JIŘÍ ZMOŽEK

Supraphon vydává memoáry hitmakera Jiřího Zmožka, které knižně vyšly teprve letos v březnu u nakladatelství Kontrast. Pod příznačným názvem Už mi lásko není 20 let jde o otevřený rozhovor známého skladatele s jeho dcerou spisovatelkou Markétou Zahradníkovou. Svoji audiální podobu získal díky hercům Jaromíru Medunovi a René Slováčkové, kteří text načetli. Jde o svědectví o vzletu i pádu, prohrách i vítězstvích autora slavných písní.

S Jiřím Zmožkem jsme si povídali jen pár dní před vydáním této působivé a velmi zajímavé audioknihy.

Co bylo díky tomu, že jste knihu psal se svojí dcerou Markétou, lehčí?

Některé vzpomínky jsou milé a člověk je z paměti rád vyloví. Jiné jsou naopak neradostné a byl bych raději, kdyby zůstaly zapomenuty. Jenže když chcete pravdivě odvyprávět svůj příběh, musíte být maximálně otevřený. Moje dcera Markétka je naštěstí mimořádně empatická bytost a umí se zeptat citlivě. Což mi velice zjednodušilo situaci. Další výhodou byla její dobrá paměť. Já už totiž mnoho věcí zapomněl. Značnou část mého života mi byla nablízku, prožívala se mnou mé úspěchy i prohry, a tak jsme vlastně vzpomínali společně. Z té knihy je cítit hloubka našeho vztahu. Těžko bych s někým cizím docílil takovou intimitu.

Který svůj hit máte nejraději?

Tuto otázku dostávám často a vůbec na ni neumím odpovědět. Není to v mých silách. Možná to bude znít hodně nadneseně, ale ty písničky jsou něco jako mé děti. Napsal jsem jich víc než tisíc a mám je rád všechny. K některým z nich mám řekněme hlubší vztah. Obvykle k těm, které mají nějaký silný příběh. Třeba písničky pro Hanku Zagorovou, Mys dobrých nadějí, Biograf láska, Rybičko zlatá, přeju si. Hanka mi byla velmi blízká, psal jsem pro ni rád. Ale to bych musel taky připomenout Ten vůz už jel a Zřejmě letos nikde nejsou kytky pro Marii Rottrovou. Nebo skladby pro Věru Špinarovou: Ty jsi můj song, Meteor lásky, Píseň svou mi tenkrát hrál. A pak bych musel pokračovat Jitkou Zelenkovou a připomenout Rád, mám rád, Smůla bude v tom. A nesměl bych zapomenout na Michala Tučného a Tam u nebeských bran. A pak by přišel na řadu Karel Gott a jeho To musím zvládnout sám a E14 a Zvonky štěstí. Zkrátka byl by to opravdu dlouhý výčet, a tak se do těchto úvah raději ani nepouštím.

Na které období své tvorby vzpomínáte nejraději?

I to je těžká otázka. Každá etapa měla své pro i proti. Nejúspěšnějším obdobím, pokud jde o vznik hitů, byly roky 1983 až 1989. Přesídlili jsme s rodinou z Havířova do Prahy, a jako by se pode mnou utrhla lavina. Inspirace se na mě valila, interpreti o mé skladby stáli, a já trávil většinu času v nahrávacích studiích. Jen v roce 1983 jsem natočil 36 skladeb! To jsou v průměru tři písničky za měsíc. Bylo to zběsilé tempo, ale byl jsem šťastný.

Bylo těžší skládat kantilény pro Karla Gotta, nebo subtilní šansony pro Hanu Zagorovou?

Bude to možná znít nepokorně, ale skládání pro mě nikdy nebylo těžké. Jako by mi ty melodie posílali shůry. Prostě přicházely, zněly v mé hlavě, noty se skládaly jedna za druhou. Složité byly některé situace, které vznik písní provázely. Třeba když Karel Gott odmítl jednu mou melodii. Nesl jsem to velmi těžce, ale nakonec se ukázalo, že všechno špatné je k něčemu dobré. Textař Zdeněk Rytíř ji později nazval Tam u nebeských bran a v podání Michala Tučného posluchače nadchla.

Písnička Zvonky štěstí se prosadila i v zahraničí. Jak na tenhle úspěch vzpomínáte?

Byla to první a jediná má skladba, která v zahraničí uspěla. Doba byla jiná, překročit svou tvorbou hranice mohli jen někteří. Karel Gott patřil mezi ty vyvolené, v Německu byl hvězdou. Ale chybělo málo a německá verze Zvonků by vůbec nevznikla. Tamní vydavatelství Polydor velmi váhalo, moc se jim do téhle nahrávky nechtělo. Myslím, že je přesvědčila až samotná Darinka Rolincová. Svým talentem, svojí dokonalou němčinou, kouzlem své osobnosti. Řekli si, že to zkusí, a udělali dobře. Ta skladba dlouhou dobu kralovala žebříčkům německých rozhlasových stanic a překonala i Eltona Johna a Nenu. Zvonky štěstí jsou asi mou nejúspěšnější skladbou. V hlasování v anketě o nejlepší píseň minulého století se umístily na čtvrtém místě. Před nimi byly jen Škoda lásky, Holubí dům a Medvídek skupiny Lucie. Toho si opravdu vážím, protože o tomhle pořadí hlasovali posluchači.

Co vám v dnešní době dělá radost?

Víte, v jednaosmdesáti letech už se člověk raduje z každého nového dne. Je to tak, těší mě úplně obyčejné věci. Hraju si na klavír, chodím na procházky se psem, trávím hodně času se svými dětmi. Intenzivně komunikuji se svými přáteli na facebooku. Toho všeho si opravdu vážím. Jsem rád, že mě nic nebolí, že mám pořád dost sil jezdit po republice a koncertovat.

Čtete memoáry?

Přiznám se, že nejsem moc velký čtenář. Vlastně jsem toho v životě moc nepřečetl. Nejspíš jsem se hodně ochudil, a když vidím knihovnu své dcery, trochu se i stydím. Je ovšem jedna kniha, kterou jsem přečetl nesčetněkrát, kterou jsem dokonce i systematicky studoval a dokážu z ní citovat. Mám na mysli knihu knih Bibli. Tu miluju, nacházím v ní moudrost, povzbuzení i útěchu.

Co si myslíte o audioknihách, které se těší čím dál většímu zájmu?

Považuji to za skvělý trend. Naše kniha se v tištěné podobě dobře prodává a čtenáři nám píší moc hezké recenze. Jenže je také mnoho těch, kteří mají problém číst. Buď jim neslouží zrak, nebo mají problém s koncentrací a čtení je velmi unavuje. Poslech je mnohem pohodlnější, a taky při něm můžeme vařit, prát, nebo něco kutit. Jsem moc rád, že naše knížka vyjde i v audio podobě. Mé fanoušky, tím velice potěšíme. A taky jsem nadšený výběrem interpretů. René Slováčková má moc příjemnou barvu hlasu a výkon pana Meduny je naprosto strhující. Svým herectvím dal mým slovům zcela nový rozměr. Jsem mu za to velmi vděčný.