HANA & PETR ULRYCHOVI

Hana a Petr Ulrychovi mají další zlatou desku! Tentokrát za reprezentativní výběr z jejich tvorby nazvaný Půlstoletí. Sourozencům, bez kterých si dějiny československé populární hudby nelze představit, ocenění předá Bolek Polívka. Stane se to 24. května na velkém koncertě v brněnském Mahenově divadle.

S Hanou a Petrem Ulrychovými jsme si povídali v den, kdy se po republice prodávaly žluté kvítky upozorňující na boj s rakovinou. Výtěžek z jejich prodeje jde právě na zlepšení zdravotní péče. Slavných sourozenců se proto nejdřív ptám: kupujete si kytičky? A zapojujete se do podobných charitativních ak­cí?

H. U.: Já se zapojuji. Ale pomáháme i jinak: každý rok máme koncert v Masarykově onkologickém ústavu v Brně, zpíváme pro tamní pacienty i pro veřejnost.

P. U.: Skladba našich písniček na koncertě je přirozeným samospádem taková, že cílí k těmhle lidem. Snažím se pomáhat spíš našimi písničkami, protože tam, myslím si, jsme doma. Tedy v těch písničkách. A jak Hanka říkala, každý rok děláme koncert v brněnském žluťáku. Tak se říká Masarykovu onkologickému ústavu. Máme i přátele, kteří se s touhle nemocí potkali. Naše pomoc směřuje k lidem právě v písničkách. To je naše kytička.

Takovou velkou kytkou asi bude i koncert 24. května v Mahenově divadle, je to tak?

P. U.: Přesně tak. Bude vycházet z kompilace Půlstoletí – půjde o mapu naší hudební historie. Na ní je patrné, jak jsme se vyvíjeli. Začalo to bigbítem, ten hrajeme s Javory beatem. Pak přišlo okouzlení houslemi a cimbálem, to byla ta folklórní dráha. A klasické Javory. A koncert vyústí v jakési propojení obého.

To propojování žánrů vás ostatně provází po celou dobu vaší hudební dráhy…

P. U.: Když jsme začínali s bigbítem, hledali jsme tam křehkost cimbálu a jinou energii houslí. No, a když jsme hráli dvacet let v Javorech, pořád jsme hledali, jak tam dostat energii bigbítu. Myslím si, že se to krásně propojilo. Když hrají tyhle dvě kapely dohromady, tvoří to jeden sourodý celek.

H. U.: Pro nás to bude tradičně i hodně slavnostní koncert. Mahenovo divadlo pro nás totiž moc znamená: tady kdysi jako operní pěvec zpíval náš tatínek, tehdy se tohle divadlo jmenovalo Janáčkovo. Takže krásné vzpomínky. A kromě toho tam letos jako host přijde Bolek Polívka, který nám pokřtí zlatou desku za prodej Půlstoletí.

Jaká bude další role Bolka Polívky na tomhle koncertu?

H. U.: Bude to role Bolka Polívky. To stačí.

P. U.: Bolek s námi kdysi začínal. V roce 1968 jsme natočili film Cesta, která vede nikam, a tam Bolek ještě jako studentík účinkoval coby klaun. To se ještě nevědělo, že jednou bude Divadlo Na provázku a jakou velkou kariéru Bolek udělá. Pak jsme se na nějakou dobu rozdělili, třeba v jeho Manéži jsme nikdy nebyli, ale vzájemně jsme se sledovali a líbilo se nám, co ten druhý dělá. Teď po dlouhých letech se tedy zase setkáme. Možná spolu něco proneseme, možná Bolek něco zazpívá… Nikdy nevíte, co z Bolka vypadne.

H. U.: A na to se právě těšíme. Tyhle momenty překvapení máme rádi.

Budou na tomhle koncertě i další hosté?

P. U.: Nebudou. Bolek stačí.

Řekli jste, že Javory a Javory beat tvoří dnes sourodý celek. Takže žádná schizofrenie – zpívat půl večera jakoby bigbít a půl večera jakoby folklór?

P. U.: Ne. My jsme kdysi s bigbítem plynule přešli do houslovo-cimbálového soundu, ale hráli jsme vlastně pořád ty písničky, které bychom hráli s bigbítem. Kdybychom u něj zůstali. Došel jsem totiž tehdy k přesvědčení, že energie, kterou obsahuje bigbít, je určitě obsažena i ve folklóru. Jenom je jiného druhu. Postupem doby mi ale v tom folklórním hraní trošku něco chybělo. Přemýšlel jsem, co to je, jednou jsme to zkoušeli obohatit o bicí, jindy zase o něco jiného. Nakonec jsme ale poznali, že určující je v tom fenomén elektrické kytary. Tak jsme přidali bicí sekci a elektrickou kytaru. A byly Javory beat.

Říkáte, že nemáte rádi oslavy, nicméně jednou za pět let k nim máte důvod. Jeden z vás má vždycky půlkulatiny, druhý kulatiny. To přijde zase za tři roky. Jak budou tyhle oslavy vypadat?

P. U.: Za tři roky bude Hance sedmdesát. Nechystáme nějaké velké oslavy, ale chtěli bychom natočit Hančinu desku. Album, na kterém by fungovala jako sólová zpěvačka. Ta deska by ale měla pořád držet to, co je typické pro Javory a Javory beat. To, co je v našich písničkách. Kdyby se to povedlo, byla by to ta největší oslava. Podporu Supraphonu máme, takže se k tomu snad dostaneme. Hanka dokáže i v té sedmdesátce podat skvělý výkon, který vydá minimálně na desku. Možná ještě lepší, než byly předchozí nahrávky.

Paní Ulrychová, občas říkáte, že si chcete zkusit spolupráci i s jinými autory. Stane se to v případě nového alba? Noví autoři se asi hledají těžko…

H. U.: Hledají se skutečně těžko, ale právě na Supraphonu jsem dostala nějaké tipy. Hlavně jsme si ale s Petrem říkali, že máme spoustu krásných písniček, které zapadly. A že by mohlo být dobré je oprášit a zkombinovat s novými písněmi a třeba i s písničkami jiných autorů. A všechny je sjednotit krásnými aranžemi. Pak by možná mohlo vzniknout i něco zajímavého.

P. U.: Za ta léta jsme napsali spoustu písniček, které, myslím si, byly nesmírně zajímavé. Když je dnes hrajeme na pódiu, zjišťujeme, že lidi na ně reagují jako na hit. Ale na původní nahrávce ta písnička třeba tak nevyšla. Teď jde o to, vybrat ty, které byly neoprávněně trošku upozaděné, a spíš než oprášit, je zrestaurovat. Aby zapadly co nejlépe do současného trendu a co nejpříměji se dostaly k posluchačům. Ale taky aby lidi měli pocit určité kontinuity.

Chystáte se v příštích měsících na nějaké turné?

P. U.: My tomu neříkáme turné, ono to v českých poměrech zní trochu nadneseně. Turné dělají třeba Stouni. Naše kapely odehrají šest, osm koncertů v nějakých halách, to není turné. My tomu necháváme volný průběh. Jak se nám hlásí pořadatelé, tak hrajeme. A tak na nás přijdou takoví posluchači, kteří nás opravdu chtějí slyšet. Před takovými se nám taky hraje nejlíp.

Co nějaké festivaly?

P. U.: Pár jich v plánu máme, a zase to přichází samospádem, jak se hlásí zájemci. Třeba Valašský špalíček ve Valašském Meziříčí, Prázdniny v Telči, Strážnice a další. V Telči čas od času hráváme, na Zahradě ve Strážnici jsme naposledy hráli už velice dávno. Spíš než nějaké mamutí festivaly nám sedí ty komornější. Lidi tady naši muziku i texty opravdu vnímají. Mají rádi ten druh energie, který se jim snažíme předávat.

A určitě svou energii vydávají i některá místa, kde hrajete. V červenci třeba vystoupíte na pražském Vyšehradě, to je místo s úžasným geniem loci!

H. U.: Tam jsme hráli taky už hodně dávno, a moc se na to těšíme.

P. U.: To je něco, co se nedá popsat a co člověk opravdu intenzivně cítí. Ono zmíněné genius loci. To tam je. Bývá to třeba i v některých kostelích, a bývá to i v Telči. A samozřejmě i na Vyšehradě. Nedávno jsem tam byl za kamarádem a znovu jsem si uvědomil, jak je to místo nabité právě tou specifickou energií. A dělají to i tamní lidé. Zašel jsem do hospody a tam byli potomci těch původních Podskaláků či těch, co na šífech jezdili na Vltavě. Pořád to z nich sálá. Podobně to vnímáte, když zajedete na Moravu. Tam taky cítíte nějaký takovýhle spodek.

Pane Ulrychu, když jsme spolu mluvili před rokem, řekl jste, že si nedovedete představit sám sebe a koneckonců ani vaši sestru ještě v pětaosmdesáti křepčit na jevišti. Čím jste starší, dovedete si to přeci jenom představit líp?

P. U.: Teď budu mluvit za sebe. Mám pocit, že člověk se jednou dostane do stadia, kdy předstírá mládí – a to je můj případ. Už to není jako dřív. Občas si říkám: uskoč, chlapče! Udělej s tou kytarou nějaký pohyb! Naštěstí ale mám vedle sebe svou sestru, která má elán jako mladice.

H. U.: Ale ani sestra nekřepčí a vlastně nikdy nekřepčila!

P. U.: Takový ten dotyk cirkusového šoubyznysu jsme nikdy nezažili. Vždycky jsme se soustředili na čistou hudbu bez okázalého doprovodu těch věcí okolo, světel, bombastické scény a tak. Ale muzika nás pořád nesmírně baví.