SIMONA ŠATUROVÁ ARIADNOU!

Skvostná opera ve skvostném provedení. To je Ariadna (Ariane) Bohuslava Martinů v podání Filharmonie Essenských filharmoniků s dirigentem Tomášem Netopilem a se sopranistkou Simonou Šaturovou v titulní roli. Shrnuto: Supraphon přichází s další lahůdkou pro hudební fajnšmekry i pro ty, kteří prostě mají jen zalíbení v dobré muzice. Mimochodem – výkonem Simony Šaturové je okouzlen i pan dirigent. Jak říká, disponuje nejen obrovskou muzikalitou, ale i neustálou angažovaností, maximálním soustředěním a zájmem o studované dílo. Vznikla tak (živá) nahrávka, která všechny potěší.

Na zmíněném CD je vedle Ariadny i další mistrovská kompozice Bohuslava Martinů – Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány. S paní Šaturovou si ale samozřejmě povídáme hlavně o Ariadně.

Jaká jsou, podle vás, specifika Bohuslava Martinů coby operního skladatele?

To je pro mě těžká otázka, protože jsem zatím zpívala pouze Ariadnu. Operní tvorbě 20. století se tolik nevěnuji, těžiště u mě tvoří Mozart, Donizetti, Rossini. Martinů je pro mě jedna z takových, řekněme, třešniček. K interpretaci jeho hudby přistupuji intuitivně, mám dojem, že se hlavně musí odstranit nánosy různých manýr a klišé, které máme někdy tendence nanášet do romantických oper. Ty totiž u Bohuslava Martinů nefungují. Jeho hudbu cítím jako opravdu čistou, v něčem trochu podobnou Mozartovi. To je můj vnitřní pocit, rozumově nad tím moc neuvažuji.

I Tomáš Netopil říká, že Ariadna je taková, v dobrém slova smyslu, lehčí, průzračná muzika.

To je pravda. Však si taky Martinů potřeboval od Řeckých pašijí odpočinout, a napsal právě Ariadnu. Vznikl tak opravdu skvost, geniální dílo. Jsem Tomášovi vděčná, že mě s touto operou seznámil. Před lety jsem nejdříve zpívala na koncertech jenom árii Ariadny, a už tenkrát mě uhranula. Pak jsme měli v Národním divadle zpívat scénické provedení, ale bohužel z něj sešlo a my jsme celou operu uvedli jenom koncertně. Zpívat Ariadnu je pro mě vždycky svátek.

Tomáš Netopil si velice pochvaluje spolupráci s vámi. Jak se zdá, z vaší strany to bude podobné…

Ano. Chemie mezi námi funguje báječně, bez velkých slov jsme schopni se rychle naladit na stejnou vlnu. Spolupracovat s ním je pro mě potěšení. Tomáš mě už dobře zná a na koncertech nebo představeních se mnou doslova dýchá. Mít takového partnera je pro zpěváka dar.

Jakými partnery byli při nahrávaných koncertech vaši pěvečtí kolegové?

Vyjma Zoltána Nagye, kterého jsem neznala, jsem s ostatními už zpívala. Se všemi to bylo velice příjemné setkání. Na zkoušení jsme neměli moc času, takže to byla velice koncentrovaná práce, zkoušky od rána do večera. Pro pěvce i orchestr to jistě není jednoduchá partitura a Tomáš ten čas využil zcela maximálně. A na koncertech už jsme si to díky tomu užívali.

Vnesl Tomáš Netopil do toho provedení něco pro vás nového, nečekaného?

Já vlastně jinou interpretaci než Tomášovu neznám. Ale obecně: když zpíváte nějaké dílo opakovaně, vždycky v něm nacházíte něco, co jste při prvním provedení nenašel. Ten moment, kdy se k něčemu vracím po delší době a objevuji nové souvislosti, mám moc ráda. A určitě k tomu přispívá spolupráce s novými kolegy zpěváky a s orchestrem.

Říkala jste, že orchestrální part Ariadny není jednoduchý. Jak těžký je váš pěvecký part?

Když už ho nyní znám, tak to obtížné není, ale na začátku mě trochu zaskočil. Myslela jsem si, že nastudování bude snazší. Melodické linky byly často zrádné, co se zdálo jednoduché, nebylo. Musela jsem mu věnovat delší čas, ale nakonec jsem našla klíč. Teď už mi to všechno připadá naprosto přirozené a příjemné.

Bohuslav Martinů napsal Ariadnu i z obdivu k Marii Callasové, i když ona sama Ariadnu nikdy nezpívala. Jaký máte vztah k téhle operní hvězdě a jejímu zpívání?

Zvláštní. V něčem ji obdivuji, v něčem méně. Samozřejmě obdivuji její charisma. To měla beze sporu obrovské. Můj známý z Vídně ji zažil ještě ve Vídeňské opeře, konkrétně v Tosce. Vyprávěl, jak Maria Callasová přišla na scénu, a ještě než zazpívala jedinou notu, měla ovace vestoje. Obrovské napětí a vibrace byly prý i ve chvílích, kdy nezpívala, ale jenom poslouchala kolegy. Druhá věc jsou nahrávky Marie Callasové. Některé z nich jsou skvostné, ale k některým z posledních bych měla určité výhrady. I když si to vlastně ani netroufám. Ona byla naprosto jedineční a komplexní umělec. Nelze jinak, než k ní vzhlížet.

Trochu k minulosti. Profesorka Miluše Fidlerová, sama výborná pěvkyně, vás původně školila na lyricko-koloraturní zpěvačku. Dnes platíte i za vynikající dramatickou pěvkyni. Kdy jste se vydala i tímhle směrem?

Já jsem pořád především lyricko-koloraturní zpěvačkou, tento obor si důsledně hlídám. Je to důležité, aby hlas byl dlouho v kondici, aby byl fit. Ale dramatičtější role si občas zazpívám, to je pravda. Ta nejdramatičtější je Violetta ve Verdiho La Traviatě.

A platíte i za jednu z našich nejrespektova­nějších „bel canto zpěvaček“…

Můj vztah k bel cantu je vřelý – to je parketa, kde se cítím asi nejlépe. Osobně mě moc těší zdolávat pěvecké výzvy. V dnešní době mi vadí přílišná koncentrace na text. Všude slyšíte, jak je text důležitý, ale občas se zapomíná na to, že opera je hlavně o muzice. To opomíjení hudební složky asi do značné míry souvisí i s obecným trendem dnešního inscenování oper. Režiséři někdy nemají o hudební složce ani ponětí, vlastně je obtěžuje.

V tomhle vám asi vyhovují právě „bel cantové: opery, je to tak?

Ano, texty v bel cantových operách bývají často jednoduché a ne tak závažné. Tudíž je tu možnost větší koncentrace na hudební stránku, na práci s hlasem. Na to, co s ním dovedete, jak s ním umíte pracovat a jak umíte pocity, o kterých zpíváte, předávat dál. Třeba v koloraturách a různých ozdobách. A to mě ohromně baví. Samozřejmě, text je také důležitý a při interpretaci díla musíte vycházet i z něj, ale pro mě je důležitější předávání emocí hudbou. Pak může mít představení hlubší obsah, ne jenom to slovní sdělení. Když studuji operu v jazyce, kterým nevládnu úplně dokonale, napřed ani nečtu přesný překlad libreta. Snažím se všechna ta tajemství a různé významy objevovat v muzice. A doslovný překlad mi pak obyčejně potvrdí, že všechno je většinou i v hudbě.

Které ty bel cantové role či postavy máte nejraději?

Asi nejvíc mě zasáhla Donizettiho Lucia di Lammermoor. Dělala jsem ji ve dvou produkcích, a především ta pražská pro mě byla velice speciální. V ní jsem totiž spáchala sebevraždu, a to byl tak silný moment, že mě vždy nejen na zbytek večera, ale na celý následující den „vyřadil z provozu“. Doznívalo to ve mně tak silně, že jsem si na den po představení nemohla nic domlouvat. Prostě jsem nebyla ničeho schopná. U ničeho jiného jsem nikdy nic takového nezažila.

A ještě trochu k budoucnosti. Prý pošilháváte po roli hraběnky z opery Figarova svatba od vašeho milovaného Mozarta. Jak jste v tomhle pošilhávání daleko?

Věci se daly do pohybu a už mám nabídku ze zahraničí. Zatím jsem Hraběnku ještě nezačala studovat, ale už se na ni moc těším, je to opravdu krásná role. Jestli se vše povede, bude toto představení dirigovat úžasný italsko-francouzský dirigent Antonello Manacorda. Potkali jsme se letos v Bruselu, kde jsme dělali koncert mozartovských koncertních árií. A bylo to mimořádné setkání, kdy máte pocit, že se znáte léta a odzpívali jste společně spoustu vystoupení. A zase jsem zpátky u partnerství. Mít takového partnera u nového nastudování pro mě nové role – to je prostě ideální.