JAKUB ALBRECHT

Herce Jakuba Albrechta dobře znají příznivci Divadla pod Palmovkou a jeho ztvárnění titulní role v inscenaci Bezruký Frantík mu přinesla obdiv i respekt i nominaci na cenu Thálie či Cenu za mužský herecký výkon v Cenách divadelních kritiků. Jakub ovšem vnímá úspěch s jemu vlastním nadhledem a humorem: V posledních letech hraju samé „lúzry“, v Žítkovských bohyních jsem hodně postižený, ve Frantíkovi nemám ruce, v Zamilovaném Shakespearovi a taky teď v Prodané nevěstě zase koktám… Takže to vypadá, že postava musí mít nějaké postižení, abych ji dostal já (směje se).

Vydavatelství Supraphon letos vydalo audioknižní podobu životopisné knihy Richarda Sobotky o Františku Filipovi, kterému se přezdívalo Bezruký Frantík a jehož 120. výročí narození jsme si tímto letos připomněli. Příběh skutečného hrdiny pocházejícího z Jamného nad Orlicí, který, ač od narození byl bez obou rukou, dosáhl velkého životního úspěchu je stále inspirativní. Jakub Albrecht čte zvukovou verzi příběhu, ve kterém je použita i mimořádně zajímavá hudba, složená Igorem Orozovičem a Ivanem Acherem pro divadelní inscenaci.

S Jakubem Albrechtem jsme si o příběhu Bezrukého Frantíka popovídali.

Máte na kontě bezmála osmdesát divadelních a filmových rolí, ale Bezruký Frantík je asi pro vás něčím speciálním.

Když jsem Frantíka hrál chvála, která se na mne snesla mě samozřejmě těšila, ale myslím, že jsou role daleko náročnější, Hamlet, Dostojevského postavy… Frantík je vlastně dost jednoduchý a Tomáš Dianiška a Igor Orozovič tenkrát hodně přeháněli, když říkali, že jsem na tom pracoval rok.

Jak to tedy bylo?

Tři čtvrtě roku před premiérou jsme se dohodli v hospodě, že ten příběh budeme dělat, a já se na to začal postupně připravovat. Kdybych měl hollywoodské podmínky a plat a nemusel dělat nic jiného, tak by to bylo samozřejmě skvělý. Ale jsme v Čechách. To znamená, že jsem po celou dobu dělal i jiné věci, zkoušel a hrál. Naštěstí mi Eliška Nováková z Palmovky vybarterovala jógu, tvrdě jsem se protahoval na sílu a začal si nohu rvát až za hlavu. A začaly mě bolet kyčle. Řekl jsem si, že nemůžu za tři čtvrtě roku dosáhnout mistrovství, jakého František dosáhl za 16–18 let. Myslím, že už měl stavbu těla přizpůsobenou své existenci, měl kyčle jinak, než když člověk používá nohy jen k chůzi.

Jaké bylo řešení?

Změnil jsem taktiku a začal nohama zkoušet různá cvičení, hlavně uchopovat věci. A taky jsem začal malovat. Protože u malování jde o detaily. Je třeba fuška namalovat rovnou čáru, dodnes to úplně nedokážu. Ale získal jsem určitou znožnost. Začal jsem po dnech střídavě cvičit pravou levou, A–B, a soustředit se na ty detaily. Nakonec jsem jako pravák skončil jen u pravé nohy. Ale nedokázal bych si jako Frantík zapnout knoflík u košile nohou.

Co považujete za vrchol svých dovedností?

Největší skill? Že jsem si objevil malování nohou. V rámci inscenace jsem namaloval nějaké obrázky, které jsme ale nakonec nepoužili. Existuje organizace UMUN (umělci malující ústy a nohama), v divadle mě přesvědčili, abych na jejich výstavu nějaké obrázky věnoval. Pak jsem kamarádovi Tomáši Černohousovi, který pochází z rodné vesničky skutečného Františka Filipa, z Jamného nad Orlicí, a je prý dokonce jeho příbuzný, jel o prázdninách na svatbu a namaloval jim vesničku Jamné nohou. Pak jsem musel přijít na to, jak si bez rukou oblékat kalhoty. On si je určitě natahoval jinak, já to musel zvládnout po svém v rámci tréninku. Jak si je dát na židli, jak se natočit, jak se do nich dostat. Podobně jsem zápasil se zatloukáním hřebíků. To jsou drobnosti, na které jsem si přišel a nohama se je naučil. Ale úplně nejlepší je právě malování, doslova meditace malováním, kdy si člověk dvě hodiny sedne, má puštěnou hudbu, na nic nemyslí a soustředí se na malování.

Jak vznikal text divadelní hry?

Vznikal postupně. Igor Orozovič by tam samozřejmě nejraději dostal všechno, v tom ho Tomáš Dianiška jako spoluautor a režisér musel krotit. Ale vzájemně se skvěle doplňovali. Tomáš psal situace a dialogy, Igor monology a upravoval dějové linky. Pak jsme taky museli škrtat, kvůli čemuž proběhly mnohé přátelské hádky. Ale myslím si, že si docela porozuměli, i když je každý z jiného těsta. Může se zdát, že Tomáš ty hry píše levou zadní, ale pak zjistíte, jak to má promyšlené. V tomto případě bylo jasné, že životní příběh je daný, jen některé věci bylo potřeba domyslet.

Co bylo obtížnější zvládnout Bezrukého Frantíka fyzicky, nebo se mu dostat do hlavy?

Ono vlastně stačilo, že jsem znal jeho životní příběh z knihy Richarda Sobotky, ale i z dalších pramenů, kterých není málo včetně knihy, kterou o sobě napsal i on sám. A dochovali se i filmové záběry, kde je možné ho pozorovat, jak třeba řídil auto nebo četl noviny.

Jakube, ale před nějakou dobou vám selhalo zdraví právě díky fyzickému přepětí v roli Frantíka, kterého po vás převzal Vojtěch Fülep. Asi to nebylo jednoduché?

Prošel jsem si hrozbou vážné operace, ale díky péči lékařů jsem se z toho vymotal a dnes alternuji učitele Františka Bakuleho, který byl v životě Františka Filipa zásadní osobou, jež ho posunula k samostatnosti.

Měl jste radost, když jste letos dostal nabídku od Supraphonu načíst biografii Bezrukého Frantíka?

Obecně mám audioknihy i rozhlasová zpracování literatury moc rád. Vyrostl jsem na tom. A Supraphon mi již před časem nabídl, abych se podílel na nahrání povídek Karla Čapka a Jaroslava Haška – což mě potěšilo. Nyní s producentkou Naďou Dvorskou pracujeme na zajímavé audioknize dobrodružných povídek světoběžníka Otakara Batličky, která vyjde příští rok, tak se posluchači mají na co těšit.