VIOLISTKA JITKA HOSPROVÁ

Jitka Hosprová je historicky první českou sólovou violistkou. Těší se uznání doma i mezinárodně a svůj nástroj propaguje nejen skvělou hrou, ale i zasvěceným slovem při koncertech, v rozhlasových pořadech i prostřednictvím mnoha dalších aktivit. Letos zahájila první ročník svého festivalu Hudební procházky uměním v Museu Kampa. Vedle řady tuzemských vystoupení před časem absolvovala také velice úspěšné turné po Brazílii.

S půvabnou violistkou se tuzemští posluchači mohou potkat například na koncertě 21. srpna v Dolní Bělé, kde vystoupí s Colégiem českých filharmoniků a před tím na vlnách rádia CLASSIC PRAHA, kde se těší pozornosti posluchačů pořady s nápaditým názvem Koncert bez smokingu. V pátek 14. srpna ve 20 hodin se zde rozezní právě v podání Jitky Hosprové koncert složený ze skladeb „krále violy“ minulého století Paula Hindemitha. Právě tyto sklady Jitka Hosprová nahrála na své poslední album u vydavatelství Supraphon.

ROZHOVOR S JITKOU HOSPROVOU:

Ještě nedávno platilo, že viola u nás pořád není „vybojovaná“ jako sólový nástroj. Už se však přesvědčivě prosadila. A myslím, že je to hodně i vaše zásluha. Nemýlím se?

Snad to platí pro Česko. Ve světě už mnoho takových „bojovníků“ bylo, například Hindemith, Jurij Bashmet, Tabea Zimmermann. Na první desce, kterou jsem před lety vydala pro Supraphon, byly skladby Pavla Bořkovce, Ladislava Vycpávka a Jana Klusáka. A tito pánové začali komponovat sólové skladby pro violu právě proto, že slyšeli Hindemithovy sonáty! Souvisí to i s tím, že Hindemith, který byl skladatelem i violistou, věnoval svou sólovou sonátu opus 25 – mám ji na své hindemithovské desce – českému violistovi Ladislavu Černému. Černý tu sonátu pak v Čechách hrál, kde mohl. Čeští skladatelé ji slyšeli a patrně si řekli, že viola by si rozhodně zasloužila další repertoár. Čili díky Hindemithovi vznikly u nás další skladby. Kdybych to chtěla vzít ve správné posloupnosti, tak jsem napřed natočila Hindemitha, pak Vycpálka a Bořkovce. Nakonec bylo pořadí jiné, ale díky Bohu, obojí je na světě.

Proč se viola začala prosazovat jako sólový nástroj až ve 20. století?

Protože ze všeho nejdřív museli přijít interpreti, kteří inspirovali skladatele. Takoví, jací dokázali předvést umění specifické pro violu. Což byl právě Hindemith. Nebo v poslední době vynikající violista Jurij Bashmet, pro nějž vznikla celá řada skvělých skladeb.

Inspirovala jste i vy ke skladbám pro violu některé skladatele?

Ano, už mám na kontě skladby s orchestrem, které mi byly věnovány.
Velmi si toho vážím. Interpret inspiruje skladatele především tím, jak svůj nástroj ovládá. Tady už ovšem není řeč jen o tom, zda na violu umí či neumí hrát – to je základní předpoklad! -, ale že je schopen ze svého nástroje dostat víc. Tak si skladatel uvědomí jiné možnosti nástroje a motivuje ho to k nové kompozici právě pro něj.

Vraťme se k vašemu CD. Myslíte, že Hindemith vystihl dobu, kdy má přijít s kompozicemi pro violu proto, že byl violista?

On bezesporu výtečně pochopil ten nástroj především proto, že na něj hrál. Takže začal psát tak, jak je to pro tento nástroj vhodné. Objevil pro něj jinou, správnou polohu, což bylo velmi důležité. Jeho skladatelský vývoj se dá poznat i na mé nové desce, na dvou sólových sonátách vzniklých v různých obdobích. První z nich, opus 11 č. 5, zkomponoval v době, kdy ještě hrál i na housle a myslel si, že na violu se hraje stejně. Ta sonáta je právě proto technicky tolik náročná – uplatnit houslovou techniku na violu tak, aby to znělo dobře, je totiž velmi obtížné. V sonátě této sonátě trvá jen samotná passacaglia deset minut, přitom celá skladba je dvacetiminutová. To je ohromný kus muziky! Zatímco druhou sonátu, kterou věnoval Ladislavu Černému, napsal skladatel v době, kdy už hrál na violu déle.

Hodně se věnujete hudbě 20. století, k níž patří i Hindemith.

Ano, mám ji ráda. Navíc si myslím, že s Němci jsme si hudebně velmi blízcí. Já se narodila v pohraničí, v oblasti Sudet, a můžu říct, že máme s Němci leccos společného. Myslím, že si můžeme troufnout jít do německé hudby a interpretovat ji dobře. Což vztahuji i na Hindemitha.

Moderní hudba mě baví, zajímají mě komplikované věci, ráda se jimi prokousávám a tím zjišťuji i své možnosti, kam až můžu. Po předchozích zkušenostech věřím, že se dá zahrát cokoliv. Je ale třeba – a to je hodně důležité – aby interpret moderní hudby opravdu dal do hry sám sebe. Protože kdybych to jen „nějak“ zahrála, nemůže to posluchače zaujmout. To, co do své hry vložíte ze sebe, může strhnout daleko víc než přesné, ale pouze technicky dokonalé provedení notového zápisu.

Posunulo se vnímání publika k příznivějšímu přijímání moderní hudby?

Myslím, že se to pomalu zlepšuje. Když jsem začínala, byly boje o zájem posluchačů mnohem náročnější. Já pořád trvám na tom, že na každém mém recitálu vždy zazní nějaká moderna, za kterou si stojím. Přitom nejdůležitější je skvěle ji interpretovat. Aby to posluchače zaujalo, musíte hrát dokonale. To nejde jen tak „převrznout“, musí to být opravdu promyšlené. Tahle hudba je zpravidla náročnější na interpretaci. A pochopitelně i na vnímání.

Vydala jste řadu hudebních titulů, který je zatím nejúspěšnější?

Širší publikum asi nejvíc oslovila deska s harfistkou Katkou Englichovou, která se jmenovala Tanec noci. Záměrně jsme s Kateřinou takovou desku chtěly natočit, protože jsme si říkaly, že když pořád uvádíme hudbu vážnou a závažnou, tak uděláme něco pro potěšení. Ale to samozřejmě neznamená, že tahle deska nemá hodnotnou hudbu, naopak. Jsou na ní přídavkové perly klasické hudby, převážně impresionistní hudby, která je náročná a zároveň dokáže pohladit po duši. Jsme za tu desku rády, obě jsme si s ní udělaly radost. Její repertoár hráváme i na koncertech, pro posluchače je zajímavé, že to není koncert velkých sonát, ale drobnějších skladeb. Tedy něco jiného, než běžně slyší.

Supraphonline: http://www.supraphonline.cz/…ba-pro-violu

festival Jitky Hosprové: http://www.museumkampa.cz/…enim-235.htm

rádio Classic Praha: http://www.classicpraha.cz/