MARTIN BALLÝ

Martin Ballý, klavírista a pedagog, je pozoruhodnou osobností. Špičkoví čeští pianisté Jan Bartoš a Miroslav Sekera často zmiňují, jak jejich umělecké zrání ovlivnil právě on. A nesmíme zapomenout ani na dirigenty Jiřího Rožně a Marka Šedivého, také oni u Martina Ballýho studovali. Ballý však za sebou zanechal výraznou stopu i na poli interpretačního umění. Předtím, než mu poranění ruky a nevhodně zvolená léčba znemožnily aktivně vystupovat, byl vyhledávaným interpretem zejména hudby 20. století, a členem komorního souboru Ars Trio, které hrálo ve složení Dana Vlachová (housle), Jan Páleníček (violoncello) a Martin Ballý (klavír). Nedávno objevené nahrávky právě vycházejí na trojalbu Supraphonu, které zachycuje jak výkony Ars Tria, tak uměleckou výpověď Martina Ballýho jako sólisty. Nahrávky byly pořízeny mezi lety 1980 a 1992.

Nahrávky na trojalbu vznikly již před desítkami let. Jak se stalo, že až teď vycházejí v kompletu na CD?

Přišel za mnou klavírista Jan Bartoš, můj bývalý žák, a nabídl mi, že budeme poslouchat nahrávky, které našel v archivech. Ze začátku jsem z toho nápadu nebyl vůbec nadšený, protože jsem měl za ta léta dojem, že jsem toho zase tak moc a v takové kvalitě neuhrál. Ale jak tak posloucháme, dostavil se menší šok. Ono to nebylo špatné! Ale padl na mě také smutek. Uvědomil jsem si, že hraní a vzrušení z živého vystupování mi chybí.

Komplet obsahuje opravdové skvosty komorní i sólové literatury. Zastavme se u pár z nich. Začněme Kabeláčovými Osmi preludií pro klavír op. 30 z roku 1956.

Kabeláče považuji společně s Bohuslavem Martinů za našeho největšího poválečného skladatele. Žil ovšem v totální izolaci, opuštěný a režimem zakázaný, přesto ve světě slavný… Mé profesorce Erně Grünfeldové to ale bylo fuk, řekla, nastuduješ jeho Preludia a pojedeme mu to zahrát. Byl jsem mladý a myslel jsem si, že mu z toho udělám ještě „lepší“ hudbu. Tu jeho hudební eruptivnost jsem chtěl podpořit, a najednou slyším, jak mě stroze napomíná: „Prosím vás, držte se toho textu. Není třeba nic přidávat.“ To byla pro mě velká lekce, později jsem to ocenil. 

Proč byl pro vás tak důležitý váš učitel Josef Páleníček?

Na Páleníčka nedám dopustit. Byla to osobnost, která v nás, jeho žácích, podporovala hudebnost. Na začátku hodiny se někdy zmínil: „Člověče, neměli my bychom vlastně platit za to, že smíme hrát?“ Ale pak mi v lecčem ten čumáček vymáchal. Páleníček mi například objevil tajemství prstokladu. Vybavuji si, jak stál u okna a říkal: „Já bych tam ten druhý nehrál, dej si tam palec.“ Podivoval jsem se, jak to může vědět. Až pak mi došlo, že palec je důležitý pro zvuk a harmonii. Páleníček byl naprosto oddaný hudbě. Když jsem odcházel z jeho hodin, tančil jsem po nábřeží.

Díky Daně Vlachové, člence Ars Tria, jste chodili i na konzultaci k jejímu otci, legendárnímu Josefu Vlachovi. Jak na tuto spolupráci vzpomínáte?

Vzpomínám si, jak jsme Českému triu hráli Dvořákovy Dumky (obsahuje je i aktuální trojalbum). Dohráli jsme a Páleníček se obrátil k Josefu Vlachovi: „Tak co, Josefe? Ty naše děti!“ A Josef Vlach, který byl věřící, odpověděl: „Já si myslím, Jožko, že by mohly někdy zajít do kostela.“ A dost. Slovo, které tam mělo být! Do smrti na to nezapomenu. A víte, že jsem měl z Josefa Vlacha strach? Ne, že by byl tak přísný, ale působil velmi aristokraticky. Vždyť se mu také říkalo „něžný uzurpátor“. Byl velmi důsledný. Co nám řekl, to chtěl slyšet v provedení. A to bylo občas vyčerpávající. Na albu je i Mozart a Vítězslav Novák – to jsou naše nejlepší nahrávky, z nichž je slyšet Vlachův vliv.

Kdy jste s Ars Triem vystoupili naposledy?

Na bruselském koncertu v roce 1992. Ars Trio, to byli kolegové do nepohody.

Jak jste se jako výborný klavírista vyrovnával s faktem, že po úrazu už nebude hrát?

Pámbů mi poslal výborné žáky.