashkenazy ji má raději než tu finální, jako jediná mu prý dává smysl. Mimochodem ten Čtvrtý́ koncert má v sobě něco ze Schumanna, kterého opravdu miluji – zejména poslední dobou. V jeho hudbě, která občas nedává smysl, probleskují pasáže až magické. Za chvíli zase záblesk mizí. To u Rachmaninova nebývá zvykem – ten má většinou velká gesta, vše je pompézní a dramatické – od začátku až do konce. U Čtvrtého je to ale jinak. Jsou zde občas až prázdná místa, skoro bez významu. Ale náhle se zjeví krása, nečekaná, bez souvislosti. Fragmenty krásy řekl bych… a tajemství. Pomalá věta je ze všech nejkrásnější, skoro jako modlitba – intimní a smutná. Ale zároveň má v sobě naději. Cítím, že se hodně trápil. Že jeho obrovský talent nebyl dost oceněn a pochopen, jak si představoval. Cítím v té hudbě hořkost. Jak bys pro sebe hodnotil Rapsodii? Je lehčí? To určitě není. Jen jsem ji hrál, kromě Třetího koncertu, nejčastěji – možná i stokrát, takže je pro mne nejkomfortnější. Dílo velmi dobře znám a moc mne baví. Rapsodie má také temnější charakter. Ale jde také o ohňostroj – je úžasné, co na těch 20 minutách dokázal na poměrně primitivní téma vymyslet; Rapsodie má jednoznačně nejlepší orchestraci. Jinak v oblasti orchestrace obdivuji spíše Prokofjeva, byl v tomto směru génius. Rachmaninov dost zaostával. Ne však v případě Rapsodie! Tolik zvukových efektů! Spousty nečekaných i humorných překvapení – to mne opravdu baví.

Je pro tebe důležitý́ Rachmaninov i jako člověk? Zajímáš se o mimohudební souvislosti?

Samozřejmě by tě měl zajímat život skladatele – ale do určitě míry. Dílo s životem občas nekoresponduje. Třeba u Beethovena; uvažoval o sebevraždě a ve stejné době tvořil jedny z nejradostnějších skladeb. Rachmaninov se trápil depresemi, nedostatkem pochopení a sebevědomí od počátku své kariéry. Hodně ho poznamenal „slavný“ neúspěch jeho První symfonie. Známé je jeho setkávání s psychoterapeutem Nikolajem Dahlem, které bylo završené Druhým koncertem. Bylo to po dlouhé době, kdy nemohl napsat vůbec nic. Obrovský úspěch Druhého koncertu mu hodně pomohl. Údajně miloval svou usedlost Ivanovka, kde měl nejinspirativnější prostředí pro psaní – Ivanovka mu pak po zbylý život scházela. V Americe vůbec neměl čas, musel stále hrát, aby uživil rodinu. Na to, jak zde žil dlouho, napsal jen pár opusů.

Pomáhají ti při interpretaci takové informace?

Primárně jdu po hudbě. Skladatel tohoto typu a kalibru dokáže vše nastínit svou muzikou. To je mým cílem u každého autora, abych, jakkoli to zní asi hloupě, s ním byl mentálně propojen, abychom si mohli „povídat“. Abych pochopil jeho svět. Vesměs je vše zakódováno v hudbě. Stačí rozum a citlivost. A další zmíněné informace ti pomohou pochopit ještě víc, dále porozumění prohloubit. To není nikdy na škodu. Ale popravdě si dovedu představit, že lze Rachmaninova pochopit i bez toho všeho. Je mi velmi blízký, možná vůbec nejbližší ze všech. Což je dáno hlavně tím, že ho prostě nejvíce hraju. Je to láska od prvního kontaktu s jeho muzikou.

Jaký je tvůj náhled na nahrávku stejného kompletu od samotného Rachmaninova?

Jsou to pro mne opravdu důležité nahrávky, často se k nim vracím. Nejen ke koncertům, ale také k jeho nahrávkám vlastních preludií a miniatur. Například jeho transkripce Fritze Kreislera, taková drobnost – a jsou tam všechny jeho kvality, mimořádný klavírista. Úhoz, spontánní výraz! Ve své době byl úplným úkazem. Jediný Horowitz se mu mohl blížit, ale přece jen přišel o hodně později. Rachmaninov Horowitze miloval, byli to přátelé. Rachmaninov měl naprosto originální, skvělý zvuk a také technickou dokonalost, což tehdy vůbec nebývalo zvykem. Jeho současníci s technikou docela zápasili. Při interpretaci svých koncertů je vůbec „nepřeslazoval“ a sám o tom často mluvil, že jeho hudba už v sobě vše má, že není třeba nic přidávat. Vědomě se vyhýbal jakémukoliv sentimentu. Před léty mi jeho hra připadala až strohá. Ale poslední dobou jsem pochopil, že v jednoduchosti je síla. Jeho hudba není jednoduchá, je v ní spousta not – i zbytečných. Pro interpreta je pak nejtěžší oddělit podstatné noty od nepodstatných. Ve svém hraní k tomu dává skvělý návod. Zatím se chci více koupat v horké čokoládě, než on by si to asi přál. Cítím, že se budu postupně dostávat k jeho prostému stylu. Co se týká tempa v jeho nahrávkách, zdá se mi až hraniční. Třetí koncert například hraje neuvěřitelně rychle – a to před skoro 100 lety. Jeho hra má veliké napětí, ničeho se nebojí, nic nehraje na jistotu, což je pro mě důkazem, že byl primárně klavíristou. V tomto o sobě vůbec nepochyboval. Jeho hra je až extrémní, a to mám rád. Nebo řekněme hodně kontrastní. Navíc se mi líbí všechny jeho odstíny mezi nejtišším místem a největší bouří. Tím nabízí velikou volnost, veliké možnosti. Právě proto si mimochodem vybral k natáčení Filadelfský orchestr, který měl podle něj největší škálu nízkých dynamik, což je pravda. Sám jsem s nimi měl to štěstí hrát.

Když hraješ jeho hudbu, odměňuje tě?

Ano a vrchovatě! Už samotnou krásou hudby – mně tedy připadá velmi krásná! A dále: je to jeden z těch autorů, jehož hudba zní těžší, než je. To je mi příjemné. Rád slíznu smetanu. Rád i někoho ohromím. Je určitě vděčnější než skladatel, u kterého si lámeš prsty 40 minut, ale málokdo to docení. Rachmaninov je však vděčný nejenom technikou, ale také všemi kontrasty, nedozírnou škálou dynamiky… Co více si můžeš jako člověk, který je pohlcen barevností zvuku, přát? Čistá krása!