KRYŠTOF KRHOVJÁK

Co se stane, když zmizí stromy? K čemu jsou na světě moucha, ptáci či žáby? Jak bude vypadat krajina, ze které odejdou lidé? A navíc: jaký je skrytý život Sudet nebo nechvalně známého, vojenským odpadem zaneřáděného prostoru Doupov? Na všechny tyto otázky odpovídají Zelené báje spisovatele a krajinného ekologa Petra Maděry. Původní kniha dostala teď díky hercům Kristýně Jedličkové a Kryštofu Krhovjákovi strhující zvukovou podobu. Užijí si ji všichni od tří do sta let. Mluví totiž k nám všem, a to velmi aktuálně. Nad novou audioknihou si povídám s Kryštofem Krhovjkákem.   

Můžou Zelené báje pomoci dětem v uvědomění si ekologických myšlenek?

Ano, nenásilnou formou mohou v dětech probudit věci, které bychom do nich jinak museli složitě tlouct, a to nechceme. Pomůžou obzvlášť jako čtený text, tedy ve zvuku. V psané formě mají tak barevný jazyk, že pro spoustu dětí může být složitý. Audiokniha tedy splní tuto roli lépe, protože je přístupnější i pro ty nejmenší.

Příhodná je v tomto případě i forma pohádek…

Ano, a zbystří u nich určitě nejen děti. Jsou lidé, kteří poslouchají pohádky i v dospělém věku. Třeba já, pohádky mám opravdu rád. (smích) Má je ráda i moje dcera, a před spaním si čteme, takže i Zelené báje jsou u nás doma na programu. 

Jako čtená záležitost, nebo dcerce pouštíte sebe sama z cédéčka?

V tomto případě si to zjednodušuji, a pouštím jí sama sebe z cédéčka. (smích)

Myslíte si, že je budoucnost naší planety v dětských rukách?

Ne přímo v dětských rukách, ale v rukách těch, kteří z dnešních dětí vyrostou. I když – on je to vlastně trochu alibismus: budoucnost je pořád v rukou nás všech. Někdy si říkáme, že bude za hodně dlouho, a nás se už netýká, ale týká! Týká se nás i našich potomků. Tedy – jak říkám, budoucnost je v rukou nás všech. Ale je dobré k tomu děti motivovat co nejdřív. 

Občas zazní v médiích výrazy jako ekoterorismus nebo zelené násilí, a ty jsou spojovány s nepohodlnými skupinami a organizacemi. Jak se na ně díváte vy – fandíte jim a třebas i přispíváte na jejich činnost?

Ekologickým skupinám hodně fandím. Myslím si, že nic jako ekoterorismus neexistuje. Jsou určitá odvětví, kdy už si člověk říká, jestli to není moc, ale myslím si, že to nikdy není moc. Já osobně každoročně připívám na ochranu deštných pralesů. Možná je to zase tak trochu můj alibismus, mám něco odškrtnuto… (smích) Ale celkově se snažím žít svůj život ekologicky.  

Petr Maděra, autor Zelených bájí, je původem vědec, krajinný ekolog. Jaký je jeho jazyk pro vás jako pro interpreta?

Malinko složitější než jazyk nějakého literáta. Řekl bych, že je v něčem prostší, ale zato záludnější. Nahrávání audioknihy byl docela oříšek. Přemýšleli jsme, jak jazyk a myšlenky Zelených bájí skloubit a interpretovat je tak, aby byly pochopitelné. Některé výrazy byly totiž i nám, dospělým lidem, neznámé. Museli jsme hledat, co znamenají, a myslím, že jsme z toho vybruslili dobře. Trošku jsme škrtali a zjednodušovali, když měla věta osm vsunutých vět, nechali jsme jich šest. Celkově je ale samozřejmě jazyk Petra Maděry ojedinělý a velmi zajímavý. 

A je z něj cítit i duchovní dimenze…

Určitě, to jedna věc, a druhá věc je, že je z něj cítit ta zmíněná věda. Jde o exaktní a často strohé sdělení, ale to neznamená, že nemá výpovědní hodnotu.

V textu Zelených bájí jsou některé odkazy vysloveně pro dospělé – Doupov, kde bylo vyhlášené vojenské cvičiště, nebo Sudety, což je taky kapitola sama pro sebe…

Ano, jsou to záležitosti, které třeba děti úplně nechápou. Zelené báje jsou každopádně spojením pohádek pro děti i dospělé, najdete tu spoustu klasických pohádkových věcí, motivů typu rozhádaných sousedů, vztahů a tak dále, ale taky spoustu dalších detailů, které pochopí jenom dospělí. A jsou velmi ekologické a velmi aktuální. Nedořešených nebo pro děti nepochopitelných témat tam je dost, a je nutné, aby jim ty věci někdo osvětlil. V tomhle je důležitá role rodičů. A může se to stát i začátkem dialogu dětí s rodiči o daných tématech.   

Audioknihu jste načetl společně s kolegyní herečkou Kristýnou Jedličkovou. Byli jste ve studiu spolu nebo jste si svůj part načetl každý sám?

Dneska je trend jak v dabingu, tak při načítání audioknih, že je každý ve studiu sám. Nám se ale poštěstilo, že jsme byli spolu. Mohli jsme tak na sebe reagovat. My máme s Kristýnou štěstí, že Zelené báje nejsou náš první společný projekt. Asi dva roky se potkáváme téměř v každém projektu, který děláme. Je to fajn, a bylo to fajn i tentokrát. 

Stávalo se vám, že jste se vzájemně usměrňovali?

Mnohokrát. Režisér Ivan Hartmann nás nechal, ať si tu věc do značné míry uděláme po svém, dal nám svobodu. Já už dělám pro rozhlas spoustu let, a dalo by se říct, že jsem zkušenější, kdežto Kristýna byla u takové práce prakticky poprvé. Takže jsem ji často opravoval, třeba že nemá dokončené písmenko, že neudělala čárku a tak dál, a tak dál… možná mě od té doby nenávidí… (smích) … ale snad ne, myslím, že to bylo fajn.

Spolupráce s panem režisérem tedy byla harmonická!

Určitě. Texty jsme dostali asi dva měsíce dopředu, což není obvyklé. S Kristýnou jsme se před nahráváním několikrát sešli a četli jsme si je. To nám hodně pomohlo. Mohli jsme si je pořádně zažít. Pak ale přišla zajímavá, a pro mě první zkušenost: náš zvukař Petr Mašek nevidí. Nevidomí samozřejmě mnohem líp slyší, a Petr byl hodně nekompromisní a dost nás opravoval. Byl to zajímavý proces.

Takže vy jste opravoval Kristýnu, Petr Mašek vás, a Kristýnu jste opravovali oba dva… 

Je to, s mírnou nadsázkou, tak. Rád se ale vrátím ke spolupráci s nevidomým panem zvukařem. Normálně komunikuju s lidmi hodně skrze oči, a to i přes sklo ve studiu; tady to ale přirozeně odpadlo, a soustředil jsem se jenom na ten hlas. I Petr se soustředil jenom na hlas, což ve výsledku znamenalo, že si všímal mnohem více detailů, které by někomu jinému unikly. Zkušenost zkusit si práci s někým, kdo je takhle koncentrovaný přímo na text, na to audio, pro mě byla skvělá. 

Velice podařený je soundtrack audioknihy, hudba Ondřeje Tichého, která se blíží až filmovému zvuku. Pouštěli vám ji už při nahrávání ve studiu?

Muzika se na desku dostala až dodatečně, vznikla teprve poté, co jsme text nahráli. Kdybychom ji ale ve studiu měli už u načítání, určitě by nám moc pomohla. Doufám ale, že skutečnost, že ještě nebyla k dispozici, nevadí, a odvedli jsme i tak dobrou práci.

Kam by se, podle vás, měla audiokniha se Zelenými bájemi – kromě domácností s dětmi – dostat?

Původně jsem si říkal, že to jsou pohádky spíš pro první stupeň základní školy. Myslím si ale, že jejich text je snesitelný už pro děti od takových, řekněme, pěti let. Deska by se tedy mohla pouštět i ve školkách, třeba po obídku před spaním.