DIRIGENT TOMÁŠ BRAUNER

Na pražské konzervatoři studoval Tomáš Brauner hru na hoboj a dirigování, absolventem AMU v oboru dirigování se stal v roce 2005, svá studia si ještě prohloubil na stáži na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst. Své první angažmá následně získal jako operní dirigent v Divadle J. K. Tyla v Plzni, postupně se vyprofiloval spíše jako symfonický dirigent. Již v Plzni se věnoval ve větší míře symfonickému repertoáru a postupně stál v čele několika tuzemských orchestrů. Byl šéfdirigentem Plzeňské filharmonie (2013–2018), Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně (2018–2021) a od sezóny 2020/21 je šéfdirigentem Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK.

V pátek 8. prosince 2023 vychází nová nahrávka Slovanských tanců, kterou nahrál Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK pod vedením Tomáše Braunera. Album předznamenává Rok české hudby. O něm také s panem dirigentem hovořila pro Operu Plus Gabriela Špalková.

Zastavme se u Roku české hudby a především u 200 výročí narození Bedřicha Smetany podrobněji. Co chystá v těchto souvislostech FOK? Uvedete i další symfonická či komorní Smetanova díla?

S Pražskými symfoniky hrajeme českou hudbu kontinuálně, mimo jiné uvádíme v premiérách díla současných českých skladatelů. K uctění 200 výročí Bedřicha Smetany provedeme Mou vlast – je to úžasné dílo. Dirigoval jsem Mou vlast na konci minulé sezóny ve finském Turku s tamějším Filharmonickým orchestrem a byl to i pro mě opravdu velký hudební zážitek. Členové orchestru sice znali dobře Vltavu, ale další symfonické básně ne příliš. Byli však velmi dobře informovaní, znali nahrávky s Karlem Ančerlem, Václavem Talichem. Měl jsem radost, že Má vlast měla tak veliký úspěch, hudebníci z orchestru byli sami velký účinkem díla na publikum pohnuti. A teď se těším, že ji budeme moci s FOKem provést před domácím publikem.

Dále provedeme v rámci Roku české hudby také dílo od Vítězslavy Kaprálové Suita rustica. V komorním cyklu pak ve Viole uvedeme komponovaný pořad věnovaný Bedřichu Smetanovi s klavíristkou Jitkou Čechovou, která přednese Smetanovy skladby, z jeho deníků a korespondence bude číst Vladimír Javorský. Zazní mnoho našich dalších českých významných skladatelů, namátkou – Alois Hába, Jan Hanuš, Jaroslav Ježek, Viktor Kalabis, Josef Klička, Vítězslav Novák, Otmar Mácha, Jiří Gemrot nebo Lukáš Hurník. V programech koncertů budou zastoupeni čeští sólisté jako například houslista Josef Špaček, klavíristé Ivan Klánský, Lukáš Vondráček, varhaníci Jan Tůma, Jan Doležel, Zuzana Ferjenčíková nebo sólohornistka FOK Zuzana Rzounková. Připravujeme i mimořádné projekty zaměřené také na jiné hudební žánry – oslavu narozenin Jiřího Pavlici, chystáme koncert Pocta Petru Hapkovi, večer české filmové hudby a budeme pokračovat ve spolupráci s Matějem Formanem v představeních Kouzelná Rybovka a Janovy pašije. Jak vidíte, je toho opravdu spousta na co se těšit.

Zmínil jste světové premiéry český skladatelů. Své skladby věnují FOKu a Praze – jak se bude celý projekt v příštích letech vyvíjet?

Současné české skladatele oslovujeme pravidelně již několik sezón. Domnívám se, že je to do určité míry jakási povinnost každého orchestru či kulturní instituce. Vzniká tím nová kulturně-společenská tradice, která zajisté vytváří nové podněty k diskuzi a otevírají se tím nové hudební obzory nejen posluchačům, ale i samotným účinkujícím. Když se podíváme na programy zahraničních orchestrů z posledních let, začíná v nich místy převažovat ta část, která je sestavena ze skladeb žijících autorů. Ta menší je věnována klasice, do níž počítám i autory generačně spřízněné například s Bohuslavem Martinů. U nás není publikum na takovou proporci zvyklé, proto se snažíme více prokládat program i hudbou konce 20. a 21. století. Je to něco nového, posun ve vnímání hudby, který také přináší zážitek a emoce a osobně se domnívám, že to určitě stojí za to.

V minulých sezónách jsme uvedli například díla Petra Vajsara, Ondřeje Brouska nebo Jana Ryanta Dřízala. S dramaturgem FOK Martinem Rudovským jsme vše koncipovali tak, aby díla spojoval jednotící prvek – město Praha. Jsme orchestr hlavního města Prahy, a proto bychom měli naše hlavní město reflektovat i v hudebních produkcích. Všechny nové kompozice tedy vznikají na objednávku FOK. Zatím mohu říci, že vždy se tyto hudební události setkaly s velkým nadšením. Jsem sám zvědavý, jak dlouho mohou ještě nové originální skladby inspirované Prahou vznikat, aniž by se třeba začala opakovat témata. Můžeme pokračovat ještě několik let, ale také se může ukázat, že skladatelé už budou potřebovat nové impulsy, nová témata. Uvidíme.

K domácím plánům patří i zahraniční …

Čeká nás lednové turné do Japonska a Jižní Koreje, nebo zájezd do Salzburku a Mnichova. Téměř vždy s českým repertoárem.

Vysoká technická úroveň orchestru a jeho hráčů umožňuje interpretaci náročných titulů z širokého spektra hudební literatury. Jak přistupujete k celkové dramaturgii koncertů, k čemu při jejím koncipování přihlížíte?

S dramaturgem Martinem Rudovským vedeme dlouhé diskuse, i rok a půl dopředu řešíme každou skladbu a pak celkový program každého koncertu. Vždycky také přihlížíme k tomu, jak vybíraný repertoár sluší Smetanově síni. Rádi tam samozřejmě hrajeme velké romantické kusy, na nichž také Pražští symfonikové vyrostli. Je to jejich kmenový repertoár a díla tohoto období v prostoru Smetanovy síně dobře znějí. U klasicismu to z hlediska akustického tak stoprocentní není, tomuto typu hudby sál už nejde tak docela naproti, ne vždycky vhodná je z akustického hlediska Smetanova síň také pro soudobou hudbu. Když zde pracuji s orchestrem, často na akustická specifika Smetanovy síně myslím a musím s nimi počítat. Třeba tak, že například o pár centimetrů posuneme na pódiu elevaci s dechovou a žesťovou harmonií, aby byl celkový zvuk vyvážený. Stále nad tím při zkouškách přemýšlím a hledám ideální zvukové proporce tak, aby zvuk orchestru byl ve Smetanově síni pro posluchače vyvážený. V tom je Smetanova síň někdy zrádná. Jsou to mnohdy detaily, které publikum vizuálně nevnímá, ale v celkovém výsledku můžou mít vliv na zkreslený akustický vjem. Myslím, že nejsem zdaleka první dirigent ani sólista, který nad tím takto přemýšlí a snaží se najít ideální zvukový balanc.

Své první angažmá jste získal jako operní dirigent v Divadle J. K. Tyla v Plzni, kde jste se setkal s operními díly českého i světového repertoáru. Nestýská se vám někdy po opeře?

Máte pravdu, stýská. Má poslední operní produkce byla ve Slovenském národním divadle těsně před covidovou pandemií v roce 2020 Offenbachovy Hoffmanovy povídky. Mnohdy je těžké časově skloubit dirigování a hostování u symfonických orchestrů s poměrně delší přípravou nové operní inscenace. Ale nestěžuji si. V současné době jsem v jednání na další spolupráci s touto operní scénou. Operu mám velice rád.

Neztrácí někdy hudba své pozice právě i vlivem režijních přístupů v opeře? Jakou pozici má podle vašeho mínění dnes hudba v našich životech?

Teď budu parafrázovat podobné výroky, které již zazněly v minulosti od různých umělců v různých obměnách: „divadlo je určitá iluze a lidé chtějí prožít iluzi doby, iluzi okamžiku“. Dnešní trend je jiný, režie se dostává do popředí a hudba se někdy stává jen doprovodným prvkem bez ohledu na děj. Tento trend bude trvat tak dlouho, dokud si budou lidé na taková představení kupovat lístky. Určitým indikátorem obecného postoje publika je například návštěvnost inscenací legendárního režiséra Otto Schenka ve Vídni. Jeho operní inscenace jsou pořád vyprodané, hrají se celá desetiletí, lidé se na ně vracejí, po druhé, po třetí, po desáté, protože chtějí zažívat znovu a znovu tento komplexní zážitek spojení hudby, zpěvu, jevištního dění s estetickou hodnotou, tento “gesamtkunstwerk”, v němž všechno zapadá přesně do sebe. Hudba přináší emoce, sbližuje lidi různých generací a různých národností. Sbližuje je i jen tím, že se potkávají na koncertech, sdílejí stejný zážitek, o kterém pak mohou debatovat. Tahle lidská potřeba, myslím si, nemůže jen tak zmizet.

Jaké hudební období je vám nejbližší?

To je velice těžká otázka a nevím, zda na ni dokážu zcela přesně odpovědět… Celkově mám moc rád přelom 19. a 20. století, když vyberu namátkou – G. Pucciniho, G.Verdiho, S. Rachmaninova, B. Martinů, R. Strausse, R. Wagnera, I. Stravinského, A. Dvořáka, B. Smetanu, O. Nedbala, J. Suka, Z. Fibicha, W. Kilara, Ch. Ivese, E. Korngolda, M. Ravela, L. Fišera, Z. Lukáše, L. Bernstein, A. Coplanda, L. Janáčka, H. Berlioze, a mnoho mnoho dalších… Můj miláček je ale Franz Schubert.

Jste šéfdirigentem FOKu, hlavním hostujícím dirigentem Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, hostujete u dalších tuzemských orchestrů i u zahraničních. Jak se vám daří skloubit všechny své dirigentské aktivity?

Musím myslet především na to, aby bylo vše časově reálné a produkce bylo možné kvalitně připravit. Naštěstí se plánuje s velkým předstihem a má česká a německá agentura dokáže sladit harmonogram tak, aby bylo vše časově zvládnutelné.

Celý rozhovor zde:

https://operaplus.cz/dirigent-tomas-brauner-kultura-by-nemela-byt-na-okraji-zajmu/