RADÚZ MÁCHA

Herec Radúz Mácha pochází z Valašska, z malebného Rožnova pod Radhoštěm. Po absolvování Janáčkovy akademie múzických umění v Brně se před třinácti lety, kdy mu bylo pouhých čtyřiadvacet, stal členem činohry Národního divadla. V překonávání životních peripetií mu pomáhá povaha sportovce, který se jen tak snadno nevzdává, a pevná vůle neustále na sobě pracovat. V roce 2017 obdržel Cenu ředitele Národního divadla pro mladého umělce do pětatřiceti let a následující rok v nápadité inscenaci Zweigovy Netrpělivosti srdce svým strhujícím výkonem zaujal odborné recenzenty i diváky. V současné době Radúze můžeme vidět na scéně Národního divadla v inscenacích Kytice, Naši furianti, Paní Bovaryová či ve Stavovském divadle v Mnoho povyku pro nic, Cherry Man anebo ve Státní opeře v Mefistovi Klause Manna. Široká veřejnost ho zná z úspěšných televizních seriálů Cesty domů, Já Mattoni, 1. MISE či Ordinace v růžové zahradě. Z filmů, ve kterých se Radúz Mácha objevil, lze zmínit například Případ dvou básníků, Přijde letos Ježíšek? a Všiváci. Radost mu přináší také spolupráce s Letními shakespearovskými slavnostmi, kde měl úspěch v inscenaci Mnoho povyku pro nic legendárního Jiřího Menzela a také v shakespearovské romanci Bouře v režii dua Skutr.

Radúz Mácha začal se Supraphonem spolupracovat v roce 2019, kdy si zahrál prince v audio pohádce s písničkami Radůzy nazvané Uhlíř, princ a drak. Následovaly audioknihy: Netrpělivost srdce Stefana Zweiga, Golem Gustava Meyrinka, Život za smích Vlasty Buriana od Pavla Taussiga a také celá řada povídek do kompletů edice mapující dílo českých spisovatelů – Oty Pavla, Karla Poláčka, Bohumila Hrabala a nejnověji Jana Nerudy. V roce 2022 vyhrál Radúz Mácha hlasový casting na možnost postupně načíst dílo Milana Kundery. Letos tak přibyla audioverze knihy Unesený Západ a na příští rok se připravuje audioknižní podoba Totožnosti. 

Radúzi, když jste před časem poskytoval médiím rozhovor k vydání audioknihy Stefana Zweiga Netrpělivost srdce, zeptala se vás jedna publicistka, jaké dílo byste rád načetl příště… Odpověděl jste skromně, že nemáte ani v divadle vysněné role, natož audioknihy, ale pokud byste mohl, bylo by to něco od Milana Kundery. A velmi krátce nato přišla nabídka ze Supraphonu, zda byste načetl román Nevědění. Jste fatalista?

Asi jsem si díky této až pohádkové zkušenosti uvědomil, že je někdy fajn říkat své sny a přání nahlas a občas osudu i napovědět. Ale upřímně, ani ve snu by mne nenapadlo, že by se to mohlo splnit. Chtěl jsem jen vyhovět paní redaktorce, která rozhovor vedla a trvala na nějakém mém oblíbeném autorovi. Vůbec mě tenkrát nenapadlo, jak těžké je Kunderu vlastně číst nahlas, a sdělovat tak jeho myšlenky posluchači.

Už se vám podobná náhoda někdy předtím přihodila?

Dalo by se říci, že trochu z opačné strany… Bylo to ve chvíli, kdy jsem z Vídně do Prahy stěhoval tehdy svou budoucí ženu. Marta byla v angažmá v prestižním baletním souboru, ale už jsme po několika letech nezvládali neustálé přejezdy mezi Prahou a Vídní, abychom se alespoň na pár hodin viděli a byli spolu. Tehdy při tom stěhování jsem jí celé uplakané řekl, že v Praze v Národním divadle určitě dostane hned sólovou smlouvu, nějakou krásnou roli a i Thálii. A ona zanedlouho tancovala Julii v baletu Romeo a Julie, stala se sólistkou a opravdu získala Thálii.

Co je při načítání knih Milana Kundery nejtěžší a co vás naopak těšilo?

Postupně jsem zjišťoval, jak je těžké Kunderova slova sdělovat z nadhledu, příliš příběh neprožívat, být komentátorem a nechat fantazii na posluchači. Když jsem se svěřil kolegyni z Národního divadla Veronice Lazorčákové, že budu pro Supraphon načítat právě Milana Kunderu, ihned mi odvětila, že to je nesmírně těžký autor pro čtení nahlas. A měla pravdu, to mě do té doby vůbec nenapadlo. Hledal jsem tedy nějaký autentický styl, jak to celé uchopit a být pro posluchače spíš samotným autorem než interpretem. Nechal jsem si dokonce po prvních natáčecích dnech poslat nahrávky, které jsem pozorně poslechl, a pak se domluvil v Supraphonu, že to musíme udělat znovu a lépe. Producentka Naďa Dvorská mi vyhověla a já byl šťastný, že jsem opět o malý krůček profesně vyrostl.

Kdy jste se s dílem Milana Kundery setkal poprvé? 

Jako první jsem četl Směšné lásky, které mi na Vánoce darovala moje žena. Jsme spolu od sedmnácti, takže který rok to bylo, si opravdu nevzpomenu. Ale vím, že ona sama Milana Kunderu do té doby nečetla, a nejspíš ji zaujal ten název, který k nám pasoval. Vždy mě fascinuje, jak Kundera dokáže popsat vztah muže a ženy, především jak vidí do ženské duše… Při jeho knihách jsem si představoval příběhy jako filmy, hned jsem viděl všechny ty ženy a muže prožívající nevšední příběhy a záviděl autorovi, jak má ženskou duši prozkoumanou.

Kdybyste mohl, na co byste se Milana Kundery zeptal?

Co ho na ženách fascinuje nejvíc. A když bych se osmělil, tak jestli by mi nepřečetl kousek své knihy nahlas? (usmívá se)

Blíží se Vánoce. Radúzi, jak s rodinou slavíte tyto krásné svátky?

S dětmi samozřejmě píšeme dopisy Ježíškovi. Snažíme se jim ale vždy vysvětlit, že Vánoce nejsou jen o dárcích, ale hlavně o tom být spolu jako rodina. Povídáme si, zpíváme koledy, a jezdíme za babičkou, dědou a tetami na Moravu. Chceme, aby si děti užily i sněhu a nemyslely jen na to, co dostanou pod stromeček. Po večeři zpíváme u klavíru, kde moje maminka hraje, a čekáme, až Ježíšek přinese dárky.